Dětská práce očima českých fotografek

1/12 Přehled fotografií
Bangladéš - Každým rokem doslouží stovky velkých zaoceánských lodí. Jejich poslední plav­ba většinou končí v Bangladéši, na pláži blízko Chittagongu, největším vrakovišti lodí na světě. Čtvrtina z desetitisíců místních zaměstnanců jsou chlapci mladší 18 let, desetina děti mladší 12 let. Na vrakovišti se cenní fyzická síla, na vyvíjející se dětský organismus se ne­bere zřetel. Manipulace s těžkými předměty vede k deformacím páteře, kostí a kloubů. Děti bývají svědky vážných zranění či smrti svých spolupracovníků a rodinných příslušníků. Bez ochranných pomůcek manipulují s ohněm a pracují ve výškách, bosy nebo v sandálech chodí hlubokým pískem plným kovových střepů. Zlomeniny nohou způsobené pádem železných lodních dílů patří mezi běžné úrazy. Bylo zjištěno, že děti do 17 let jsou na stavbách a v podobném prostředí zraněny dvakrát častěji než dospělí nad 25 let. Zraněné dítě je navrá­ceno rodině, o odškodném či úhradě účtu v nemocnici nemůže být řeč.
Pákistán - V pákistánských cihelnách pracují ti nejchudší z nejchudších. Extrémní chudoba a těžká práce vedou u dětí k podvýživě – u dívek dokonce v dvojnásobné míře než u chlapců. Fyzické strádání však není to jediné, na co si děti stěžují. Mnohé vypovídají, jak s lítostí sledují své šťastnější vrstevníky chodit do školy. Podle pákistánských organizací je totiž většina dětí pracujících v cihelnách negramot­ná. Do školy nechodí dvě třetiny chlapců a celé tři čtvrtiny dívek ve věku 10-14 let, které v cihelně pracují. Pákistán má spolu s Indií absolutně nejvíce dětí mimo školní lavice. Obě země zároveň figurují v první desítce zemí s největším počtem dětí v práci. Cihelny podobně zotročují děti i dospělé také v Nepálu, Afghánistánu, v Barmě, Číně nebo Indii.
Pákistán - V pákistánských cihelnách pracují ti nejchudší z nejchudších. Extrémní chudoba a těžká práce vedou u dětí k podvýživě – u dívek dokonce v dvojnásobné míře než u chlapců. Fyzické strádání však není to jediné, na co si děti stěžují. Mnohé vypovídají, jak s lítostí sledují své šťastnější vrstevníky chodit do školy. Podle pákistánských organizací je totiž většina dětí pracujících v cihelnách negramot­ná. Do školy nechodí dvě třetiny chlapců a celé tři čtvrtiny dívek ve věku 10-14 let, které v cihelně pracují. Pákistán má spolu s Indií absolutně nejvíce dětí mimo školní lavice. Obě země zároveň figurují v první desítce zemí s největším počtem dětí v práci. Cihelny podobně zotročují děti i dospělé také v Nepálu, Afghánistánu, v Barmě, Číně nebo Indii.
Etiopie - Kamarádky Mekdes, Hiwot a Martha patří mezi tisíce dětských prostitutek prodávajících se na ulicích etiopského hlavního města Addis Abeba. Pronajímají si společně miniaturní pokojík a žijí ze dne na den. Denně získají asi dva klienty, od každého dostanou 20-35 Kč. Podobně jako většina ostatních, na ulici se dos­taly ještě před dosažením věku 15 let. Jak uvádí organizace Save the Children, téměř polovina etiopských prostituu­jících se dětí byla někdy znásilněna, až třetina alespoň jednou otěhotněla. Mnohé podstoupily ilegální pokoutní potrat, jiné porodily dítě, které následně zemřelo, nebo se přidaly k tisícům matek, žijících s dítětem na ulici metropole. Využívání dětí k prostituci nebo produkci pornografie patří mezi tzv. nejhorší formy dětské práce. Podle Mezinárodní organizace práce se takto "živí" bezmá­la 2 miliony dětí na světě. Domácí klientela však zdaleka tolik dětských prosti­tutek v práci neudrží. Za sexem s dětmi přijíždějí také statisíce turistů do zemí jako Thajsko, Kambodža, Indie, Brazílie, Kuba, El Salvador nebo Dominikánská republika.
Etiopie - Etiopské tkalcovské dílny jsou prokazatelně místem, kde kvete dětská a nucená práce blízká otroctví. Děti pocházejí nejčastěji z chudého venkova, kde rodiče v dobré víře předají dítě městské "tetičce" či dobrodinci, který slibuje ve městě lepší život. Tam však čeká spíše dřina v temnotě těsných dílen, kde shrbené děti drobnými prsty tkají látky pro domácí trh či pro turisty. V dílnách po celém světě jich takto pracují další miliony: v Indii, Pákistánu a Nepálu děti tkají koberce, v Indii, Číně a Bangladéši šijí textil pro západní trh. Také hračky k Vánocům a novoroční zábavní pyrotechnika "made in China" mají vysoký obsah dětské a nucené práce. Jak upozorňuje společnost NaZemi, před Vánoci je třeba uspokojit znásobenou poptávku ze zahraničí – v té době jsou zapojeny děti ve zvýšené míře. Pokoutní dílny s pracujícími dětmi patří také k dodavatelům nadnárodních firem a známých značek. Ty se brání, že nejsou schopny kontrolovat celý výrobní řetězec. Společensky odpovědné firmy však dokázaly, že klíčová je vůle pátrat až k posledním subdodavatelům – a nalezené děti přesunout z práce do školy.
Kongo - V dolech, lomech, v jezerech či řekách celosvětově pracuje přibližně 1 milion dětí, jejichž úkolem je těžit uhlí, stavební materiál, drahé kameny a kovy, sůl nebo jiné suroviny. Těžba a související aktivity přitom patří mezi činnosti nejničivěji do­padající na zdraví dětí. Na pracovní úrazy při ní umírá relativně stejné množství dětí jako v nebezpečném zemědělství a stavebnictví dohromady. Naleziště cenných surovin se většinou nacházejí v odlehlých oblastech, kde chybí většina základních služeb a zdrojů jako nezávadná pitná voda, zdravotní péče nebo škola. V takovém prostředí dítě neprospívá, do školy nechodí nebo ji brzy opouští. V Kongu, kde se nacházejí jedny z nejbohatších nalezišť surovin žádaných na světových trzích (například pro výrobu mobilů a elektroniky), se děti prokazatelně účastní těžby kobaltu, mědi, zlata, kasiteritu, coltanu a dalších. Jak uvádí OSN, všechny doly jsou zde pod kontrolou ozbrojenců, které z dětské i dospělé práce profitují. Dětská práce tak paradoxně pomáhá financovat konflikt, který zemi již léta tvrdě sužuje.
Uganda - Zneužívání dětí v armádě patří mezi nejkrutější formy dětské práce. Podle mezinárodních organizací působí dnes na světě 250-300 tisíc dětských vojáků, až třetina mohou být dívky. Děje se tak v zemích jako Demokratická republika Kongo, Uganda, Čad, Somálsko, Súdán, Středoafrická republika nebo Barma. V některých ozbrojených skupinách tvoří děti i dvě pětiny vojáků. Nejde jen o bojové pozice, kdy děti musí nosit zbraně a používat je, ale také o podpůrné služby v armádě: nosí vodu, pracují jako poslové, hlídači či kuchaři. Dívky bývají navíc zneužívány jako sexuální otrokyně nebo se stávají "manželkami" bojovníků. Odhaduje se, že ugandská Armáda Božího odporu (LRA) zotročila za čtvrt století svého působení ve východní Africe několik desítek tisíc dětí. Také Margaret byla ještě jako holčička Armádou unesena. V bojích ztratila ruku, v džungli porodila děti. Reintegrační programy, které pro bývalé dětské vojáky vede OSN a další orga­nizace i místní vlády, však pojmou jen zlomek dětí. Sítem nejčastěji propadnou dívky, které zbraně nenosily, jako vojáci proto často nejsou vnímány. Vrací se tak zpět domů, kde čelí vyloučení, chudobě a beznaději. Léta v armádě je připravila o vzdělání a dětství.
Kambodža - Sběr a recyklace odpadu zaměstnává přibližně 1% městské populace rozvo­jových zemí, tedy více než 15 milionů lidí. Jen v Číně pracuje téměř 6 milionů sběračů odpadu, v Indii milion. Odpad dává obživu také stovkách lidí na největší kambodžské skládce na předměstí hlavního města Phnom Penh. Podle UNICEF pracuje v Kambodži 45% dětí – část z nich právě tady. Děti se bosy nebo jen v "žabkách" brodí odpadem všeho druhu: hnijícími zbytky z trhu, střepy skla nebo kovu, chemikáliemi z dílen nebo infekčním odpadem z nemocnic, včetně injekčních stříkaček a jehel. Bodné i řezné rány na nohou jsou jejich běžnou zkušeností, stejně jako střevní a kožní problémy nebo dokonce tetanus. Vytříděný odpad je spalován přímo na skládce, toxický kouř vdechují děti i dospělí. Hladiny těžkých kovů, které kolují v tělech sběračů a v mateřském mléce místních žen, překračují maximální hladiny sto až tisícinásobně.
Uganda - Je přirozené a žádoucí, aby děti pomáhaly rodičům. Taková práce však nesmí dítěti znemožnit, aby mohlo chodit do školy a připravovat se na vyučování. Mno­ho dětí v rozvojových zemích však domácí prací, péčí o sourozence a pomocí rodičům stráví celý den, případně kombinují práci s docházkou do školy. Nejvíce trpí dívky, na jejichž bedrech leží každodenní "ženské práce". Mnoho dětí je nuceno rychle dospět, když vinou ozbrojených konfliktů, epide­mie HIV/AIDS nebo z jiných příčin přichází o rodiče. Děti se poté ujímají péče o domácnost, stávají se hlavou rodiny. Přebírají odpovědnost za péči o sou­rozence, ošetřují staré prarodiče či umírající rodiče. Například Rwanda má kolem 200 tisíc domácností, jejichž dospělí živitelé buď zemřeli během genocidy nebo byli za genocidu uvězněni. Mnoho dívek k domácnosti připoutá také "dětský sňatek". V nejchudších ven­kovských oblastech Nigeru, Mali, Čadu, Bangladéše, Burkiny Faso nebo Guinei se více než tři čtvrtiny dívek vdají před dosažením věku 18 let, často však mnohem dříve. Pokud chodily do školy, většinou ji po sňatku opouštějí.
Senegal - Ačkoliv se počet pracujících dětí celosvětově snižuje, množství chlapců ve věku 15-17 let působících v těžbě bohužel stoupá. Nicméně v těžařských oblastech najdeme i statisíce dívek, pro které tvrdé a geograficky izolované prostředí převážně mužských komunit představuje zcela specifická nebezpečí. Dívky se účastní nejen zpracování nebo přepravy vytěžené suroviny, ale jsou nu­ceny vykonávat také "ženské práce". Nesou si dvojí břemeno. Výzkumy v Ghaně, Nigeru nebo Peru ukázaly, že děvčata často pracují déle než chlapci. Zatímco chlapec si po práci může "ukrást" chvíli pro studium, dívku čekají další úkoly spo­jené s péčí o domácnost a rodinu. Nemálo dívek je ze strany horníků vystaveno sexuálnímu násilí. Mezinárodní organizace práce (ILO), která v roce 2007 zkoumala situaci dívek pracujících v tanzanských dolech, zjistila, že dvě třetiny z nich se pravidelně prodávaly, více než šestina se prostituci věnovala "na plný úvazek". Mnohé uváděly, že tak činí z čiré nutnosti, výměnou za jídlo a oblečení.
Kongo - Služba v bohatší domácnosti patří k přehlíženým druhům dětské práce, často je vnímána jako bezpečná. Opak je však pravdou: podmínky, které na děti někdy ve službě čekají, lze směle nazvat otroctvím. Domácí pomoc je přitom nejčastějším zaměstnáním pracujících dívek do 16 let. Motivací pro vstup do služby bývá zpravidla veliká chudoba ve vlastní rodině, ztráta rodičů, naděje na pravidelné zaopatření, snaha uniknout před domácím násilím nebo touha chodit ve městě do školy. Děti proto migrují do měst, k bohatším příbuzným nebo k cizím lidem. Jak však mnohé děti vypovídají, čeká je spíš celodenní dřina, na školu mohou zapomenout. Jsou izolovány od rodiny i přátel, odkázány na své zaměstnavatele, od nichž v některých případech čelí i obtěžování. Plat bývá nepravidelný nebo žádný – odměnou je strava a ubytování. Podle organizace Anti-Slavery pracují dívky v africkém Togu průměrně 15 hodin denně, za což si vydělají 3-12 Kč. Dívky přicházející z peruánských And do hlavního města Limy dostanou za 12 hodin práce 8 Kč; služebnice ve filipínské Manile 6-20 Kč.