Praha - "Politici v západní Evropě mají pozorovací smysl, až když už je pozdě," říká bývalý sovětský disident, vězeň a filolog Viktor Fajnberg, který je jedním z těch, kdo protestovali proti okupaci ČSSR v srpnu 1968 přímo na moskevském Rudém náměstí.
Fajnberg v rozhovoru pro Aktuálně.cz vyzdvihl Prahu jako symbol naděje pro sovětskou opozici a podpořil gruzínskou stranu v současném konfliktu s Ruskem.
Disident žijící od roku 1978 v Paříži také zavzpomínal na pět let strávených v psychiatrických léčebnách, kam byl poslán právě za podporu Pražského jara. Tam mu - podobně jako jeho kolegyni z Rudého náměstí Natalii Gorbaněvské - podávali silné léky proti halucinacím a dalším poruchám, kterými netrpěl.
Více o demonstraci na Rudém náměstí:
Protestovali proti okupaci v Moskvě, teď míří do Česka
Také jsme chtěli Pražské jaro, říká sovětský disident
A.cz: Proč byli někteří z vás posláni do psychiatrických léčeben, někteří do vyhnanství a někteří do vězení? Provedli jste přeci stejný čin?
Fajnberg: Nešlo o lékařskou, ale o čistě politickou logiku. Disident Vladimir Bukovskij (jeden z prvních, kteří na Západě upozornili na zneužívání psychiatrických léčeben v SSSR k perzekuci politicky nepohodlných osob - pozn. red.) byl ve stejném psychiatrickém vězení jako já. V koncentračních táborech byli naopak lidé, kteří byli naprosto šílení.
A.cz: Nesnažím se naznačit, že jste blázen. Zajímá mě, jak to fungovalo...
Pavel Litvinov byl vnukem velmi známého Stalinova ministra (zahraničí) Maxima Litvinova. Další z nás, Larisa Bogorazová, byla bývalá žena aktivisty Juliho Daniela, jehož dřívější zatčení vyprovokovalo odpor mezi komunistickými stranami na Západě. Bylo pro ně těžké dát je do koncentráku, takže je poslali do exilu, co nejdál bylo možné.
Gorbaněvská napsala knihu Poledne a velmi se angažovala ve vydávání samizdatového časopisu Kronika současných událostí.
Co se mě týče: nechtěl jsem odpovídat na otázky vyšetřovatelů. Také jsem byl jediný, kdo na demonstraci přijel z Leningradu, ostatní byli z Moskvy.
Viktor Fajnberg:
Viktor Fajnberg se narodil roku 1931 na Ukrajině a vystudoval filologii na leningradské univerzitě.
Stal se aktivním podporovatelem Pražského jara a zúčastnil se demonstrace 25. 8. 1968 na Rudém náměstí, která požadovala stažení vojsk z ČSSR.
Byl kvůli tomu umístěn ve vězeňské psychiatrické léčebně, kde mu podávali silná psychofarmaka. Držel tu hladovky a snažil se chránit ostatní nemocné před bitím.
Propuštěn byl v listopadu 1973. Od roku 1978 žije v Paříži.
Zatkli mě už prvního srpna. Pracovali jsme na dokumentu, který se týkal obrany lidských práv. Byli jsme první opoziční hnutí, které bylo zcela nenásilné, a poprvé jsme chtěli jen to, aby SSSR dodržoval svou vlastní ústavu, která - jak víme (smích) - nebyla z těch nejdemokratičtějších.
V té době se pod toto prohlášení v Moskvě podepsalo přibližně 600 lidí, v Leningradu jich nebylo více než deset.
A.cz: Takže na některé z vás si chtěli došlápnout...
Dělal jsem jim problémy. Měli jsme zrovna v úmyslu psát dopis Mladé frontě, když nás poprvé zadrželi. Prohledali dům mých rodičů, ale nic nenašli. Každopádně jsem jim řekl, že nevidím rozdíl v tom, jestli být zatčený, nebo ne.
A.cz: Jak tyto psychiatrické kliniky fungovaly?
Na základě doporučení forenzní komise psychiatrů vám byl prominut trest, protože jste prý nebyl zodpovědný za své činy. Ale kvůli nebezpečí, které jste představoval pro společnost, vás poslali do blázince.
Každého půl roku se scházela komise, která rozhodovala o vašem případném propuštění. Já byl zavřený v obzvláště drsných podmínkách - ve věznici pro duševně choré, bylo to skutečně bývalé vězení. A bylo to horší než obyčejná vězení.
Psychiatři pracovali pro vnitro a dozorci byli zločinci, kteří si tam odpykávali trest. Byli velmi krutí. V mém vězení bylo 750 chovanců a jen málo z nich duševně zdravých.
A.cz: Na co se vás ty půlroční komise ptaly?
Co si myslíte o zločinech, které jste udělali... Museli jste odpovědět, že je vám opravdu líto, že jste to udělal, že teď už to chápete. Že jste vděčný doktorům, že už se cítíte zdráv a že už to nikdy neuděláte.
Také jste se měli obecně chovat velmi tiše a neměli jste například reagovat, když nekvalifikované sestry mlátily nemocné.
Já jsem se nikdy nedokázal před těmito komisemi plazit. Drželi jsme s přítelem Vladimirem Borisovem neustále hladovky a snažili se chránit vězně před mlácením. Nikdy bych se odtamtud nedostal, nebýt jednoho člověka.
A.cz: O koho šlo?
Zachránil nás Lev Anatoljevič Petrov, šéf pátého oddělení s pověstí nejkrutějšího muže ve vězení, který prý sám bil vězně. Občas si mě pozval k sobě.
Když jsem byl u něj počtvrté, řekl mi: Sledoval jsem vás tři a půl roku, muže jako vy jsem hledal dlouho. Neopustil jsem tuto instituci, protože jsem vám chtěl pomoci. Udělám cokoli, co bude v mých silách.
Odpověděl jsem mu, že je asi opravdu přesvědčen, že jsem blázen, jestli si myslí, že mu uvěřím. On mi pak vylíčil, že pověst kruťase o sobě šířil sám a bití vězňů jen předstíral.
Díky němu se pak zpráva o nás dostala na Západ a ve stejný den, kdy jsme začali hladovku, o tom informovala BBC a další zahraniční média.
Že mě zachránil právě Petrov, jsem neprozradil až do pádu Sovětského svazu, nadřízení ho totiž podezřívali.
A.cz: Hodně se mluví o podobnosti mezi nynější invazí Ruska do Gruzie a invazí z roku 1968. Co si o tom myslíte?
Velmi si vážím postoje české vlády, který je opravdu odvážný. Je to velmi dojemné, že naše naděje vždy směřují k Praze.
Poprvé to bylo v roce 1968, když nám dalo naději Pražské jaro. Tehdy to byl jednak tradiční obdiv k české literatuře, historii a vzpomínka na zradu z roku 1938, jednak naděje, že eventuální vítězství české demokracie se může rozšířit do centra impéria.
Podruhé to bylo při sametové revoluci, kdy jsem Dubčekovi napsal otevřený dopis jako odpověď na jeho dopis uveřejněný v deníku Izvestija 3. 2. 1990. Naděje sem byla soustředěna, protože Sovětský svaz stále existoval.
A když jsem slyšel včera řeč vašeho premiéra, měl jsem pocit, jako kdybych to napsal dnes. Václav Havel se obával stejné věci, která vás znepokojuje nyní: že Sověti utáhnou kohoutky plynu a ropě a že budou v nebezpečí české nemocnice.
A po velmi rozporuplném chování takzvané staré Evropy je to nyní potřetí, kdy naděje přichází z Prahy, z Varšavy a z Kyjeva.
A.cz: Takže vám paralela s Gruzií přijde smysluplná...
Jde o konflikt mezi starou Evropou a novou Evropou, která - na rozdíl od té staré - zažila všechny "vymoženosti" totalitního režimu a byla starou Evropou několikrát zrazena.
Sdílím názory Václava Havla a vašeho premiéra, nikoli současného prezidenta Klause. Časová shoda a paralela jsou opravdu šokující. Jde o jeden ze špatných vtipů historie. Dalo se to předvídat, ale západní politici mají bohužel pozorovací smysl, až když už je pozdě.
Viktor Fajnberg a další dva demonstranti z Rudého náměstí, Natalie Gorbaněvská a Pavel Litvinov, budou v pondělí 25. srpna od 18 hodin besedovat o svých životech v kavárně Krásný ztráty.
