Lékař z Haiti: Těžké případy jsme museli nechat umírat

Roman Gazdík
6. 2. 2010 18:30
Rozhovor s českým chirurgem, který se vrátil z Haiti
Operace v jedné z nemocnic MSF na Haiti. Teď už pod střechou
Operace v jedné z nemocnic MSF na Haiti. Teď už pod střechou | Foto: Julie Remy

Praha - Obvykle zastihnete v pracovních dnech Jana Trachtu na klinice dětské chirurgie v Motole. I své dovolené však tento dvaatřicetiletý blonďák v posledních dvou letech tráví v lékařském prostředí.

Od roku 2008 totiž spolupracuje s mezinárodní organizací Lékaři bez hranic (MSF) provozující kliniky ve více než 60 zemích světa, kde je přístup ke kvalitní zdravotní péči luxusem.

Protože se s Janem Trachtou shodou okolností znám i z běžného života, viděl jsem ho těsně předtím, než odjížděl na svou první misi do válkou dlouhodobě zmítaného východního Konga. Měl tehdy jen mlhavou představu, jakým problémům bude čelit.

Stejné to bylo i v případě jeho dvoutýdenní mise na Haiti, ze které se tento týden vrátil. Během služby v motolské nemocnici a narychlo zorganizované cesty letadlem vás mediální masáž mine. Věděl jen jediné: Na Haiti bylo zemětřesení a můžu čekat desítky tisíc mrtvých.

Sbaleno za 15 minut

Aktuálně.cz: Jakým způsobem se člověk stane členem jednoho z prvních týmů, kteří přijedou pomáhat po zemětřesení na Haiti?

Trachta: Zemětřesení bylo v úterý šest večer jejich času, jedenáct v noci našeho. Koordinátorka MSF z Vídně mi zavolala dvanáct hodin poté a požádala mě, jestli bych byl ochotný odletět. Moji nadřízení souhlasili. Kolegové za mě vzali všechny večerní a víkendové služby - brali to jako svou osobní pomoc Haiti, což bylo docela hezké.

Jan Trachta:

Trachta

  • Na Haiti operoval 80 až 90 pacientů
  • Dalších přibližně 80 bylo pod jeho vedením ošetřeno
  • Předchozí mise s MSF: Východní Kongo (2008 a 2009)
  • Chirurg Kliniky dětské chirurgie v nemocnici v Motole
  • Zasedá v správní a dozorčí radě rakouské, resp. české pobočky MSF
  • Je mu 32 let, je svobodný a bezdětný
  • MSF měli k 2.2. na Haiti 357 zahraničních a 1317 místních pracovníků. Ošetřili 1125 lidí.

Zatelefonoval jsem koordinátorce, že můžu letět, za další půlhodinu mi zatelefonovala zpátky, že mi letí za devadesát minut letadlo do Amsterdamu, kde se schází dvacetičlenný krizový tým z celé Evropy. Byl jsem už před vchodem do bytu, tak jsem si zavolal taxíka a za 15 minut jsem už jel na letiště.

Následující den, tedy ve čtvrtek ráno, jsme letěli do Dominikánské republiky, protože letiště v Port-au-Prince (Port-au-Prince) bylo zavřené. Po přistání v jednu odpoledne náš logistik vyběhl ven z letiště a za půl hodiny už sehnal malý autobus, kterým jsme druhý den ráno dojeli do Port-au-Prince.

A.cz: Jak byl váš tým složený?

Bylo tam 20 lidí. Tři chirurgové: já, pětašedesátiletý Angličan, velice zkušený, a Brazilka. Pak internista z Francie, zdravotní sestry z Dánska a Rakouska, psycholožka z Brazílie, logistici ze Švýcarska, Belgie, Holandska, Francie a další. Doktorů a sester byla asi polovina. Logistici jsou totiž zásadní. Potřebuješ je k tomu, aby tě dopravili na místo, dodali ti pacienty a sehnali potřebný materiál.

Haitská vrata

A.cz: Kam jste mířili v Port-au-Prince?

Do naší kanceláře, protože před zemětřesením jsme tam měli už tři nemocnice, dvě z toho spadly a většina personálu i pacientů tam zemřela. Nemocnice Solidarité zůstala stát, ale měla tak narušenou statiku, že byla okamžitě vyklizena. Některé naše kanceláře a naše ubytovny ale zemětřesení zavalilo.

A.cz: Jak vypadala cesta z Dominikánské republiky? Kdy jsi poprvé viděl, že se na Haiti něco stalo?

Už na cestě do Port-au-Prince jsme viděli nějaké praskliny na silnici a spadlé zábradlí. Cesta před Port-au-Prince je ale poměrně opuštěná a není tam moc budov, zemětřesení navíc přišlo z druhé strany, od západu. Pravý rozsah katastrofy se tak ukázal až v metropoli. Každá druhá třetí budova byla spadlá, válela se tam mrtvá těla, často na hromadách, třeba na křižovatkách, aby je bylo možné snadno najít a sebrat.

A.cz: Jaký byl tvůj první dojem?

Že to je průser jako vrata.

Jan Trachta při operaci (vpravo).
Jan Trachta při operaci (vpravo). | Foto: Jan Trachta, MSF

A.cz: Byl jsi z toho překvapený, jak velký průser to je?

Ono to zas není taková sodoma gomora, že bys šílel, protože vidíš jen ruiny. Přijeli jsme taky až třetí den ráno po zemětřesení, takže ti lidé měli ten prvotní šok za sebou. Chodili tam stále jako bez ducha, ale už se začali pohybovat po svých obvyklých trasách, nosili náklady na hlavě, začalo se pomalu obchodovat na ulicích, někdo prodával cukrovou třtinu, jiný pomeranče, takže se začalo přibližovat standardnímu životu ve městě rozvojové země.

Všude ale byly ruiny, mrtví a intenzivní smrad z těl a hořících odpadků. Hlavně v noci, lidé se báli všeho možného i rabování a násilí. Bezpečnostní situace v Port-au-Prince ale byla dobrá, mohli jsme se tam s vysílačkou pohybovat sami. Byly tam ojedinělé incidenty, které ale podle mého názoru novináři zbytečně zveličili.

Chceš dřít od rána do večera

A.cz: Vykolejilo tě nějak, cos viděl po svém příjezdu do Port-au-Prince?

Ne. Už v Kongu jsem si osvojil rychlý přeskok do čistě profesionálního fungování. Náš tým tak nebyl šokován z toho, co viděl kolem sebe, ale z toho, že jsme okamžitě nemohli začít pracovat. To je jediné, co tě stresuje, protože v letadle si to promyslíš a chceš dřít od rána do večera, což je také jediná zbraň proti jakémukoliv stresu. Když pracuješ od rána do večera, nemáš čas probírat všechny ty tragické případy kolem sebe. To by tě tak zavalilo, že bys nemohl dělat svoji práci.

Lékařská pomoc na Haiti očima Jana Trachty:

A.cz: Zmínil jsi, že jste vůbec nevěděli, do čeho jdete a jaká je na Haiti situace...

Věděl jsem, že tam bylo zemětřesení a že tam jsou desítky tisíc obětí. To je všechno. Ráno po zemětřesení jsem byl v práci, pak jsem si koupil na letišti v Amsterdamu (britský deník) Guardian a z toho jsem se dozvěděl, co se stalo na Haiti.

Neměl jsem do té doby ani minutu na to, abych něco zjišťoval. Byli jsme tak docela překvapení. Každý druhý třetí dům byl zhroucený. Hromady tlejících lidských těl a na ulici před jednotlivými nemocnicemi stovky raněných čekajících na ošetření.

Základ je organizovanost a zázemí

A.cz: Co jste dělali po příjezdu?

Po příjezdu do takové situace je nejnutnější zvolit strategicky nejvýhodnější bod, kde začnete pracovat. Proto jsme do města vyslali jedno auto se čtyřmi nejzkušenějšími lidmi, kteří zmapovali celou situaci a vytipovali si jednu nemocnici v Carrefouru, což je město nalepené jako satelit na Port-au-Prince.

Foto: Julie Remy

Nemocnice ale měla podobně jako ostatní budovy v Port-au-Prince narušenou statiku a lidé tam odmítali vstoupit. Bylo před ní asi 300 pacientů. Začali jsme vedle ní pracovat na ulici. To jediné sterilní, co jsem měl na sobě, když jsem dělal svůj první císařský řez, byly rukavice. Všichni pacienti se po operaci vraceli z chodníku před nemocnicí zpět za brány nemocnice na ulici.

A.cz: Když takhle vyrazíte do Port-au-Prince a všude je chaos, jaká jsou kritéria pro to, že někde zřídíte nemocnici?

Byli jsme ve výhodě. Protože jsme tam měli už 3 nemocnice předtím, tak jsme Port-au-Prince znali. Měli jsme mapy, věděli, kde jsou nemocnice. Logika je taková, že když je někde zemětřesení, tak ti pacienti půjdou stejně k nemocnici, i když je spadlá. Ten sociologický návyk, jak se pohybovat po městě, je pořád stejný.

Takže jsme si vytipovali nemocnici, kde bylo nejvíc lidí a největší potřeba, odkud můžeme nejlépe zasahovat do okolí. Teď máme už v Port-au-Prince 20 různých stanovišť. Naproti nemocnici v Carrefouru také zůstala stát školka, kterou jsme mohli využít jako sklad materiálu.

Je to o tom, jak to zorganizovat. Lékařů, kteří tam běhali s prázdnýma rukama, neměli za sebou žádné zázemí a nabízeli pomoc, těch tam byly mraky, ale problém je se zorganizovat a zajistit materiál.

Černá je pro mrtvé

A.cz: Stojíš tedy před nemocnicí a máš tu 300 pacientů a všichni se dožadují pomoci. Co budeš dělat?

Všichni ti lidé leží na zemi a všechny rány mají překryté nějakými - většinou špinavými - hadry. Chodí za tebou a říkají, mám tady dceru, která hrozně trpí. A ty jim říkáš: je mi líto, nemůžu vám pomoct, protože tu je 300 stejných případů. Velkou část nočních služeb na začátku jsem pak rozdával morfinové injekce, aby pacienti vydrželi do rána.

Nemůžeš si ty lidi na ulici brát po jednom a rozmotávat jim to a zkoumat ty rány. Okamžitě musíš sehnat haitské zdravotní sestry, seřadit je a říct jim, co mají dělat. Potulovali se tam v těch ulicích a nabízeli nám pomoc. Pod dozorem lékaře pak třídili pacienty.

Máme na tuhle "triáž" systém barev. Černá jsou pacienti, pro které nemůžeme nic udělat, dáme jim jen léky proti bolesti a necháme je na ulici.

A.cz: Jaký je to typ pacientů?

Například poranění hlavy, pacient v bezvědomí, nejspíš krvácení do hlavy. Poranění břišních orgánů s krvácením do břišní dutiny, kdy ten pacient je už "nestabilní" - špatný tlak, puls. Ten by nemusel přežít ani operaci a my neměli žádnou postoperační péči.

Foto: Julie Remy

A.cz: Co řeknete příbuzným?

Řekneme jim: Bohužel, nemůžeme nic udělat. Řekneš jim to hned. V těch prvních dnech jsme neměli absolutně čas na žádné pohovory s příbuznými. Musíš být velice drsný.

A.cz: Jaký je to pocit, když máš okolo sebe tolik trpících v bolestech a ty je odmítáš?

Díváš se na to zcela profesionálně. Nesmíš propadat frustracím. Pokud ale operuješ 10 pacientů denně a je jich tam 300, tak je to samozřejmě tvůj vnitřní problém. V noci se ti taky v tom polospánku promítají jejich obrazy. Například holčička, které jsem amputoval prst - banalita - ale najednou jsem nevěděl, jestli ten prst nešel zachránit. Vyčítat si takové věci je ale sebezáhubné.

Červená je život

A.cz: Co značí další barvy?

Pak je červená barva. Ti potřebují okamžitou péči a jsou stabilní, takže operaci přežijí. Mají například vnitřní krvácení, které se už samo zastavilo; díru ve střevě a z toho unikající infekci; krev nebo hnis v hrudníku; zkolabovanou plíce apod.

Ti jdou v normálně fungující nemocnici ihned na sál. Protože jsme ale v Port-au-Prince operovali na ulici, tak se část těchto případů řadila do té černé skupiny.

První tři čtyři dny totiž triáž zcela selhala. Museli jsme nechávat dost těch pacientů zemřít. Neměli jsme materiál, ani personál. Neměli jsme sestry, které by podaly pacientům infuze a antibiotika, takže riziko, že by po tito lidé po nějaké větší operaci zemřeli, bylo tak velké, že jsme s nimi nemohli ztrácet čas.

Fotografie z dalších nemocnic MSF:

Pak je zelená barva, to jsou ti, kteří potřebují chirurgickou operaci, ale mohou počkat. Podle závažnosti několik hodin i dnů. To je naprostá většina lidí. Například ti s rozsáhlými poraněními měkkých tkání, velké proleženiny, kusy shnilého masa. Otevřené zlomeniny, které vyžadují amputaci.

Ale také lidi se zlomenou páteří, ti nezemřou. Dáš jim maximálně močovou cévku, protože se nemůžou vyčůrat. Většina našich zákroků ale byly zlomeniny, amputace nebo řezání kusů masa.

A pak jsou žlutí pacienti. Ti potřebují jen převázat, nebo nepotřebují ošetření vůbec. Mají například zlomenou ruku a vyhovující dlahu už odjinud.

Toto je první část rozhovoru s Janem Trachtou. Druhá část bude publikována v neděli.

 

Právě se děje

Další zprávy