Praha - S trochou nadsázky by se dalo říct, že Paulo Sergio Pinheiro je ten, který po loňských krvavých událostech v Rangúnu, jejichž první výročí si svět v těchto dnech připomíná, naučil barmskou juntu počítat.
Coby tehdejší zvláštní zmocněnec OSN pro otázky lidských práv v Myanmaru, jak zní tamní vojenskou vládou přijatý, leč barmskou opozicí a některými západními vládami neuznávaný název země, dostal loni v listopadu poprvé po čtyřech letech povolení k pracovní návštěvě země.
Jak se vzápětí ukázalo, bylo to naposledy, co tamní režim brazilskému profesorovi práva vyhověl.
Pinheiro totiž svou inspekční cestu korunoval sepsáním zprávy, z níž mimo jiné vyplynulo, že skutečný počet obětí policejního a vojenského zásahu proti pouličním protestům, pro něž se vžil název Šafránová revoluce, byl podstatně vyšší, než tamní úřady přiznávaly.
Čtěte více: Mrtvých při protestech v Barmě bylo dvakrát víc, až 31
Profesor Pinheiro, jenž letos v květnu ve své funkci skončil, aniž by dostal možnost Barmu ještě alespoň jednou navštívit, nedávno zavítal do Prahy na mezinárodní konferenci nazvanou Bezpečnostní výzvy v Asii a Pacifiku: důsledky pro Evropu a Atlantickou alianci, kterou uspořádal Pražský institut bezpečnostních studií (PSSI). Při té příležitosti také poskytl rozhovor Aktuálně.cz.
Závěry vaší zprávy koncem loňského roku obletěly celý svět. Co na ně ale říkala samotná barmská vláda? Zpochybnila je?
Ano. Jako jediná země na světě. Pamatuji si, jak na zasedání Výboru OSN pro lidská práva zástupci všech regionů mou zprávu chválili, ale Myanmar ji označil za naprosto falešnou. Bohužel se také jejich vláda nijak neřídila doporučeními ve zprávě obsaženými. Nedávno sice vyslali pozitivní signál, když do země pozvali mého nástupce (Tomase Ojeu Quintanu - pozn. red.), ale nevím, jestli z toho něco vzejde.
A byl jste s tou poslední návštěvou pana Quintany letos v srpnu spokojen?
Nesledoval jsem to nijak podrobně, ale přečetl jsem si nějaká komuniké, ve kterých se psalo, že mu bylo umožněno setkat se s několika politickými vězni, což je v každém případě pozitivní.
I vy jste se s politickými vězni při své poslední návštěvě v listopadu setkal…
Ano, se šesti, což není nijak mnoho, ale je to aspoň něco, a to bylo důležité.
Rovněž jste se sešel s představiteli junty…
Mluvil jsem s několika ministry - zahraničních věcí, ústavní reformy a vnitra, což bylo velice důležité. Také jsem se setkal s některými z policejních důstojníků, kteří měli na starosti bezpečnost v Rangúnu a užitečně jsem si s nimi popovídal. Nebyla to ale v pravém slova smyslu zjišťovací mise, neboť mou cestu měla vláda velice pod kontrolou.
Infobox
Paulo Sergio Pinheiro
- Narozen 8.ledna 1944 v Rio de Janeiro, Brazílie
- Právní expert a akademik, přednášel mimo jiné na Brown University (USA), University of Sao Paulo (Brazílie), v Oxfordu či pařížské École des hautes études en sciences sociales
- Ve vládě brazilského prezidenta Fernanda Henriqueho Cardosa zastával post státního tajemníka pro lidská práva, od roku 2004 je členem Meziamerického výboru pro lidská práva působícího při Organizaci amerických států (OAS) se zvláštní zodpovědností za práva dětí
- V letech 1995 až 1999 působil v OSN jako zvláštní zmocněnec pro otázky lidských práv v Burundi, poté plnil stejnou roli pro Barmu, kam jej ale od roku 2003 úřady nechtěly znovu pustit. Svou první a zároveň poslední návštěvu země po čtyřleté přestávce uskutečnil až v listopadu 2007, v květnu 2008 mu vypršel mandát a ve funkci jej nahradil Argentinec Tomas Ojea Quintana
Každopádně jsem dostal příležitost setkat se s několika politickými vězni a také s některými mnichy. A s pomocí mnoha lidí v úřadu Vysokého komisaře pro lidská práva v Bangkoku, kteří odvedli skvělou práci, jsem dokázal posbírat spoustu informací.
Byla to, pokud se nepletu, vaše úplně poslední návštěva…
Ano, byla. Doufal jsem, že se ještě budu moci vrátit. Výbor OSN pro lidská práva přijal rezoluci,v níž o to žádal, ale oni (=junta)mě tam už nepustili.
Co na vás během té návštěvy zapůsobilo vůbec nejvíc?
Počet lidí, které dokázali během jediného týdne uvěznit: šest tisíc. To je opravdu příliš, naprosto neuvěřitelné číslo. Co mě ale velice rozčilovalo, bylo to, že se zatýkáním pokračovali i po mé návštěvě a po návštěvě mého kolegy, zvláštního poradce generálního tajemníka OSN, pana Ibrahima Gambariho.
To, kolik lidí dokázali uvěznit, mě opravdu šokovalo. Nedrželi za mřížemi všechny, některé z nich zase propustili, ale i tak… Navštívil jsem některá ze zařízení, kde ty lidi drželi, a naprosto mi vyrazilo dech, kolik jich tam bylo.
A co podmínky ve věznicích? Působily na vás nějakým zvláštním dojmem?
Já jsem vězení nenavštívil, jen jsem se setkal s vězni. Někteří z nich si mi stěžovali na nedostatečnou zdravotnickou pomoc, což jsem ve zprávě zmínil.
Také zaznívala tvrzení o mučení…
Ano, ale ne v Inseinu (nechvalně proslulé vězení v Rangúnu, kde bývají drženi političtí vězni - pozn. red.). Zpravidla vás mučí, pokud jste důležitá osoba, hned jak vás zatknou. Ale ne ve chvíli, kdy už jste ve vězení. Tam jste pak vystaven "jen" mučivým podmínkám pobytu v pekle, k němuž se tohle staré zařízení, postavené ještě za Britů (do roku 1948 koloniální správci Barmy - pozn. red.), může přirovnat. Myslím, že pro někoho, jako je (novinář a opoziční aktivista) Win Tin, kterému už bylo 79, je 18 let strávených ve vězení opravdu mučením.
Čtěte také: Exil má z amnestie v Barmě obavy. Je to lest, tvrdí
Pokud jde ale o mezinárodní konvenci zakazující mučení, ta většinou uvnitř věznic porušována není. Týrání je něco, co používají - stejně jako ostatní podobné režimy na celém světě -, když chtějí získat čerstvé informace. Nejsou příliš originální. Jejich vojenská diktatura je velice podobná těm, které jsme měli v Latinské Americe. Já sám jsem prožil pod vojenskou vládou 21 let, takže jsem si připadal jako doma.
To si dovedu představit. Mimochodem, máme hledat nějaké důvody za tím, že váš nástupce pochází z Argentiny, tedy ze stejné oblasti jako vy?
To netuším, ale myslím, že pocházet z Latinské Ameriky má jisté výhody, protože naše země nemají v Myanmaru žádné dlouhodobé zájmy, naše společnosti tam na rozdíl od těch evropských či amerických nepůsobí. Vzpomínám si, že když jsem se v Ženevě poprvé ve své funkci potkal s velvyslancem Myanmaru, řekl mi, že na mém místě čekal Asiata. Odvětil jsem mu, že já jsem si jeho zemi nevybral, že mě jednoduše jmenovali a že si tedy bude muset zvyknout na Jihoameričana. Podle mého názoru je velmi důležité, aby zvláštní zmocněnec nepocházel z oblasti, kterou se zabývá, to není příliš praktické. Možná, že se výbor touto úvahou řídil, ale opravdu to netuším.
Jak jste vlastně dospěl k tomu číslu 31 ve vaší závěrečné zprávě o obětech loňského zákroku v Rangúnu? Měl jste přímá, nebo zprostředkovaná svědectví?
Měl jsem nějaké přímé důkazy o identifikovaných mrtvolách a pak i spoustu výpovědí svědků, podle nichž někteří zabití nebyli do souhrnu započítáni, ale já si nemyslím, že ten počet byl vyšší - obětí bylo skutečně kolem třiceti. Zato se mi ale nikdy nepodařilo dohledat, kam přišlo 700 lidí, kteří byli po protestech zatčeni a které jsem nikde nemohl najít. Odhadoval jsem, že kromě 1800 politických vězňů zadrželi dalších 700 lidí. Měl jsem i jejich jména a dal jsem ten seznam vládě, oni mě pak ale o tom už nikdy nevyrozuměli. Nevím, jak se to dál vyvíjelo poté, co jsem naposledy vystoupil ve výboru loni v prosinci.
Čtěte také: Vzpomínky na Šafránovou revoluci dusí v Barmě strach
