Od našeho zvláštního zpravodaje - Severní vítr je krutý. Hustě sněží, ze šlehajících vloček bolí oči. Je polovina října a před pár dny přišla do Kiruny zima. Lepší to nějakou dobu nebude.
To ostatně platí i pro nejstarší část dvacetitisícového města ležícího 150 kilometrů za polárním kruhem. Procházka jeho centrem připomíná výjev z postapokalyptického filmu. Ulice jsou prázdné. Některé byty mají popadané rolety nebo vymlácená okna, jiným chybí úplně. Fasády jsou popraskané, budovy obehnané stavebními ploty. Z výškového domu, kde ještě nedávno bydlely stovky lidí, zbyl jen skelet.
Tady na rohu přitom ještě nedávno sídlil krámek s ručně vyráběnými výrobky domorodých Sámů. V sousední budově fungovala firma zajišťující asistenční služby pro seniory, naproti byl obchod se sportovním vybavením a z nedalekého zábavního centra se linul dětský smích. Dnes je tady město duchů. Ale ještě stojí. Na rozdíl od jiných částí Kiruny.
"Bydlel jsem támhle, jak je ta velká jáma," ukazuje Ulf Andersson na zasněženou pláň na okraji zástavby. "Přišli jsme sem v roce 2012 a o čtyři roky později jsme se už museli stěhovat. Kde je dnes parkoviště, bylo asi padesát domů. Stála tam i radnice. Všechno šlo k zemi," říká geolog pocházející z jižního Švédska.
Když se vánice trochu uklidní, z bílé mlhy vystoupí hora, která je za jasného počasí vidět z téměř každého koutu ve městě. Hora, která dala Kiruně jméno - to vzniklo ze sámského označení Gironvárris. A také hora, která dala Kiruně život.
Bez dolu není Kiruna
Už před stovkami let si původní obyvatelé - Sámové, někdy nesprávně nazývaní Laponci - všimli, že na hoře je něco zvláštního. Když se zde v 17. a 18. století usazovali první Švédové, začaly se po celé zemi šířit zvěsti o bohatství, které místní vrcholky skrývají. O zásobách železné rudy tak velikých, že to svět ještě neviděl. Kvůli drsným podmínkám a špatné infrastruktuře se na to ale na čas zapomnělo.
Jenže i do švédské divočiny dorazilo na svém samém konci století páry. Rozhodlo se, že do Kiruny povede železnice - a to vše změnilo. Švédové začali těžit ve velkém. Tak moc, že v oblasti, kde bylo do té doby jen pár sámských osad, vzniklo v roce 1900 zcela nové město - Kiruna. O patnáct let později už zde žilo deset tisíc lidí.
"Dnes je tady největší podzemní důl na železnou rudu na světě," říká Ulf Andersson, který u místní důlní společnosti LKAB pracuje. Pod Kirunou se skrývá masa železné rudy o délce čtyř kilometrů a tloušťce až 120 metrů, která sahá až do dvou kilometrů pod povrchem. Jen loni z dolu vyvezli skoro třicet milionů tun železné rudy, 80 procent veškeré evropské produkce.
Na horách Kirunavaara i sousední Luossavaara to je poznat. Jednu těžba zcela zbavila původního terénu - připomíná spíš jakýsi povrchový důl vedený směrem nahoru. Druhou zase pátrání po železné rudě rozdělilo vejpůl. Ohromný kontrast proti okolní krajině, jejíž majestátní hory představují jednu z posledních nedotčených oblastí divočiny v Evropě.
A rozhodně to nevypadá, že by se měla těžba zastavit. Železné rudy je pod zemí ještě ohromné množství. A už desítky let je jasné, že aby se udržel důl v provozu, je třeba zasáhnout i do města. Těžba sice probíhá pod zemí, kvůli poddolování ale hrozí poškození domů, nebo dokonce jejich sesunutí. Před dvaceti lety se tak zrodil velký plán. Přesunout město o pět kilometrů na východ.
"Vidíte ten výškový dům? Asi ho během několika týdnů strhnou. Před pár dny se tam zdarma rozdávala okna, jestli někdo nechce," říká Andersson. Stejný osud čeká celé staré centrum města. "Někteří vědí, že se budou muset přestěhovat, jiní ne. Záleží, jak hluboko budeme v budoucnu moct kopat," vysvětluje.
Některé budovy ale zůstanou ušetřeny. Nezboří je, pouze je přesunou jinam. Třeba místní kostel, který je opravdu výjimečný. Přes sto let starý svatostánek je jednou z největších dřevěných staveb v zemi, a Švédové jej dokonce před lety zvolili nejoblíbenější historickou památkou.
Kostel zůstal jako jediný ušetřen i v severočeském Mostě, o jehož úplném zbourání kvůli těžbě uhlí komunisté rozhodli v 60. letech. Čech by se tak mohl divit, že k něčemu podobnému dochází i dnes, navíc v tak vyspělé zemi, jako je Švédsko.
Místní to ale vnímají jinak. Žádná nevole, žádný protest. "Přijali to. Ale nejsou šťastní, samozřejmě. Zvláště lidé, kteří vyrostli v Kiruně. Vidí, že jejich dětství je doslova smeteno z povrchu zemského. Jenže jinak to jednoduše nejde. Bez dolu není Kiruna. Nebyli by to jen pracovníci z dolů, kdo by ztratil práci. Ale i lidé z dalších firem a obchodů," říká Ulf Andersson.
"Je to smutné, ale to je život," potvrzuje Tapio, padesátník finského původu. Žije v jednom z domů, které se zatím demolovat nebudou. "Ale je možné, že to jednou přijde. Teď moc nevíme," doplňuje.
Stěhování z domu do domu
Vánice opět zesiluje, Tapio odchází a ulice jsou znovu liduprázdné. Přesto není úplně ticho. Odněkud se přes údery větru dere jazzová muzika. Z nenápadných sklepních dveří jedné z opuštěných, ale stále stabilně vypadajících budov vynáší několik mladíků židle, které zde zbyly po včerejším večírku. Černé mikiny s planetami a raketami naznačují, o koho jde.
Klub Slask - tak Švédové říkají rozbředlému sněhu - je jednou z posledních výsep společenského života ve staré části města. Jako zázemí slouží studentům technologické univerzity města Lulea, která v Kiruně provozuje magisterský program vesmírné inženýrství. Pár kilometrů na sever od města sídlí velké výzkumné centrum.
Ve městě tak žije zhruba 250 studentů. "Je to tady takové, jaké si to uděláme. Budova je oficiálně vedená jako vybydlená, ale není to úplně pravda. Nechávají nás tady být a nestojí nás to nic," říká mladík Noah, pohodlně usazený na gauči v klubu, na jehož provozu se podílí.
Jako jeden z mála studentů z Kiruny pochází - ač je původem Němec, jeho rodina se tu usídlila, když mu byly čtyři roky. "Naši tady byli na dovolené a řekli si, že je to bomba. Tak jsme se sem přestěhovali. Táta pak vozil turisty se psím spřežením," vypráví mladý muž v kšiltovce.
Rád by v Kiruně žil dál, jenže to je složité. Nedostupnost bytů je problém nejen ve většině Evropy, ale i tady za polárním kruhem ve městě, které se musí přesunout. Na papíře přitom plán vypadá rozumně: každému, kdo se musí vystěhovat, vyplatí důl tržní cenu jeho bytu a k tomu přidá 25 procent navíc. Kdo v dolech pracuje nebo pracoval, má garantované nové bydliště v moderní čtvrti, která vzniká opodál.
"Jenže my studenti jsme trochu v háji," říká napřímo Noah. Podle něj je téměř nemožné, aby si v Kiruně mladý člověk, který nepracuje v dole, koupil byt. "Musíte se zapsat do fronty, abyste se k bytu dostali, zatímco se staví. A čekací doba je dlouhá. Rekord je deset let, to bylo i ve zprávách," říká s nevěřícným pobavením Noah.
"Spousta mých přátel z dětství tak stále žije s rodiči, protože nemají jinou možnost. A šetří si na to, aby si postavili vlastní dům. Oproti bytům jsou pozemky stále docela levné. Jenže ani na to nemá spousta lidí peníze. Takže nikdo moc neví, jak dál," dodává.
"Město chce, abychom tady zůstali. Ale musí udělat hodně věcí pro to, aby nás motivovali, abychom nešli někam, kde je tepleji," přidává se další student Tor. Teploty ve městě se po část roku drží kolem minus 15 stupňů, přívaly sněhu jsou běžné a po část zimy je tma i ve dne.
Škola ale našla řešení, jak levně ubytovat alespoň některé studenty. Když se lidé vystěhují z bytů určených k demolici, často trvá ještě několik měsíců, než k ní dojde. "V tu chvíli přijde vyslanec naší školy a řekne: 'Dobře, takže tam může ještě šest měsíců žít student,'" říká Noah.
Asi polovina studentů tak žije jen ve velmi krátkodobých nájmech v bytech určených k demolici. "Je to velmi levné, ale ne úplně ideální. Technicky jsou byty pořád bezpečné. Ale na zdech mají praskliny a je poznat, jak se těžba blíží. Exploze jsou často opravdu silné. A jakmile se dá pokyn k demolici, jdeme zase do dalšího, odkud už lidé odešli. A tak to jde pořád dokola," popisuje Noah.
Jako někde ve Stockholmu
Zatímco studenti přebývají v rozpadajících se domech ve čtvrti, kde už skoro nikdo jiný nebydlí, o pět kilometrů dál v dostavěných částech nového centra Kiruny je pořádně živo. Nová zástavba na rozdíl od zbytku města připomíná moderní oblasti jižního Švédska. Přízemí obytných domů protíná komplex pasáží s nejrůznějšími obchody, restauracemi a kavárnami, všude je rušno.
Možná až moc. Mnozí místní si novou Kirunu představovali jinak, podobnější té původní. "Někomu se to líbí, někomu ne. Je to tak padesát na padesát. Vypadá to tady trochu moc jako někde ve Stockholmu. Není to Kiruna," říká muž středního věku jménem Kari.
"Stará Kiruna byla taková náhodná směs industriálních budov z 50. let, ale lidem se to líbilo. I když to už vypadalo dost opotřebovaně a část domů by stejně musela k zemi," vysvětluje postoj části místních Noah.
Navíc nejde jen o vzhled. Důvěru u místních podrývá i několik kontroverzních situací, kterým se věnují místní média. "Mluví se o stavebních chybách, už teď má jedna z budov díry ve střeše. Některé budovy se také měly postavit za velice přestřelené ceny," dodává student.
Je tak otázkou, zde se postoj místních k rozšiřování dolu v budoucnu nepromění. Jedna skupina obyvatel však další rozšiřování odmítá už teď - a to Sámové, původní obyvatelé oblasti. Těm švédská vláda udělila několik privilegií, mezi kterými je i možnost využívat půdu pro chov sobů. Jenže té s postupující těžbou ubývá. V posledních měsících Sámové několikrát protestovali i ve Stockholmu, připojila se k nim také známá aktivistka Greta Thunbergová.
"Je přece jasné, že se doly chtějí rozšiřovat a vydělat peníze. Ale rozhoduje o tom vláda, takže protestují tam. Je ale potřeba si všimnout toho rozdílu mezi námi a vaším Mostem. V tomto případě to není zlá vláda, ale jedna z největších korporací, co řekne, že se lidé musí přestěhovat," podotýká Noah a loučí se. "A přežijte tohle podělané počasí," přeje.
