Aktuálně.cz: Jste iniciátorem unikátního a zároveň odvážného projektu "Poslední adresa". Proč jste ho spustili a jak ho přijímají Rusové?
Sergej Parchomenko: Pro některé to má obrovský význam, pro jiné naopak nulový. Abychom si ale rozuměli - smysl Poslední adresy nespočívá v rozmístění co největšího počtu kovových destiček se jmény lidí, jejich profesemi, datem narození, dnem jejich zatčení a popravy. Rádi bychom přiměli Rusy k diskusi o politických procesech a masových represích v Sovětském svazu. Zkrátka a dobře: chceme do Ruska vrátit rozhovor nejen o historii, ale také o ceně lidského života a jeho významu pro stát... a proč je mimořádně důležité, aby si stát životů svých občanů vážil.
Propaganda Kremlu totiž dnes do lidí horem dolem hustí zvrhlou filozofii, že lidský život je nicotný a zájmy státu jsou naopak nade vše.
A.cz: Zasáhl vás při vaší práci nějaký konkrétní osud zavražděného člověka?
Zaměřujeme se především na objasnění represí, a tudíž i toho, co je represivní stát. Při vší úctě k jednotlivým a často neuvěřitelně tragickým osudům obrovského množství perzekvovaných lidí - učitelů, duchovních, úředníků, sedláků či prodavačů anebo řidičů, kteří se ničím neprovinili, natož aby kritizovali režim anebo vůči němu něco podnikali.
Dnes už vám nikdo neodpoví ani na tu nejprostší otázku: proč zrovna je semlely represe a jak mohli státu překážet, být mu nebezpeční? Takže si myslím, že v té době měli zkrátka jen tu smůlu, že žili anebo se snažili normálně žít.
Celá léta jsme se dopouštěli zásadní chyby, když jsme v souvislosti s oběťmi represí hovořili jen o vynikajících vědcích, konstruktérech či generálech, jakkoliv i je represe zasáhly. Tak třeba na průčelí domu, kde bydlím, je tabulka poslední adresy se jménem řidiče tramvaje. Komu a proč zrovna on překážel?!
Důležitý je náš projekt i tím, že za každou kovovou tabulkou se jménem poslední adresy popraveného člověka stojí konkrétní živá osoba, která si tu tabulku objednala. Jsou to tedy sami Rusové, kteří vytvářejí - tabulku po tabulce - na domech seznamy jejich bývalých obyvatel. My, autoři tohoto projektu, jen evidujeme žádosti a plníme přání Rusů.
A.cz: A kolik těch žádostí už je?
Více než tisícovka. A tabulek jsme instalovali něco přes stovku.
Ne každý majitel nemovitosti souhlasí, aby takovou tabulku na průčelí domu měl. Tady u vás v Česku (sovětská tajná policie unášela s příchodem Rudé armády ruské emigranty z Československa, byť měli zdejší občanství, jako třeba generál Sergej Vojcechovský - pozn. red.) jsme se například setkali s nemalými potížemi, kvůli nimž se nám zatím nepodařilo umístit ani jednu destičku. V Moskvě nám to ale zatím překvapivě docela jde.
A.cz: Zajímá vůbec téma politických represí mladé Rusy?
Nerozděluji lidi na mladé, střední a starší generace. Jak už jsem naznačil: jsou lidé, které náš projekt velmi zajímá a snaží do něho zapojit. Jiní jsou k němu lhostejní, a další dokonce agresivně odmítají jakýkoliv náš pokus je do Poslední adresy zapojit. To je normální.
Historie versus propaganda. Konference ÚSTR
Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) pořádá 9. – 10. prosince 2015 mezinárodní konferenci "Historie versus propaganda. Vztah k minulosti v současném Rusku".
Cílem konference je přiblížit současný vztah Ruska k sovětské minulosti. Koná se ve Velkopřevorském paláci v Praze 1 a zúčastní se jí přední historici a novináři z Ruska, Polska, Ukrajiny i České republiky.
Detaily o konferenci najdete zde: http://historyxpropaganda.eu/
Nejdůležitější ale je, aby lidé, kteří se až dosud v ničem podobném neangažovali, o smyslu Poslední adresy diskutovali, přeli se, přemýšleli o ní... a vysvětlovali ji třeba svým dětem. Přestaňme už mluvit v řeči statistik o tisících a milionech obětí, o násilném stěhování národů a zajímejme se také třeba jen o jednu jedinou lidskou tvář, jednu jedinou lidskou adresu. Ty domy s destičkami se pak vlastně mění v symboly či památníky lidí, kteří v nich žili.
No a dohromady tyto památníky mohou časem tvořit jeden ohromný monument sestavený z mnoha teček - kovových destiček. Věřím, že tato mozaika nám dá časem srozumitelný obraz, který bude varujícím svědectvím o velmi kruté a k lidem nelítostné době. Zvláště pokud by ten obraz nepokrýval jen Rusko, ale i Ukrajinu, Polsko, Česko či jakoukoliv jinou zemi, kde se při politických represích unášely a mizely beze stopy miliony lidí.
A.cz: Jak vlastně gulagy změnily ruskou společnost?
Přesnější by byla poněkud jiná otázka: jak gulagy znetvořily - a trvá to až dosud - ruskou společnost? Respektive nejenom ji, ale po druhé světové válce i ostatní sovětské satelity, k nimž patřilo například též Česko.
Gulagy prošli přece Čechoslováci, Poláci, Ukrajinci, Bělorusové, Litevci, Lotyši, Estonci a občané mnoha jiných národností. V Česku, ale i v dalších zemích, v nichž se chopili vlády komunisté, vznikly mimochodem po válce pracovní tábory zaplněné odsouzenci z politických procesů (například uranové doly na Jáchymovsku či Příbramsku - pozn. red.), kde vládl neméně tvrdý režim jako v sovětských gulazích.
V různých zemích se státnímu teroru nad lidmi říkalo různě. Také politické vůdce či partajní lídry mohou nazývat všelijak, avšak podstata stalinismu zůstává všude stejná.
Ještě k tomu znetvoření: teror působí na společnost jako žíravina, ubíjí iniciativu, likviduje silné a schopné osobnosti, názorové odpůrce a naživu nechává jen ty tiché, povolné, vystrašené, ochotné se shrbit a souhlasit s útlakem. Nešetrně řečeno - naživu zůstávají většinou jen ovce.
Takže bychom si měli občas uvědomit, že tyhle vystrašené a kolaborující ovce vychovaly dnešní třicátníky, naši budoucnost. Samozřejmě že zjednodušuji. Avšak jen pro pochopení zhoubnosti přežívajících následků stalinismu, a tedy gulagů.
A.cz: Čerstvá držitelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevičová ve svém díle "Doba z druhé ruky" říká, že komunistům se sice nepovedlo v Sovětském svazu nastolit ráj na zemi, zato ale stvořili přímo nesmrtelného živočicha - Homo sovieticus.
Světlana to ani nemohla vyjádřit lépe. Strach v lidech, jejich víra v násilí a teror vyvolává u jedněch smíření se silou a klanění se jí. A u druhých pak vede k víře, že silou je možné vyřešit jakékoliv problémy.
Jde o jakousi zvláštní žízeň po síle a teroru. Záleží samozřejmě i na tom, jak dlouho byl komunistický režim u moci. Měli jste ohromné štěstí, že u vás nevládl tak dlouho jako v Rusku, Ukrajině či Bělorusku. Přechod k normálnímu životu je proto u vás lehčí a rychlejší než třeba v Rusku.
Pokračování rozhovoru se Sergejem Parchomenkem ČTĚTE ZDE.