Zdi polepené barevnými obrázky a nálepkami, usmívající se skupinka dospělých. Na gauči posedává několik chlapců a hledí do telefonů. Spíš než středisko lékařské a právní připomíná denní centrum Lékařů bez hranic v pařížské čtvrti Pantin školu.
Každý den se tu zastaví mezi 50 a 70 lidmi, většina z nich má domluvenou schůzku. V centru pracuje právnička, psycholožka, zdravotníci i tlumočníci, protože zdaleka ne všechny děti, které utečou do Paříže, mluví francouzsky.
"Na papíře je Francie velmi vstřícná k dětem, protože podle zákona jsou nejprve děti a až potom migranti," vysvětluje Matthieu Tardis z Francouzského institutu mezinárodních vztahů (IFRI). Do dosažení 18 let nikdo nepotřebuje k pobytu ve Francii povolení, takže se žádné dítě nemůže v zemi ocitnout nelegálně. Ve skutečnosti ale dětem bez doprovodu jejich věk úřady často nevěří a musí ho složitě dokazovat.
"Většině nezletilých, kteří sami do Francie přijdou, je tak 16 nebo 17 let. Takže je hrozně těžké odhadnout, jestli už nejsou dospělí," popisuje Ysé El Bouhaliová, která několik let pracuje s migranty jako dobrovolnice pro nevládní organizaci Amnesty International.
Rozhovor a test kostí
Lékaři bez hranic jsou jednou z organizací pomáhajících dětem, kterým úřady jejich nezletilost nevěří. Stanovení věku totiž trvá velmi krátce, migranti musí předložit doklady, které často nemají, někdy jim zase úřady nevěří, že jsou pravé, popisují neziskové organizace.
V rámci určení věku probíhá i rozhovor, často bez tlumočníka, při kterém má dítě během pár desítek minut vysvětlit, odkud přišlo, kudy šlo, jestli chodilo do školy a podobně. Někdy úřady také používají kostní testy, ty jsou ale poměrně nepřesné a mohou se zmýlit i o 18 měsíců.
Seriál Aktuálně.cz Migrace v Evropě
Šest let od vrcholu uprchlické krize patří téma migrace stále mezi důležité politické i společenské problémy, zejména do západní Evropy směřují běženci z Afriky i Blízkého východu a státy hledají způsoby, jak je začlenit do společnosti. Deník Aktuálně.cz ve spolupráci s organizací Atlas dnešního světa připravil seriál reportáží a grafik věnovaný integraci cizinců ve třech západoevropských zemích.
Již jsme publikovali:
"Neexistuje žádná vědecká metoda, jak určit, jestli je někdo ještě dítě. A to je velký problém," tvrdí hlavní psycholožka dětského centra Mélanie Kerlochová. "Je to velmi necitlivý proces. Svěříte se někomu s celým svým životem. Se vším hrozným, co vás potkalo, a oni nakonec řeknou, že jste lhář," dodává.
Děti přitom často nerozumí, co přesně mají vysvětlovat, a problémem mohou být i kulturní odlišnosti. "Žijeme ve společnosti, která si všechno zapisuje a má velmi konkrétní představu o čase. Tohle jsou ale děti, které třeba ani nechodily do školy a nevnímají čas stejně jako my," vysvětluje projektová koordinátorka centra Nadia Sebtaouiová.
Migranti se mohou proti rozhodnutí úřadů odvolat a vyžádat si slyšení u soudce, který jejich věk znovu přezkoumá. To ale trvá i několik měsíců a během té doby nemají žádnou právní ochranu. Neziskové organizace sice poskytují dětem přístřešky, mají ale omezený počet míst. Ubytovny pro dospělé je zase nechtějí přijmout, protože migranti tvrdí, že jsou nezletilí. Není proto výjimkou, že děti skončí na ulici.
Sekundární trauma
Naprostá většina nezletilých migrantů, kteří směřují do Francie, jsou dospívající muži, malou část tvoří dívky, převážně z afrického Pobřeží slonoviny. Děvčata za sebou často mají ještě daleko horší zkušenosti než chlapci. I proto získávají pomoc v centrech přednostně.
Jednou z nich je i mladá dívka, která Pobřeží slonoviny opustila, když jí bylo 12 let. V Maroku přes dva roky pracovala v podstatě jako otrok v jedné domácnosti. Uklízela a sloužila jim, aniž by za to dostávala zaplaceno. Také jí jeden ze členů domácnosti znásilňoval. Nakonec utekla na sever země a snažila se dostat do Španělska. Ale i tam byla znásilněna, když v lese čekala na příležitost k překročení hranice. Když se dostala do Evropy, zamířila do Francie, protože mluvila francouzsky. V Paříži jí ale nevěřili, že je nezletilá, protože s sebou neměla žádné doklady.
Ve špatném stavu se dostala do péče Lékařů bez hranic, kteří ji poslali na vyšetření do nemocnice. "Přišla do centra a stála v hale, v ruce držela papír z nemocnice. Když mě uviděla, prostě se jen sesunula na zem," popisuje vedoucí centra Sebtaouiová. V nemocnici totiž dívce řekli, že je těhotná.
"Mluvili jsme na ni, ale ona vůbec nevnímala, byla jako v transu. Nejspíš znovu prožívala, co se jí stalo v lese na severu Maroka," dodává. Okamžitě proto dostala psychologickou a psychiatrickou pomoc, šla na potrat a centrum jí pomohlo získat i její dokumenty. Teď už několik měsíců čeká na soudní slyšení, kde jí potvrdí, že je ještě dítě.
Psycholožka vysvětluje, že nejistota, ve které se děti po příchodu do země ocitnou, je obrovská. Nevědí, co s nimi bude, jestli ve Francii budou moci zůstat ani za jakých podmínek. Nemají kde bydlet a jen někteří si zajistí nějakou formu podpory.
"Mnozí nezletilí na cestě do Evropy několikrát málem zemřeli, zažili násilí a hlad nebo viděli někoho umřít, ale přesto sem dorazí v poměrně dobrém stavu. Z té nejistoty tady pak ale často onemocnění a teprve jim propukne nějaká psychická posttraumatická porucha," říká hlavní psycholožka dětského centra Mélanie Kerlochová.
Problém financování
Většina dětí, kterým Lékaři bez hranic pomáhají se zotavit a připravují je na soudní proces, nakonec uspěje a smí ve Francii zůstat. Odborníci se ale shodují, že v procesu jsou obrovské regionální rozdíly.
Zatímco o migranty se ve Francii stará stát, děti, tedy i dětské migranty bez doprovodu, mají na starosti jednotlivé departmenty. Věk tak určují podle jiných pravidel. Děti tak může jeden region prohlásit za dospělé, ale další jim uzná nezletilost.
Postoj k migrantům ve Francii
Francouzská společnost je velmi rozdělená ve svém postoji k migraci. Ten často závisí hlavně na tom, jak se samotným Francouzům žije. Obecně platí, že bohatší vrstvy obyvatel jsou k migrantům mnohem vstřícnější než chudší. Souvisí to jednak s dosaženým vzděláním, ale také třeba s tím, že movitější lidé se neobávají, že kvůli příchodu migrantů přijdou o svou práci.
Tématu se ve svých textech na webu Encyklopedie migrace věnuje například Pierre Kamdem.
Počet dětských migrantů mířících do Francie navíc narůstá. Přesná čísla, kolik migrantů žádá o uznání nezletilosti, prakticky neexistují. Francie ale eviduje data, kolik jich s žádostí nakonec uspěje. Zatímco v roce 2016 Francie přijala přes osm tisíc dětí bez doprovodu, o rok později to bylo už dvakrát tolik.
Podle Matthieua Tardise z Francouzského institutu mezinárodních vztahů tak v zemi po mnoha letech ožívá debata, jestli jsou nezletilí migranti bez doprovodu opravdu děti v ohrožení. Departmenty chtějí, aby je stát za starost o ně kompenzoval. Pokud dítě s žádostí o nezletilost uspěje, až do svých 18 let bydlí v dětském domově, chodí do školy a je o něj postaráno.
Dospělé děti
Děti, které v zemi zůstanou, se podle zkušeností humanitárních pracovníků většinou velmi rychle naučí francouzsky, pokud tak už nemluvily dřív. Po mnoha letech na cestách tak získají bezpečí.
Aby ale ve Francii mohly zůstat i dál po dosažení dospělosti, musí zažádat o povolení k pobytu. Nejjednodušší cesta, jak ho získat, je přes profesní trénink, který spočívá v tom, že si vyberou nějaké manuální povolání, jdou do učení a připravují se na zkoušky, aby se co nejdříve mohly začít sami živit.
Z migrantů se tak stávají mechanici, řemeslníci, instalatéři nebo i pekaři. Tardis se směje, že tradiční francouzské croissanty dnes dělají hlavně cizinci. Mladí Francouzi totiž o podobné práce tak velký zájem nemají.
"Většina učňů si vede velmi dobře. Bývají oblíbení. Migranti za sebou mají těžké zkušenosti, jsou vyspělejší a zkušenější," tvrdí dobrovolnice Amnesty International Ysé El Bouhaliová.
Hlavním problémem podle ní jsou předsudky, které někteří zaměstnavatelé vůči nim mají. Pokud je překonají, pak už většinou jejich začlenění do společnosti probíhá bezproblémově, říká Bouhaliová.
Abdoul Ha, ředitel Historického ústavu Univerzity v Évry, říká, že děti bez doprovodu patří do skupiny migrantů, která si na život ve Francii zvyká nejlépe. A to i právě proto, že je úřady rychle začlení do běžného života díky škole a práci.
Text vznikl za finanční podpory Nadace Varietas a Etnologického ústavu Akademie věd ČR (Strategie AV21 "Společnost v pohybu a veřejné politiky").
