Ten nakonec skončil brutálním zásahem Lukašenkova režimu, během kterého byly zatčeny a odsouzeny stovky demonstrantů.

Darja Kostěnko byla mezi nimi, ve vězení strávila deset dní. To už ale její deníky, které se jí podařilo pronést ze stanového městečka obklíčeného milicionáři, kolovaly na internetu.

Deník Aktuálně.cz je na výročí běloruských voleb přináší poprvé v českém překladu, který vznikl pro výstavu Volby bez volby. Bělorusko - březen 2006.

V pěti dílech od pondělí do pátku si můžete připomenout události, které hýbaly Běloruskem přesně před jedním rokem a které se v mnohém podobají tomu, co zažívala naše země v roce 1989.

Ve fotogalerii vedle článku se můžete podívat na snímky fotografů Andreje Ljankeviče a Julie Daraškevič z opozičního běloruského deníku Naša Niva, které se vždy vztahují k událostem, o kterých Darja Kostěnko píše.

V dnešním dílu popisuje Darja Kostěnko napjatou atmosféru posledních předvolebních dnů, způsob, jakým režim běloruské občany zastrašoval i vlastní volební den, který strávila jako pozorovatelka ve volební místnosti.

Březnové deníky

14. března 2006

Z rozhovorů doma, na ulici i ve škole:

"Prý budou lidi rozhánět pomocí vodních děl. Obklíčí Říjnové náměstí i přilehlé ulice, budou pendreky mlátit ty, kteří se pokusí projít."

- Budeme tam muset prorážet organizovaně, po skupinách.

- Při zadržení prý můžou podstrčit do tašky drogy. Je třeba pořádně si zašít všechny tašky i kapsy.

- Aby člověku neodrazili ledviny, je dobré si vzít na záda batůžek, od ramen až k bedrům. A dát si do něj pár knížek.

- Plánujeme, že z prváku nás půjde asi třicet. Všechny nás snad nevyhodí?

- Bojím se, že vaše fakulta po devatenáctém dost prořídne...

TÍMHLE my teď žijeme.

15. března 2006

Den za dnem se kumuluje únava a napětí.

Za těmi, co sedí na cele předběžného zadržení Okrestino, jsem se dneska nedostala. Batoh nacpaný věcmi na přilepšenou (jídlo a knihy) čeká na svou hvězdnou hodinu v rohu. Zítra.

Smutná ironie osudu: dneska se mnou v práci znovu uzavřeli smlouvu. Rovnou na tři roky. Prý z důvodu mé pracovitosti.

V podstatě jsem vždycky chtěla patřit ke střední třídě. Mít zajímavou práci, pracovat hodně a dostávat za to dobrou výplatu. Postavit si dům za městem, pořídit si auto, psa čau-čau, s buclatým čumáčkem a fialovým jazykem. A ještě jabloňový sad. A aby doma byl vždycky počítač s internetem a často přicházeli hosté.

No dobrá. Buržoust ze mě zjevně nebude.

Škoda.

16. března 2006

Včera pozdě večer ke mně přišel Saša, student divadelní akademie. V takovém stavu jsem ho ještě nikdy neviděla. Bledý, ruce se mu chvěly, pohled soustředěný před sebe do jediného bodu.

V jeho skupině jsou všichni studenti odjinud než z Minsku a bydlí na koleji. Všichni si před volbami zanadávali, ale pak stejně hlasovali předčasně. Ustoupili takříkajíc prosbám svého kantora. Až na Sašu.

15. března ráno se na děkanátu rozdrnčel telefon, volali z rektorátu akademie. "Proč u vás ve třetím ročníku ve skupině Herecké umění jeden student neodhlasoval předčasně? Přijměte nezbytná opatření!"

Myslím, že teď už nemá smysl tajit konkrétní jména. Opatření přijal děkan a Sašův mistr, pan Mišenčuk. Člověk, kterého do té doby Saša obdivoval, o kterém nám vyprávěl víc než o celé akademii dohromady.

Talentovaný herec opravdu talentovaný herec. Před celou skupinou Mišenčuk Sašovi oznámil, že ho Saša zradil jako syn otce. Že on, pan Mišenčuk, nechce mít se Sašou nic společného. Celkově padlo mnoho patetických slov, mezi nimiž bylo na prvním místě "zrada", a to všechno se odehrávalo s tragickým výrazem ve tváři.

Skupina mlčela. I Saša. Před očima se mu učitel prostě měnil v profesionálního herce. Protože ten, kdo sám zradí své žáky, manipuluje s nimi a využívá přitom jejich lásku, už není učitel.

19. března 2006 - volební den

Celý den jsem strávila ve volební místnosti a sledovala hlasování. Včera voličské seznamy mého okrsku obsahovaly 1 925 jmen. Dneska ráno už 2 122. A večer, před sčítáním hlasů, jich bylo 2 251. Jak se mohl můj okrsek takhle "rozrůst"?

Komise se mi zdála normální, nebudu lhát, nechali mě pozorovat sčítání hlasů. Zrak mám celkem dobrý, takže jsem viděla, jak rozkládali lístky na bližší okraj stolu. Přitom jsem dvakrát chytala za ruku muže, který dával lístek pro Kozulina na hromádku pro Lukašenka.

Výsledky předčasného hlasování a hlasování v den voleb se hodně liší.

Celkově v den voleb získal Milinkevič 350 hlasů, Lukašenko 540 a Kozulin 73. 107 bylo proti všem. 22 lístků neplatných.

A teď si to srovnejte s výsledky předčasného hlasování: Milinkevič 25 hlasů, Lukašenko 355 hlasů, Kozulin 26. Proti všem 3 lístky.

Nevěřím, že se výsledky můžou takhle lišit. Zvlášť když se předčasné hlasování netýkalo jen samých důchodců-Lukašenkovců. Největší část "předčasných voličů" byla z koleje netřeba vysvětlovat proč.

19. března po ukončení sčítání jsme se dostali na demonstraci na Říjnovém náměstí v půl jedenácté a přišli jsme s křížkem po funuse. Jak se vyjádřila Asja, "státní moc lid zase oklamala": žádná vodní děla, žádné kordony speciálních jednotek, žádné plyny způsobující samovolné vyměšování. Však taky všechny tyhle věci nebyly potřeba.

Nejúčinnější zbraní současné moci je strach. Dokáže ho velmi dovedně využívat. Lid byl vystrašen daleko před 19. březnem. Vystrašen informacemi speciálních služeb o odhalených základnách, kde jsou cvičeni teroristé. Vystrašen idiotskými zvěstmi o teroristech z Gruzie, kteří se údajně chystají vyhodit do povětří čtyři školy v Minsku (a mimochodem ještě otrávit vodu ve vodovodu).

Jednoho mého známého maminka prostě zamkla v bytě a na demonstraci ho nepustila.

Celkově se sešlo maximálně 10 tisíc lidí. Nějakou dobu postáli, potom šli na náměstí Vítězství a odtud se rozešli domů. Ale zítra půjdu znova.

(Pokračování zítra.)