Ten nakonec skončil brutálním zásahem Lukašenkova režimu, během kterého byly zatčeny a odsouzeny stovky demonstrantů.
Darja Kostěnko byla mezi nimi, ve vězení strávila deset dní. To už ale její deníky, které se jí podařilo pronést ze stanového městečka obklíčeného milicionáři, kolovaly na internetu.
Deník Aktuálně.cz je na výročí běloruských voleb přináší poprvé v českém překladu, který vznikl pro výstavu Volby bez volby. Bělorusko - březen 2006.
V pěti dílech od pondělí do pátku si můžete připomenout události, které hýbaly Běloruskem přesně před jedním rokem a které se v mnohém podobají tomu, co zažívala naše země v roce 1989.
Ve fotogalerii vedle článku se můžete podívat na snímky fotografů Andreje Ljankeviče a Julie Daraškevič z opozičního běloruského deníku Naša Niva, které se vždy vztahují k událostem, o kterých Darja Kostěnko píše.
V pátém, posledním dílu popisuje Darja Kostěnko své zatčení, výslech před soudem i zážitky po propuštění z vězení.
Březnové deníky
24. března 2006 - ve věznici Okrestina v Minsku
Do antonu nacpali tolik lidí, že se člověk nemusel bát, že by z toho vydýchaného vzduchu upadl do bezvědomí stejně totiž nebylo kam upadnout. Někdo se modlil, někdo si zpíval, několik lidí tiše panikařilo, ale někdo je uklidňoval. Na lavičkách se střídali ti nejslabší a ti, kterým bylo špatně. Někomu se na konci autobusu, dál od specnazovců, podařilo dovolat do Rádia Svoboda. Snaživě jsme kryli volajícího zpěvem a mluvením.
Čas od času OMONovci od dveří zařvali: "Ticho tam! Huby držet! Nebo to tady začne lítat! U koho uvidím telefon, bude chcát krev! Hele, ty dědku, zvedni ruce! Ať na ně vidím!"
Potom s autobusem někam zatočili, pak ještě jednou. O střechu i okna se otřely větve. Neznámá žena v panice zakřičela: vezou nás do lesa! "Hm, postřílíme vás," ušklíbl se jeden z ozbrojenců. Ale někdo se zorientoval a řekl: "Asi nás přivezli do věznice na ulici Okrestina."
Když jsme přijeli, zase se spustil křik: "Tak! Jeden po druhym ven! Čelem ke zdi!" Vyvedli mě jako jednu z prvních na ten bílý, docela bílý dvůr. Špinavě bílý sníh, špinavě bílé zdi, oslepující záře reflektorů. Bílé tváře, obrovské zmatené oči lidí. A nebe zčernalo, už na něm nebyly hvězdy. Na bílých stěnách tančily černé stíny, černé uniformy OMONu kolem.
"Ruce na zeď!" Strkají mě k bílé stěně, tak studené, že se zdá, že mi k ní ruce hned přimrznou. Zezadu "do zákrytu" postavili ještě někoho a jeden mladík se postavil vedle mě napravo. "Stát! Nevotáčet se! Nečumět na stranu!"
Z druhé strany se nepokrytě pochechtávali, když kontrolovali dokumenty jednoho Ukrajince. "Co ty, ksindle ukrajinská, na těch vašich demonstracích ses nažral málo, tak jsi přitáh k nám? Dělat revoluci!?"
Potom se začali vysmívat nějakému staříkovi: "Podívejte se, starouš se pochcal! Posral! Cha cha! Ty si choď na demonstrace, dědku, máš naděláno v kalhotech! Podívejte se, stařík se nám posral!"
Vedle mě jeden OMONovec řekl mladíkovi tiše, skoro laskavě: "Co, svěží vánku, nechce se ti do věčných lovišť?" Podle všeho odkoukal nějakou kravinu z televize.
Abych byla spravedlivá, musím říct, že takhle se nechovali všichni OMONovci. Byli takoví, kterým to zjevně nevonělo. Prostě mlčeli, nebo si s vámi dokonce normálně začali povídat. Pojem "vojenská čest" možná nakonec přece jen v Bělorusku není jen prázdná fráze. Anebo že by prostě existovaly lidské hodnoty, které nezlomí ani výcvik specnazu?27. dubna 2006 - Soud
Od rána je v cele živo. Upravujeme se, nechceme u soudu vypadat špatně. Ze svých čtyř svetrů si vybírám ten nejslušnější, i když je nejmíň teplý. Rozhoduju se
"riskovat zdraví" a myju si hlavu ledovou vodou. Kůže pod vlasy se mi stahuje bolestí voda je tak studená.
Dlouhé a nepříjemné nakládání do autobusů. Strážníci vysvětlují, že rozsudek hodně závisí na tom, k jakému soudci se člověk dostane. Pokud je to muž, je to v pohodě. Dává čtyři až sedm dní. Ale je tady jedna bába a ta zná jenom dva tresty deset a patnáct dní. Já se samozřejmě dostávám k té "bábě". Když se člověku nedaří, tak už od dětství. Soudkyně N. V. Protosovickaja soudila výhradně dívky a méně než deset dní nedávala.
Zasedání připomíná frašku. Lidé, kteří už byli jeho aktéry, nám radili: kdo mluví bělorusky, žádá advokáta nebo zkouší "ohánět se právy", zaručeně dostane maximální trest.
Stoupnu si za dřevěné zábradlí na tribunku, která je až komicky podobná univerzitní katedře. Jsem díky té podobnosti jaksi klidnější.
Budeme si hrát na hlupáky, plamenné řeči tady stejně uslyší jenom milice, ochránci lidských práv a korespondent agentury Reuters.
Předčítají mi zprávu milicionářů, kteří údajně sledovali, jak mávám rukama a vykřikuju hesla na náměstí.
"Přiznáváte svou vinu?"
"Ne. Hesla jsem nevykřikovala a rukama jsem taky nemávala. Že by se pánové milicionáři spletli?"
"Ale na náměstí jste byla?"
"Byla!"
"(Pište: svou vinu přiznala.) A co jste tam dělala?"
"Pila jsem čaj."
"A chodíte pít čaj na Říjnové náměstí ve tři hodiny v noci často?"
"Ani ne, jen v poslední době se mi to párkrát stalo..."
Nakonec se stávám šťastným držitelem rozsudku na 10 dní.
Při odchodu ze zasedání soudu se na chodbě setkávám tváří v tvář s Alexandrem Milinkevičem. A. M. je s lidmi: říká se, že jeden z jeho synů dostal 15 dní. Usmívám se, jak nejoptimističtěji dovedu. Aby se co nejmíň trápil výčitkami svědomí! On nás nevyzýval stavět stany, takže se nemá proč trápit vinou. Sami jsme přišli, sami jsme v odpověď na opatrné návrhy některých z nás, abychom se rozešli, skandovali "zů-sta-ne-me!" TAKOVÁ rozhodnutí člověk dělá vždycky sám. Takže není na místě vzdychat, že nás zradil nebo nechal na holičkách. Kdyby ho zabásli společně s námi, mně osobně by to nijak neulehčilo. Je dobře, že je A. M. na svobodě. Na svobodě aspoň může dělat něco užitečného.
EPILOG - 15. dubna 06 - po propuštění z věznice
Včera bylo nad Minskem celý den zataženo a vzduch se postupně prohříval. Jaro si potichonku získává pozice.
Pozdě večer jsme s tím člověkem, jehož jméno jsem opakovala na bílém dvoře v ulici Okrestina, šli po nábřeží podél Svisloči kolem Němigy. V černé vodě se chvěl odraz zcela pohádkového předměstí s chrámem sv. Trojice na druhém břehu.
Na asfaltu před námi jsme viděli křídou nakreslený obrázek: anděl s ohromnými křídly a úsměvem na tváři. A pod tím: Portrét anděla strážného.
Vedle byla tlustou barevnou křídou napsaná báseň:
Měl rád jen tři věci na světě:
bílé pávy, zpěvem rozeznělé chrámy
a otřelé mapy obou Amerik.
Neměl rád pláč dítěte,
neměl rád čaj s malinami
ani ženský hysterický křik.
... A já jsem byla jeho ženou.
Tuhle báseň napsala Anna Achmatovová o Nikolaji Gumiljovovi, který byl v roce 1921 zastřelen za účast na "bělogvardějském spiknutí ".
V tu chvíli jsem pochopila další důležitou věc. MILUJU to úžasně krásné město, kde lidé píšou na asfalt verše Achmatovové. Ztichlé, přikrčené, ale nezlomené město je docela plné malých smutečních stužek mlčenlivého protestu. Miluju Horní město, které je jako truhla se zázraky schované mezi ohromnými novostavbami. Miluju hrdý chrám sv. Ducha, bílou radnici se zpívajícími hodinami, bronzového pošťáka, amazonku, dívku s deštníkem, fotografa i další přátele.
Miluju lidi, kteří tady žijí. Dokud je komu přivazovat na zábradlí černé stužky a psát na asfalt verše Achmatovové, nechci, nedokážu, NEMŮŽU umřít nebo odsud odjet (což v podstatě znamená to samé).
Musím v tomhle městě ještě mnohé vykonat. Vyprávět všem, kteří to budou chtít slyšet, KDO a PROČ stál na náměstí. Podstrčit studentům v klubu knížky
Orwella, Bulgakova, Korotkeviče a Orlova, Dostojevského, Solženicyna, Bradburyho a Krapivina. A Vysockého Baladu o čtoucích dětech jako štafetový kolík.
Jít 19. dubna na ekonomku, kde učitelé nutí spolužáky naší Táni Dědokové, aby s ní uspořádali takzvaný "soudružský soud"! Přijdeme s květinami, balónky, budeme stát, jak dlouho to bude potřeba. Zeptáme se učitelů, jestli jim něco říká takový archaismus svědomí.
A 26. dubna musím jít na Černobylský pochod. Ráda bych se odtud vrátila, protože jestli mě podruhé zabásnou na nepovolené akci, bude mě možná čekat paragraf podle trestního zákoníku a až 2 roky trestu. Nechtělo by se mi, mám tady na svobodě spoustu práce.
A něco svému městu i zemi dlužím. O nic víc a o nic míň než život. Život bez strachu a lži.
Připojte se!
PS: Chtěla jsem skončit právě takhle s plným optimismem, ale nemůžu. Když se ta knížka už připravovala do tisku, přišly špatné zprávy. Velmi špatné.
Naší Irce Zavadské umřel otec na srdeční příhodu. Pozvali si ho na děkanát, vrátil se odtud domů o dost dřív než dcera a manželka. Našly ho už mrtvého.
Při shromáždění na podporu Táni Dědokové zadrželi lidé v civilu 11 občanů. Já sama jsem odtamtud stěží odešla po svých. Šli jsme rychle k metru a za námi ve vzdálenosti tří čtyř metrů kráčeli čtyři kágébáci. Usmívali se. Neskrývaně nás natáčeli na kameru.
Po celé zemi jsou zatýkáni a zadržováni aktivisté.
Ale my stojíme v řetězu! Náměstí pokračuje. Opakujeme jediný pokřik, který může pomoci nám i naší zemi:
PŘI-POJ-TE SE!
