Jedenadvacetiletý Hussein pochází z Basry. Z Iráku ho vyhnala smrt jeho manželky, syna a příbuzných a strach o vlastní život. Teď žije v Rakousku. Původně se chtěl dostat do Anglie, na pokračování v cestě už ale neměl sílu ani peníze.
První díl příběhu Husseina v Salcburku ČTĚTE ZDE:
Salcburk (Rakousko) – Společenskou atmosféru v rakouském Salcburku změnily silvestrovské události v Kolíně nad Rýnem. Až do té doby v Rakousku převládal názor, že uprchlíkům je třeba pomáhat.
Pak se společnost rozdělila. Začalo přibývat těch, co jsou proti imigraci.
Rakouská politická reprezentace na to slyší a zpřísňuje azylové zákony. Lidé jsou navíc pomáháním unaveni a chtějí se znovu soustředit na vlastní životy – na sebe. Několik majitelů posiloven v Salcburku se například rozhodlo zavřít žadatelům o azyl dveře. Důvod? Velmi často prý nemají peníze a vstupu se dožadují hádkami.
Město s mešitami
Když procházíte centrem Salcburku, slyšíte skoro stejně často němčinu a arabštinu. Zejména v letních měsících je Salcburk cílem hlavně bohatých rodin ze Saúdské Arábie, které zde vlastní mnoho hotelů a obchodů.
Ve městě už mnoho let stojí několik mešit, s muslimy tu ale dosud nebyl problém. Přesto město na Husseina zpočátku působilo jako z jiné planety.
"Je to velký rozdíl, víte. Když jsem sem přišel poprvé, úplně jsem se tu ztratil. Všechny domy tu jsou stejné, všude zeleň, u nás to vypadá úplně jinak, je to vlastně poušť. Je to velký rozdíl, ale líbí se mi to. Kupříkladu tenhle most," vysvětluje. "Vidíte ty zámky? Je to vyjádření lásky mezi mužem a ženou a zůstane to zde jako vzpomínka."
Když se ho zeptáte, zda ví, kdo to byl Mozart, odpoví: "Nevím o něm tolik, ale vím, že tady vyrábějí čokoládu s jeho jménem. Ale mám rád jeho hudbu. Je úžasná."
Před rokem přišli do Evropy. Seriál Aktuálně.cz
Michal Pavlásek loni strávil několik týdnů s uprchlíky na Balkáně. Po roce je potkává znovu - v západní Evropě. Aktuálně.cz přináší portréty lidí, kteří odešli z domova, aniž by tušili, kde jejich cesta skončí.
Všechny zveřejněné reportáže a videa NAJDETE ZDE.
Čím dřív odejdeš, tím líp
Uprchlíci jsou v Rakousku rozděleni podle vnitrostátních kvót. Podobný systém funguje také v Německu. Salcburk (120 000 obyvatel) tak v současnosti obývá 600 žadatelů o azyl.
V celém Rakousku, přes jehož šest hraničních přechodů do Německa proudila i tisícovka lidí denně, je momentálně asi 50 000 nově příchozích. Zůstali hlavně ti, kteří už byli natolik vyčerpaní, že neměli sílu pokračovat dál.
Zbytek tvoří běženci, kteří byli deportováni z Německa. Salcburk, respektive Rakousko, pro většinu z nich původně cílem nebyly. "Nikoho takového osobně neznám," říká sociální pracovník a Husseinův přítel Omar.
"Málokdo dokonce věděl, že vůbec nějaké Rakousko existuje. Prostě už byli unavení, viděli, kolik lidí směřuje dál, řekli si, že tady by mohli mít šanci. To je i můj případ,“ potvrzuje Hussein.
Osmatřicetiletý Omar pochází z Afghánistánu a v Salcburku žije už 18 let. Kromě toho, že provozuje restauraci Subway a věnuje se sociální práci, působí v kempu pro organizaci Union for Human Rights. Běžence se tam snaží přesvědčit, aby se dobrovolně vrátili domů. Rakouská vláda jim za to nabízí peníze, aby tak snížila vysoký počet nových žadatelů o azyl.
"Málokdo věděl, že vůbec nějaké Rakousko existuje. Prostě už byli unavení, viděli, kolik lidí směřuje dál, řekli si, že tady by mohli mít šanci. To je i můj případ."
Podle nových regulí platí zásada "čím dřív odejdeš, tím lépe pro tebe". Týká se těch, komu bylo zamítnuto rozhodnutí o udělení azylu. Jde hlavně o Maročany a Iránce).
Těm, kteří Rakousko opustí do dvou měsíců, chce Vídeň vyplácet finanční kompenzaci. V případě, že odmítnutý žadatel v zemi pobýval dlouho, se tato částka sníží. "Systém je tady teď nastavený tak, aby lidi odradil žádat o azyl. Tohle se za tu dobu změnilo," hodnotí Omar změny v Rakousku, které kopírují trend azylové politiky, nastoupený takřka ve všech zemích Evropy.
Větší přísnost Rakušanů se projevuje i při pokusech o slučování rodin. Pro nově příchozí je takřka nemožné. Pokud chce muž dostat do Rakouska svou ženu, musí doložit výdělek 1350 eur měsíčně. Týká-li se sloučení i jejich dětí, částka se zvyšuje na 2000 eur a více (záleží na počtu dětí).
Privatizace kempů
Dalším problémem je byznys s ubytováním migrantů, který v Rakousku kvete podobně jako v Česku. Privátní firmy se na státním systému podpory ubytovacích kapacit pro uprchlíky snaží co nejvíc vydělat.
V táboře, ve kterém jsem v Salcburku sdílel místnost s dalšími sedmi běženci, tak stát přispívá privátnímu subjektu 40 eur na člověka na den. Denní výdaje na jednoho člověka se ale pohybují jen kolem 10 až 15 eur na den.
Vedle privátních subjektů rakouské uprchlické tábory spravuje zejména katolická charita a diakonie. Tam jsou podmínky údajně lepší.
"Jsem tu nový, na tohle místo jsem se přesunul před měsícem z jiné ubytovny. Tenhle nový kemp opravdu nenávidím, musím tu ale zůstat," přiznává Hussein, když dostane otázku, jak se mu tady líbí.
Tak jako jinde v Evropě, i v Rakousku je pro úspěšnou integraci imigrantů klíčové zvládnutí jazyka. Kurzů, kde se vyučují základy němčiny, je spousta. Pokročilou znalost lze ale získat až v kurzech, které jsou určeny těm, co už azyl v zemi dostali. Hussein se do nich přihlásit nemůže, na azylový pohovor teprve čeká.
"Máme tu sice hodiny němčiny, ale nejsou dobré. Je to jen dva dny v týdnu a je to pro úplné začátečníky. Bez ohledu na to, zda už jsi na vyšší úrovni, nebo ne," říká. "Když dostanete povolení k pobytu, postoupíte do druhé úrovně kurzu. Najdou vám dokonce práci, protože potřebují, abyste pracoval," dodává.
Zelená a bílá karta
Cesta k azylu v Rakousku je běh na dlouhou trať. Migranti o něj po vstupu do země musí zažádat – většinou se tak stane na policejních stanicích na rakouských hranicích.
"Hodně přemýšlím nad tím, čím jsme byli dříve a co jsme teď. Jsem naštvaný a smutný, protože předtím jsme vedli normální život. Nikdy bych si nemyslel, že opustím svou zemi a budu tu takhle žít. S postupujícím časem ztrácím sebedůvěru."
Po první kontrole identity získá žadatel takzvanou zelenou kartu. Když se žádost o azyl začne administrativně řešit, dostane místo ní bílou. Po azylovém pohovoru pak běženci čekají i déle než rok v ubytovacích táborech charity nebo soukromé firmy.
Pokud úřady azyl zamítnou, čeká neúspěšný žadatel v ubytovnách na deportaci. Jestliže azyl dostane, musí do čtyř měsíců opustit přidělený kemp a hledat si práci a bydlení. Najde-li levné bydlení – byť stále nemá práci –, má právo na příplatky na bydlení ze sociálního systému.
Sehnat v Rakousku byt ale není jen tak. V Salcburku volné kapacity de facto neexistují. Navíc jde o jedno z nejdražších míst v Rakousku. Většina těch, co azyl dostanou, tak musí město opustit.
"Než dostanete povolení (k pobytu), nemůžete dělat vůbec nic. Nemůžete se přestěhovat do pronájmu, nemůžete si najít práci. Dokonce i kdybyste chtěli pracovat zadarmo, není to dovoleno," tvrdí Iráčan Hussein. "Já chtěl zadarmo opravovat kola, ale řekli mi, že to není dovoleno. Všichni by prý kvůli tomu měli problémy."
Hussein ale nekritizuje pouze Rakušany. Velmi příkře odsuzuje své krajany z Iráku, kteří přišli za vidinou snadného života plného svobody a bohatství.
"Vidí své kamarády na Facebooku, jak sedí a pijí Redbull. Ukážeš jen ideál, představu, co to znamená žít sen. Ale to je jen sen. Ideál, který vytváří ten, kdo se už do Evropy dostal," myslí si Hussein. "Většina z těch lidí tady vůbec nežije život, jaký pak ukazují na Facebooku. Jako by si to nechtěli přiznat. Jenže to pak vede k tomu, že hodně lidí chce odejít jen proto, že jeho kamarád se má líp. Žárlí... Střetnutí s realitou je pak jako náraz do zdi," tvrdí.
V tomto bodě mu ale jeho přítel Omar oponuje: "Musíš přece rozumět tomu, že někdo odejde proto, že když se doma chce napít vody, neteče. Když si chce rozsvítit nebo pustit rádio či televizi, nejde elektřina. My si tohle už ani neumíme představit. Tady prostě tu možnost máš."
"Hodně přemýšlím"
Pravdou je, že dlouhé čekací lhůty mnohé lidi opravdu zlomí. Hussein měl ale důvod Irák opustit, zřejmě proto zvládá dlouhé čekání relativně dobře.
Často myslí na svou tragicky zesnulou ženu a syna. Chybí mu rodiče a netuší, kdy – a jestli vůbec – je ještě spatří.
Dlouhé chvíle, které na ubytovně pro uprchlíky tráví, Husseina přiměly k přemýšlení i nad sebou samým. "Hodně přemýšlím nad tím, čím jsme byli dříve a co jsme teď," říká. "Jsem naštvaný a smutný, protože předtím jsme vedli normální život. Nikdy bych si nemyslel, že opustím svou zemi a budu tu takhle žít. S postupujícím časem ztrácím sebedůvěru, protože dosud jen čekám na pohovor a stále nic."
Iráčan z Basry čeká i přesto, že má různá potvrzení od úřadů, pro které dobrovolně pracoval. Od salcburské radnice, zemské vlády, od charity i Červeného kříže...
Svoji budoucnost přesto vidí pozitivně. "Nejsem si jistý, mám ale pocit, že povolení k pobytu dostanu. Alespoň v to doufám. Ale není dobré počítat s tím, že to bude brzy. To čekání tě pak ničí. Je lepší na to nemyslet."
Recept na to, jak zůstat i v těžkých chvílích pozitivní, ale podle Husseina existuje. "Vím, že se mohu opřít o mnoho známých, kamarádů, které jsem tady poznal," tvrdí. "Mám pocit, jako bych znal půlku lidí ze Salcburku. Oni ví, v jaké jsem situaci, a já zase vím, že tomu všemu musím jít naproti. Jiná cesta není."
Tento text byl vytvořen s podporou Strategie AV21, výzkumný program Efektivní veřejné politiky a současná společnost – Mobility. Vznikl s podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace RVO: 68378076.
