Íránská stanice hymny živě nepřenášela a přímý přenos začal až po nich. Není to poprvé, co něco takového udělala. Když se před čtyřiadvaceti lety na mistrovství světa ve Francii střetly Spojené státy s Íránem, televize tehdy utkání vysílala s pětiminutovým zpožděním, aby cenzoři měli čas vystřihnout to, co režim nechtěl, aby lidé u obrazovek viděli.
V Íránu nyní statisíce lidí protestují proti teokratickému režimu, za více individuálních svobod a politické i ekonomické změny. Režim ale zatím neustupuje: do protestujících střílí, zatýká tisíce demonstrantů a pět osob už dostalo u soudu trest smrti.
Dvaadvacetiletá Mahsa Amíniová, jejíž smrt se stala rozbuškou pro protesty, zemřela podle své rodiny na policii na následky bití poté, co ji policisté zatkli kvůli nedostatečnému zahalení. To je podle přísných zákonů v Íránu povinné a jedním z požadavků demonstrantů je toto nařízení zrušit.
Fotbal je v Íránu nejpopulárnější sport, a gesto reprezentantů má proto velkou váhu. Britský novinář íránského původu Borzou Daragahi napsal na Twitteru, že hráči šli vědomě do velkého rizika. "Režim vydal několik zatykačů pro bývalé fotbalisty, kteří promluvili, a zatkl také známé herečky jen kvůli tomu, že šly venku bez hidžábu (oděv zakrývající nohy, ruce a vlasy - pozn. red.). Jak bude režim reagovat na to, když tyto hráče lidé na letišti v Teheránu uvítají jako hrdiny?" uvedl žurnalista. Írán v prvním zápasu na šampionátu nakonec Anglii podlehl 2:6.
Největší demonstrace od íránské revoluce
Je paradoxní, že stoupenci opozice a bojovníci proti režimu v Teheránu dosud fotbalisty kritizovali. Na rozdíl od jiných sportovců nebo známých umělců zatím žádný reprezentant nevystoupil proti íránské vládě, reprezentační tým se naopak před odjezdem fotografoval s prezidentem Ebráhímem Raísím.
V anketě agentury Reuters někteří Íránci chtěli, aby reprezentace do Kataru vůbec nejela nebo aby se hráči od režimu jasně distancovali. Solidaritu s protesty dávali najevo také íránští příznivci v hledišti. Vyvěsili transparenty s nápisy "Ženy, život, svoboda" nebo skandovali "Přestaňte zabíjet děti". Při protestech podle lidskoprávní organizace HRANA zemřelo už více než 400 lidí, z toho 58 mladších osmnácti let.
Protesty v Íránu jsou největší od svržení šáha v roce 1979 a nastolení islámského teokratického režimu. Jsou masovější než v roce 2009, kdy statisíce lidí vyšly do ulic proti výsledku voleb, který považovali za zfalšovaný ve prospěch kandidáta Mahmúda Ahmadínežáda, podporujícího režim a odmítajícího reformy.
Zákaz střetnutí s Izraelci
Znalci Íránu si myslí, že i přes značné problémy ale režimu kolaps stále nehrozí, protože ozbrojené složky jsou mu loajální. Hlavně elitní revoluční gardy čítající více než 200 tisíc mužů, kteří mají dobrý výcvik a kvalitní výzbroj.
Ve zmiňovaném zápase na šampionátu v roce 1998 Írán porazil Spojené státy 2:1, ale atmosféra na hřišti byla přátelská a oba týmy si po utkání vyměnily dresy. Teheránský režim však výhru prezentoval jako triumf nad nepřítelem. Letos los svedl Američany a Íránce do základní skupiny znovu, zápas se bude v Kataru hrát v úterý 29. listopadu.
Senzitivní jsou pro íránské sportovce klání s Izraelci. Mají zákaz k nim nastupovat, protože vedení islámské republiky židovský stát neuznává a označuje ho za sionistického nepřítele.
Na olympijských hrách tak íránští zápasníci odmítli soupeřit s Izraelci a íránští fotbalisté, kteří hrají v evropských klubech, nesmějí nastupovat v pohárových zápasech proti izraelským klubům. Pokud by to udělali, hrozí jim a jejich rodinám doma velké problémy.
