Ve své nové knize s názvem Velký následník popisujete luxusní životní styl Kim Čong-una. Líčíte, že současný severokorejský diktátor jako dítě jedl polévku ze žraločích ploutví, grilované bažanty nebo dušené želvy. Jak se vám tohle všechno podařilo zjistit?
Snažila jsem se potkat se všemi, kteří Kima znali jako dítě. Hodně z těchto informací pocházelo od sushi kuchaře, který žil s vládnoucí rodinou v Severní Koreji celé Kimovo dětství. Napsal o tom období čtyři knihy a já jsem ho navštěvovala v Japonsku a dlouho s ním hovořila, abych zjistila, jaký byl jeho osamělý život na "královském" dvoře.
Našla jsem také jeho tetu a strýce, kteří byli schopní vykreslit obrázek Kimova dětství (sestra Kimovy matky a její manžel uprchli do USA v roce 1998, pozn. red).
Hovořila jsem i s velkým počtem dalších lidí, kteří se nepotkali přímo s Kimem samotným, ale trávili čas s jeho rodinou. Třeba ruský funkcionář, který s ním jezdil vlakem, nebo i další příbuzní žijící v rezidencích po celé zemi.
Jaká myslíte, že byla motivace těchto lidí s vámi vůbec mluvit a sdílet takhle soukromé věci?
Nebyli úplně ochotní a dalo mi docela zabrat je přesvědčit. Kimova teta a strýc třeba nikdy předtím s novináři nemluvili - ani nikdy potom. O nich můžu s jistotou říct, že jim nejde o publicitu. Z těch ostatních měl každý asi trochu jinou motivaci.
Proč vlastně byli Kim Čong-un a jeho bratr vychováváni tak izolovaně od okolního světa? Neměli žádné přátele, nemohli si hrát ani spolu.
Ta rodina je velmi nefunkční. Kim Čong-il (otec Kim Čong-una, pozn. red.) držel všechny své děti a své rodiny odděleně, možná kvůli žárlivosti, rivalitě, nevím. Je velmi zvláštní, že se jednotliví příbuzní nemohli vídat.
Kniha Velký následník popisuje jídelníček Kimovy rodiny:
"Vařili grilované bažanty, polévku ze žraločích ploutví, grilované kozí maso v ruském stylu, dušené želvy… Královská rodina jedla pouze rýži vypěstovanou v jedné speciální části země. Rolnice pečlivě sbíraly zrnko po zrnku, aby si byly jisté, že každé bude bezchybné a stejně velké…"
Držel je také stranou od běžných lidí, aby Kim a jeho bratr nezjistili příliš o tom, jaká je Severní Korea ve skutečnosti. Jejich životy byly přepychové, dekadentní, tolik jiné od životů běžných Severokorejců. Dodnes ani nevíme, kolik dětí má Kim Čong-un, jeho děti drží v tajnosti. S jistotou se ví jen o jedné dceři.
Takže tajnůstkaření je pro režim v KLDR vlastně typické?
Ano. Když zemřel Kim Čong-nam (starší bratr Kim Čong-una, byl zavražděn patrně severokorejskými agenty na letišti v Malajsii v únoru 2017, pozn. red.), bylo to poprvé, kdy se Severokorejci dozvěděli, že existuje. Ani vysoce postavení úředníci o něm nevěděli. Severokorejský režim je velmi tajemný. Tají i věci, které se zdají být celkem normální.
Jak jste ověřovala pravdivost informací, které vám jednotliví lidé říkali? Srovnávala jste je mezi sebou navzájem?
Ano. Například když bylo Kimovi osm let, dostal generálskou uniformu a dozvěděl se, že bude následníkem dynastie (svět se o Kimově nástupnictví dozvěděl až v roce 2010, pozn. red.). Mluvila jsem o tom s jeho tetou i kuchařem a oba na ten den vzpomínají stejně.
Co z toho, na co jste přišla, vás osobně nejvíc překvapilo?
Detaily z jeho dětství mi přišly fascinující. Třeba jeho vztah k matce - byli si hodně blízcí. Ona byla velmi mocná postava, věděla, jak musí v režimu fungovat. Byla to ona, kdo prosadil, aby se právě její děti staly "první rodinou" Severní Koreje.
A měla velký vliv přímo na Kim Čong-una, byla velmi angažovaná v jeho výchově, nejdřív v Pchjongjangu i potom, když byl na škole ve Švýcarsku. Pořád ho tam navštěvovala, kontrolovala mu úkoly. Přivedla ho k basketbalu, postarala se, aby šel na vojenskou akademii, když se vrátil do Pchjongjangu, a podpořil tak svůj nárok na vůdcovskou pozici. Myslím, že je fascinující postavou. Zemřela v roce 2004, takže Kim už je nějakou dobu bez ní.
Kromě luxusu byl Kim vychováván také k pocitu vlastní nadřazenosti a výjimečnosti, prý ho i s bratrem oslovovali "malí princové". Věří podle vás on sám, že je tím "vyvoleným" nebo "polobohem"?
Nevidím mu do hlavy. Ale když je chlapec od svých osmi let nazýván "následníkem", klaní se mu a lichotí mu šedesátiletí muži, je těžké si představit, že kdokoliv, kdo by tohle zažil, by tomu nezačal věřit.
Mluvila jsem o tom s psychology a jeden z nich mi řekl, že lidský mozek skutečně umí chemickou reakci doprovázející proces, který by se dal nazvat jako "moc korumpuje". A absolutní moc korumpuje absolutně. Takže pokaždé když Kim vykonává svou moc, rozezní se mu v hlavě nějaký signál, který ten pocit výjimečnosti udržuje při životě.
Způsobila mu ta výchova nějakou poruchu? Může být psychicky nemocný?
Myslím, že zcela určitě není. Zjevně je velmi krutým, bezcitným vládcem Machiavelliho střihu, ale není blázen. Důkazem toho je, že se udržel u moci. Pro sedmadvacetiletého člověka je velmi těžké udržovat netknutý režim, který se měl zhroutit už před dvaceti nebo třiceti lety.
Kdo je Anna Fifieldová
Kniha The Great Successor: The Divinely Perfect Destiny of Brilliant Comrade Kim Jong Un (Velký následovník: Božsky dokonalý osud skvělého soudruha Kim Čong-una) vyšla v USA letos v červnu. Novinářka Anna Fifieldová na více než 300 stránkách rekonstruuje dětství severokorejského diktátora. Reportérka působí jako šéfka pekingské redakce předního amerického deníku Washington Post a věnuje se Japonsku a Korejskému poloostrovu. Dříve psala z jihokorejské metropole Soulu pro Financial Times. Do KLDR pravidelně jezdí a je autorkou mnoha rozhovorů se severokorejskými uprchlíky.
On jedná velmi strategicky a kalkulovaně, udržuje si kontrolu. To by nedokázal, kdyby byl jakkoliv neracionální nebo šílený. Není dobrý člověk, ale také není cvok.
Co diktátor dělá pro zábavu?
V jeho plážovém sídle ve Wonsanu, kde děj mojí knihy začíná, má hřiště, které pro něj vybudoval režim. Má tam jachty, kina, karaoke, hodně věcí, které si může užívat o samotě.
Takže je pořád hodně sám i v dospělosti?
Ano, musí. S blízkou rodinou a přáteli. Nemůže tam pustit další lidi. I proto možná tolikrát pozval na návštěvu Dennise Rodmana. Potřeboval někoho úplně zvenčí, s kým by mohl trávit čas.
Má nějaké přátele?
Nevím. Jestli ano, tak to není nikdo, s kým by mohl mluvit kdokoliv mimo královský palác. Kim nemůže nikdy vědět, jestli je někdo jeho skutečný přítel. Přátelé jsou navíc postradatelní, může se jich kdykoliv zbavit. Takže by bylo zároveň těžké být skutečným přítelem tohoto diktátora.
Píšete v knize, že v každém jeho sídle byly klavíry. Hraje na ně?
Nevím, jestli na ně dokáže hrát. Jeho matka byla muzikantka a tanečnice, jeho žena dřív také zpívala… Ale těžko říct, jestli on umí hrát.
A nějaké jiné záliby, třeba sport?
Ne. Ale vzpomínám si na příběh, jak vtipkoval s šéfem Mezinárodního olympijského výboru, Němcem Thomasem Bachem, když byl na návštěvě v Severní Koreji. Kim ho vzal na fotbal v Pchjongjangu a řekl mu: "Možná to tak nevypadá, ale kdysi jsem miloval hraní basketbalu." Ukázal, že má smysl pro humor, že dokáže vtipkovat o své váze, což mě překvapilo. Ale nevíme, jestli si ještě někdy občas zastřílí na koš.
Kniha Velký následník popisuje Kimovy osmé narozeniny:
"Oslava osmých narozenin Kim Čong-una se konala ve společenském sále královského komplexu ve Wonsanu. Zúčastnili se jí spíš vysoce postavení úředníci než jiné děti. Kim Čong-un měl na sobě černý oblek a motýlka a dostal kytici. Od té chvíle se mu i vysoce postavení úředníci klaněli a uctívali ho, kdykoliv ho viděli… Nebylo možné, aby ten chlapec vyrostl jako normální dítě, když se k němu chovali takhle. A on si na to rychle zvykl, udělovat rozkazy."
Četla jsem, že japonský kuchař, kterého jste zmínila na začátku rozhovoru, se poté, co s vámi mluvil, vrátil do Severní Koreje a nyní tam žije a pracuje. Myslíte, že to, co vám řekl, bylo se souhlasem Kimovy rodiny?
Mluvila jsem s ním předtím, než se definitivně vrátil. Z KLDR utekl v roce 2001 a žil v Japonsku. Pak jel zpět na návštěvu, aby se s Kimem usmířil. Ukázal mi spoustu fotek a myslím, že jeho informace jsou spolehlivé.
Žije se svou rodinou, se kterou se znovu setkal, když už byl Kim u moci. Takže myslím, že se vrátil kvůli nim. A že je tam v docela privilegované pozici. Vede malou restauraci v Pchjongjangu, účtuje si tam ceny jako v New Yorku nebo Tokiu. A jeho dcera v ní pracuje jako číšnice.
Jakými mluví Kim jazyky?
Dva roky chodil na anglickojazyčnou školu a pak studoval v němčině. Takže jako teenager dokázal vést rozhovor v obou těchto jazycích. Ale ze Švýcarska odjel před 20 lety a od doby, co se stal vůdcem, žádný cizí jazyk nepoužívá, nemá k tomu příležitost.
Ptala jsem se šéfa Mezinárodního olympijského výboru Thomase Bacha, jestli mu Kim Čong-un řekl alespoň něco jako "Wilkommen" nebo "Guten Tag", ale neřekl. Mluvil prý jenom korejsky. A také diplomaté potvrzují, že Kim neumí anglicky. Koneckonců, je diktátor - lidé prostě mluví jeho jazykem. Ale je zajímavé pozorovat, když mluví s Donaldem Trumpem, zdá se, že chápe velkou část toho, co americký prezident říká.
Jaký je vlastně Kimův vztah k Donaldu Trumpovi? Rozumí si oba vůdci lidsky? Mají za sebou dvě schůzky na nejvyšší úrovni a nešetří navzájem superlativy.
Myslím, že jejich vztah je velmi pragmatický. Kim ví, že Trump je dost neobvyklý prezident, který moc nerozumí historii vztahů Spojených států se Severní Koreou a neposlouchá svoje poradce. Vidí to jako příležitost. Byl to Kim, kdo rozhodl, kdy vzájemný dialog začne a celý proces hodně ovlivnil.
Myslím, že Kim ví, jak s Trumpem "hrát". Třeba taková maličkost, že mu píše dopisy, které dává do obrovských obálek, protože ví, že Trump má rád všechno trochu větší. Je docela mazaný v tom, jak se k Trumpovi chová.
Co z toho, na co jste během psaní knihy přišla, podle vás nejlépe vysvětluje povahu severokorejského režimu lidem zvenčí?
Myslím, že informace o útlaku a fungování státní bezpečnosti. To je způsob, jakým režim přežil až do dneška. Tím, že udržuje lidi v izolaci a trestá je. V KLDR neexistuje vůbec žádný projev nesouhlasu, riziko je příliš velké. Každý, kdo projeví nesouhlas s režimem, může být poslán do koncentračního tábora. Nejen on sám, ale tři generace jeho rodiny. Rodiče, děti, partneři. To je odstrašující a drží to režim u moci.
Změnilo se to nějak za vlády Kim Čong-una?
Ne, on v tom navázal na dřívější dobu. Ještě víc utěsnil hranice, takže je těžší utéct a počet uprchlíků se snížil. Trochu povolil v ekonomice, ale co se týče policejního státu, je nesnesitelný, jako byl vždy.
Základy režimu tedy tvoří strach.
Ano. Kim se snaží vedoucím funkcionářům, kteří ho drží u moci, vštípit pocit loajality, ale ve skutečnosti systém skrz naskrz prostupuje strach.
Je nějaká šance, že by Kim Severní Koreu otevřel vnějšímu světu?
Nemyslím si. Kim to nemůže dopustit, protože pak by kompletně odhalil mýtus božské rodiny a zpochybnil jejich práva vládnout. Jejich legitimita pochází z teorie, že (dynastie Kimů) sestoupila z posvátné hory. Pokud by se v KLDR rozjelo jakékoliv soupeření o vedoucí postavení jako v Číně, Kim ví, že by režim neudržel pod kontrolou.
Je pro něj těžké zůstat u moci? Musí do toho investovat nejvíc úsilí?
Ano. Všechno, co každý den dělá, dělá s cílem zůstat u moci. Setkání s Trumpem, jaderný program, mírné povolení ekonomického rozvoje… Všechno je naplánováno s tím, aby se udržel u moci a ještě posílil.
