V hodně podobné situaci se před několika dny ocitla Hana Ripková, když se na velvyslanectví USA v Praze zúčastnila udílení cen k oslavě 100 let americko-českých vztahů. Tři ceny, které ambasáda oznámila už předem, byly rozdány a hosté se chystali k volné zábavě.
V tu chvíli se ale americký velvyslanec Stephen King znovu chopil mikrofonu, aby upozornil, že oficiální večer má ještě jeden "highlight". Vyhlášení laureáta prestižní Ceny svobody Woodrowa Wilsona za výjimečný přínos k česko-americkým vztahům a vzájemnému porozumění obou zemí.
Od svého vzniku v roce 2005 bylo toto ocenění uděleno pouze čtyřikrát. A tou jubilejní, pátou laureátkou se nyní stala, jak Stephen King řekl: "Ředitelka Fulbrightovy komise v Praze, paní Hana Ripková."
Nebylo to jako na amerických filmových cenách Oscar, kde všichni tvrdí, jak jsou zaskočeni, a pak vytáhnou papírek s děkovnou řečí. Hana Ripková tu svoji přednesla skutečně spatra. A teprve zpětně ji napadla jedna věc. "Měla jsem v tu chvíli požádat lidi, kteří prošli Fulbrightem, aby zvedli ruku," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Je přesvědčena, že v sále by se vztyčily desítky, možná stovka paží.
"Projít Fulbrightem" neznamená "jen" to, že jste do USA vyjeli studovat či přednášet díky stipendiu, které společně financují česká a americká vláda. V drtivé většině případů absolventi Fulbrightova programu i dál udržují aktivní kontakt se Spojenými státy.
Třeba jako vysokoškolští pedagogové, kteří sami podněcují a umožňují studentskou výměnu s USA. Jako politici, kteří na vlastní oči viděli, že s Američany se dá domluvit.
Jako pracovníci neziskovek, kteří v USA nahlédli do kuchyně tamních zkušených institucí. Jako profesionálové v dalších různých oborech, ve vědě, architektuře, umění nebo novinařině, které "Amerika kousla" a už nikdy je nepřestala inspirovat.
"Fulbright je navíc obousměrný. Češi jezdí do USA, ale také vozíme Američany sem," upozorňuje Ripková, že nejde o jednostranně zacílený program.
Na troskách války cesta k pochopení
I pro Američany je to příležitost, aby naopak oni poznali a pochopili zbytek světa. Nebo aby vyvezli své vědecké a kulturní "know-how" za hranice USA. "Případně se i leccos naučili od českých špičkových vědců," dodává Hana Ripková, že předávání zkušeností a znalostí už dnes skutečně funguje i z Česka do Ameriky.
"Fulbrightův program se snaží přinést více znalostí, rozumu a zaujetí pro věc světových záležitostí a zvýšit tak šanci, že národy se konečně poučí a budou žít v míru a přátelství," napsal americký senátor z Arkansasu J. William Fulbright k zákonu, kterým byl v roce 1946 celý program založen.
Zpočátku byl financován z prodeje amerických vojenských zásob v Německu a Japonsku, dále pak z válečných reparací a ze splátek půjček Spojeným státům. Na webové stránce pražské Fulbrightovy komise se pak lze dočíst, že v někdejším Československu byla činnost programu zahájena na konci 70. let minulého století.
"Začalo to samozřejmě prověřenými kádry," popisuje Hana Ripková, že nominaci kandidátů měl pod kontrolou tehdejší režim. Ale už před rokem 1989 se díky Fulbrightovu programu podařilo vyjet i "normálním lidem", tedy odborníkům, jako byli například amerikanisté a překladatelé Luba a Rudolf Pellarovi nebo anglista profesor Zdeněk Stříbrný.
Zcela nezávisle pracuje Fulbrightova komise v Praze od roku 1991. Hana Ripková byla nejdříve ředitelkou programu a od roku 1997 komisi vede. Jedním z klíčových úkolů byla v prvních letech po roce 1989 "osvěta", tedy očištění a vysvětlení pojmu Fulbrightův program.
Beztak je to "cinknuté"
"Kdo o tom už dříve náhodou slyšel, tak často s negativní konotací, jako o něčem pro děti komunistických funkcionářů," vysvětluje Ripková. A s tím podle ní přímo souvisela nedůvěra k tomu, že "skutečně může jít o spravedlivou soutěž".
"Lidé věděli, že účastníky programu už nevybírají komunisté, ale ze začátku měli problém uvěřit, že to není nějak jinak ovlivněné nebo koupené," říká.
Do určité míry to souviselo i s tím, že žadatelé o typické Fulbrightovo stipendium - které je udělováno absolventům alespoň bakalářského studia a pokrývá veškeré náklady spojené se studiem a pobytem v USA na jeden akademický rok - procházejí přísným výběrovým řízením. Už jen příprava nutného studijního projektu je poměrně náročná.
Výmluva, že nemá cenu se snažit, protože je to "beztak cinknuté", se může hodit. "Takže naší první, nejdůležitější starostí bylo, abychom to nastavili jako otevřenou soutěž. Aby se nešlo vymlouvat, museli jsme transparentně informovat o podmínkách, procesu výběrového řízení a tak dále," vysvětluje Ripková.
Při nastavování kritérií se jí hodilo, že ona sama je systémový typ. Před rokem 1989 vystudovala v Praze Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, vyučovala deskriptivu na ČVUT a také pracovala v oddělení pro zahraniční styky v Jednotě československých matematiků a fyziků.
S manželem Pavlem Ripkou, který je aktuálně děkanem Fakulty elektrotechnické ČVUT, vychovali tři děti - dnes už ve věku 39, 36 a 35 let.
Peníze se přelévají, studenti neubývají
Parametrů, jak hodnotit úspěšnost jakéhokoli programu, může být více. Co se týče peněz, tak coby ředitelka Fulbrightovy komise musí Hana Ripková každoročně v rozpočtu ministerstva školství obhajovat své finance. A pravidelně se jí to daří, i když do soutěže o peníze na zahraniční cesty a stipendia mezitím vstoupila celá řada dalších žadatelů, především jednotlivé české vysoké školy.
"České ministerstvo školství v současnosti hradí větší část rozpočtu našeho programu," upozorňuje navíc Ripková, že původní česko-americké financování, kdy se česká vláda podílela jen nepatrným dílem, se přes období "půl na půl" přesouvá stále větším dílem k české straně. Americké výdaje se už řadu let nezvýšily ani o inflaci.
V absolutních číslech to konkrétně pro letošní rok bylo přes 25 milionů korun od českého ministerstva školství a necelých 800 tisíc dolarů, tedy 17 milionů korun, od americké vlády.
Měřítkem úspěchu pak může být i fakt, že program má stále převis žadatelů o stipendia. "Nikdy se nám nestalo, že bychom místa neobsadili," potvrzuje Hana Ripková.
Její komise přitom stále trvá na vysoké úrovni programu. "A když se v některém typu stipendia sejde méně kvalitních přihlášek, tak ten rok dáme více peněz do jiných stipendií," vysvětluje ředitelka Fulbrightovy komise.
Recept k dobré angličtině
"Přidali jsme například program, v rámci kterého posíláme na kratší dobu, na tři až pět měsíců, lidi z neziskového sektoru do USA," upozorňuje Ripková, že americký neziskový sektor je pro české potřeby "stále hodně inspirativní".
Výrazný počin se její komisi ovšem podařil i v opačném gardu, když rozhýbala program, v rámci kterého na zdejší střední školy jezdí z USA asistenti výuky angličtiny. Z počátku k tomu byli místní učitelé hodně ostražití.
"Učíte s někým, kdo není pedagog, ale angličtinu umí jako rodilý mluvčí lépe než vy a třeba vás bude před studenty opravovat…" líčí Hana Ripková úvodní nedůvěru. Teď se ale o asistenty, kterých je vždy okolo třiceti, každoročně uchází okolo dvou stovek škol.
Komise je podle Ripkové "přednostně umisťuje tam, kam není tak snadné přilákat Američana". Zcela mimo Prahu, Brno jen málokdy, přednost mají menší města. Nejde také pouze o gymnázia, ale o mnoho dalších typů středních škol.
A zároveň se snaží vycházet vstříc osobním zájmům mladých přijíždějících Američanů. "Vidíme třeba v přihlášce, že ho zajímá příroda a četl o Českém Švýcarsku. Z druhé strany máme zájem o asistenta do České Kamenice. A tak je dáme dohromady."
Novináři nejsou slušní lidé?
Díky Fulbrightovu programu vyjelo od roku 1991 z Česka do USA 924 stipendistů a ze Spojených států sem přijelo 820 Američanů.
"Samozřejmě je to radost, když vidím naše bývalé stipendisty, kteří jsou dnes rektorem nebo děkanem, dobře rozumějí významu zahraniční spolupráce a vedou tím směrem své školy," odpovídá Hana Ripková, v čem vidí ona sama význam a úspěch Fulbrightova programu.
Stejně tak má prý radost, když vidí, že třeba i středoškolští učitelé, kteří se "v rámci Fulbrighta" zúčastnili výměnného programu v USA, neodcházejí ze školství a "skvěle učí". A vedle toho všeho je tady ještě jedna věc.
"Je důležité, abychom vybírali co nejkvalitnější lidi, studenty, vědce. Ale nejdůležitější je, abychom vybírali slušné lidi," vysvětluje Ripková. Nepovede se to prý vždycky. "Ale většinou ano a to je největší radost."
Na doplňující dotaz pak ovšem musí ještě přiznat: "Ale novinář se nám už šíleně dlouho žádný nepřihlásil."
