Paříž - Dlouho očekávaný pařížský summit OSN o klimatu začal.
Světoví lídři by na něm rádi dospěli až k podpisu nové dohody o snižování emisí skleníkových plynů. Ta by měla nahradit Kjótský protokol z roku 1997.
Jak vidno, samotná cesta do pomyslného ringu byla klikatá, trnitá a trvala mnoho let. Řada neziskových organizací navíc varuje, že právě tato konference je naší "poslední šancí", jak odvrátit katastrofu.
Proč bychom měli věřit, že probíhající summit dospěje k dohodě? A co by mohlo možný výsledek naopak narušit? Server The Guardian shrnuje některé z důvodů k naději i obavám. Tady jsou.
Vůle mezinárodnímu společenství nechybí
Všeobecně vzato, vůle k uzavření dohody o omezení emisí vládám nechybí. Nečinnost už není uznávanou možností. Na kuráži může státníkům přidat i fakt, že povědomí o klimatických změnách - a hrozbách, které s sebou přináší - vzrostlo i v řadách široké společnosti. Rok 2015 byl navíc označen za nejteplejší v dějinách měření.
Situace se tak v mnoha ohledech značně posunula od dob vyjednávání v Kodani v roce 2009. Nevládní organizace si mohou mnout ruce, zatímco dál šíří katastrofické scénáře o tom, k čemu by vedlo neuzavření dohody. Je to poslední šance, varují.
Solidarita je důležitá, nikdo nechce být černou ovcí
Důležitou okolností je i místo konání. Do Paříže se státníci sjeli nehledě na teroristické útoky, které před více než dvěma týdny francouzskou metropoli ochromily. Mnoho zemí bude zřejmě chtít využít situace a demonstrovat solidaritu a pospolitost. A ruku v ruce s tím - žádný stát nebude chtít být zrovna tím, kdo to zhatí.
Přes 180 zemí, které produkují absolutní většinu všech emisí, už navíc nějaké vlastní plány na omezení emisí předneslo. Rozdíl je vidět například při pohledu na jednání v Kjótó v roce 1997, kdy redukci přislíbily země dohromady neprodukující ani polovinu světových emisí. Tehdy se nezavázali ani ti největší znečišťovatelé - tedy Spojené státy a Čína. Nyní se v postojích shodnou více, než tomu bylo v minulosti.
Zelená ekonomika se může zúročit
Soukromý sektor, stejně jako vlády, potřebuje jistoty. Záruku, která přiměje podniky i banky k šetření planety a k rozsáhlým investicím do obnovitelných zdrojů energií. Závazek přijatý formou mezinárodní dohody by mohl být právě takovým impulsem.
V mnoha státech už mají obnovitelné zdroje své nezničitelné místo, ani jejich cena už se o tolik neliší. Navíc se očekává, že v nedaleké budoucnosti bude dál klesat. Pokud navíc bohaté země dostojí svým příslibům a pomohou těch chudším se na klimatické země adaptovat, "zelená ekonomika" podle Guardianu přinese užitek všem.
#UPDATE World leaders open climate-rescue summit in Paris https://t.co/aGP1VwOetm #COP21 pic.twitter.com/1TGGhIxRsU
— Agence France-Presse (@AFP) November 30, 2015
Srozumitelný text
Oproti Kodani je navrhovaný text kratší a srozumitelnější. Řešení některých obtížných rozhodnutí už je v něm de facto dohodnuto, a tedy i zakomponováno.
Kontroverzní body, které se zatím vyřešit nepodařilo, se nemusí dojednat ihned. Například financování nebo samotný konečný cíl. Dohoda se může podepsat, záruky mohou být přinejhorším dořešeny později.
Proč se obávat?
Přes všechno, co bylo řečeno, varovat nás může sama historie. Dějiny znají nespočet summitů, které začnou deklaracemi státníků a následně se rozplynou v politickém a byrokratickém chaosu.
Není pochyb, že i tady zazní desítky proslovů o nutnosti a nezbytnosti jednat. Nejlépe ihned. Jenže pak přijdou na řadu diplomaté, kteří budou mít jen několik dní na to, aby dospěli k jednotnému řešení. Situace oproti Kjótu a konečně i Kodani se sice posunula, nicméně jen dospět k tomuto bodu trvalo dvě dekády. Výsledek bude mít dost možná jednoduše podobu toho nejméně bolestivějšího východiska.
Bohaté a chudé země vs. stejná míra pro všechny
Některé klíčové otázky stále zůstávají bodem rozkolu, například technologie nebo financování. Největší překážku The Guardian vidí ve vyjednávání o tom, zda budou muset industrializované země přistoupit na větší škrty než země rozvojové.
Washington se zasazuje o dobrovolné cíle platné pro všechny, Indie chce potvrdit rozdílné cíle pro chudé a bohaté země.
Chtějí-li státy snížit emise, musí přijít s více než bilionem amerických dolarů na investice do šetrnějších zdrojů energií, ale i do zemědělství a lesnictví. To bude nicméně záležet na řadě faktorů. Navíc chudé země bez pomocí těch bohatých změn nedosáhnou. Bohaté země ale přislíbily jen 57 miliard dolarů, tedy něco málo přes polovinu z odhadované potřebné částky.
Krátkodobé zájmy mohou zvítězit
Zastavit klimatické změny? Ano. Ale ne za každou cenu, dal by se zhodnotit postoj mnoha zemí a hlavně mnoha odvětví, které jimi hýbou.
Klasickou výtkou mnoha chudých států také je, že bohaté země si chtějí udržet vlastní úroveň života, zatímco po těch chudých žádají, aby si nechaly svázat ruce dohodnutými škrty. Jenže rozvojové země se chtějí prostě rozvíjet, dosáhnout na vyšší životní úroveň.
Rozvojové země proto budou žádat zejména záruky, že jim bohatší státy pomohou po finanční i technologické stránce. Ropné státy zase budou chtít vágní dohodu, která nesníží hodnotu jejich přírodních zdrojů.
