Praha - Bývalý ruský výsadkář Boris Šmeljov poskytl rozhovor někdejšímu zpravodaji ČT v Moskvě Josefu Pazderkovi. Ten jej nabídl Aktuálně.cz. Šmeljov na srpnové události vzpomíná také v pořadu Invaze 1968, jehož druhý a třetí díl vysílá ČT 24 27. srpna a 3. září ve 22:05. Objevuje se také v knize "Invaze 1968. Ruský pohled", která právě vychází v nakladatelství TORST. V druhé části rozhovoru, kterou Aktuálně.cz dnes publikuje, Šmeljov popisuje situaci bezprostředně po invazi. Jaké měla vaše jednotka konkrétní zadání? Nejdřív jsme zůstali na Ruzyni a měli krýt přílet dalších jednotek. Dodnes mám u sebe seznam a souřadnice potenciálních cílů. Bylo na něm 105 bodů - čs. generální štáb, ministerstvo obrany, Pražský hrad, televize, velvyslanectví SSSR, USA i dalších zemí, studentské koleje, univerzita, parlament, redakce Mladé fronty, nemocnice, věznice… Co reakce domácího obyvatelstva? Nezaskočily vás? Samozřejmě, že zaskočily. Nečekali jsme tak ostré a masové protesty namířené proti nám. Bylo jasné, že lidé naprosto nechápali, proč jsme do země přijeli. Nečekané bylo i klidné, ale úporné vysvětlování těch, kteří ve městě zůstali: proč nejsme vítáni, proč nikdo naši pomoc nepotřebuje. Všude na zdech a domech byly nápisy proti nám: „Okupanti, jeďte domů", „To je naše věc (Éto náše dělo)", „Moskva - 2000 km" atd. Obzvlášť silně na mě zapůsobil leták psaný v ruštině, ve kterém nás Pražané vyzývali k zamyšlení nad tím, proč nás lidé nevítají tak jako v roce 1945. Co to s vámi dělalo? První dva "bojové" týdny nám otevřely oči a ukázaly, že situace v ČSSR zdaleka není tak jednoduchá, jak nám ji politruci popisovali. Byli jsme prostě nezvaní hosté. Jak jste se s tím srovnávali? Měli jste šanci s mluvit s lidmi? Moc ne, kontakt byl hrozně omezený. Politruci nás hlídali, měli v tomhle směru dost přísné instrukce. Za každým z nás důstojník samozřejmě nechodil, takže když jsme šli okolo nějakých procházejících lidí, prohodili jsme dvě tři slova, ale tomu se nedá říkat rozhovor. Pokud by byl jakkoli delší, už nás velitelé okřikovali a rozháněli. Dost nás pozorovali.
Jednou se mi povedlo - mimo dohled velitelů - si krátce popovídat přes vysílačku s jedním českým radioamatérem. Mluvili jsme asi deset minut. On mě přesvědčoval, že v ČSSR k žádné kontrarevoluci nedochází a ptal se: proč nás okupujete? Já jsem ho ujišťoval, že jsme vám přišli pomoct a ne střílet nebo zabíjet. Pak se náš rozhovor přerušil. Samozřejmě, že to všechno budilo otázky, ale dostat se pod povrch těch pochyb bylo nemožné. I vzdělaní vojáci, ochotní přemýšlet nad tím co vidí kolem nebyli schopní porozumět tomu, co se děje. Byli jsme na to sami, navíc jsme z té reality chytali jen útržky. Dění kolem jsme si nakonec přeložili tak, že všichni Češi jsou součástí kontrarevoluce. Že pravda je na naší straně, ale skupina kontrarevolucionářů pronikla hlouběji, než jsme si představovali. Sovětští velitelé vás údajně hojně zásobovali tiskem a letáky z Moskvy… Nikdy jsem nezažil takovou starost o nás. Valilo se na nás množství sovětských novin a letáků, většina z nich čerstvě vytištěná. Nejdřív nás hrozně zajímalo, co o nás sovětské noviny píšou, jak si vlast váží našeho hrdinství... Byly to ale divné články, takové upachtěné, rádoby oslavné, nic z toho neodráželo realitu na místě. Jak jsou prý Češi a Slováci vděční za naši pomoc, jak vřele nás všichni vítají a schvalují bratrskou pomoc. Nejúsměvnější byly články o tom, jak se české dívky zamilovaly do sovětských vojáků.... Nejdřív jsme to četli, pak nás to přestalo bavit a házeli jsme to do koše nebo používali k jiným, hygienickým účelům.
Jaký dojem jste měl z Prahy jako města? Narodil jsem se, vyrostl a žil v Moskvě, kterou označovali za „výkladní skříň rozvinutého socialismu". I tak byl ale rozdíl mezi Prahou a Moskvou naprosto zřetelný, samozřejmě ve prospěch československé metropole. Obecná úroveň architektury a kultury byla prostě vyšší. Lidé byli lépe oblečení, bylo vidět víc barev a různorodosti. Domy čisté, upravené, mnohé vypadaly jako čerstvě postavené, přestože byly často desítky let staré. Dvorky pečlivě udržované, ulice rovné, bez našich jam a výmolů. Úroveň obchodů nemůžu hodnotit, většina z nich byla zavřená a my jsme se do nich nedobývali silou. Bylo nám ale jasné, že i sortiment potravin a dalšího zboží je bohatší než u nás. Celkově jsme si jen potvrdili dojem našich předchůdců z roku 1945: ve střední Evropě žijí lidé daleko lépe než my, občané „vedoucí síly socialistického tábora". Vymývání mozků
Střelba z obytných domů
Účastnili jste se během pobytu v Praze nějakých přímých bojů?
První dva týdny naše pozice někdo v noci pravidelně ostřeloval z nedalekých obytných domů. Byly to jednotlivé výstřely nebo salvy. Ukrývali jsme se za techniku a v provizorních zákopech a občas jsme stříleli automaty směrem k zábleskům ve tmě. Čekali jsme, jestli dá velitel povel k výstřelu k houfnice.
Naštěstí nebyl nikdo z nás tou střelbou zabit nebo zraněn, takže ani na odvetný výstřel z houfnice nakonec nedošlo. Všichni jsme věděli, co by se asi stalo s obytným domem ve vzdálenosti 1-2 kilometry, kdyby do něj poslala naše houfnice D-30 ráže 122mm svůj 40kilogramový projektil.
Češi to podle historických pramenů mohli být jen těžko...
Kdo přesně střílel, opravdu nevím.
Nemohla to být prostě provokace? Nebo zmatená střelba jeden na druhého?
Nevím, to opravdu nedokážu posoudit. Zdá se mi divné, že by tohle všechno byla jen provokace nebo zmatená střelba. Trvalo to nepřetržitě dva týdny. Češi měli právo se bránit.
Ve svých pamětech, publikovaných na internetu, popisujete krvavý incident někde v centru Prahy...
Bylo to přibližně 28.srpna 1968. Dostal jsem se na krátký výjezd mimo jednotku a ve vojenském autě jsme dorazili do centra města. Bylo tam náměstí a vedle toho železniční stanice. Poblíž měly stanoviště jednotky armády NDR. Z nějakého důvodu je neposlali do akce přímo do centra. Němci proto dost pečlivě strážili své pozice.
Jeli jsme na vojenském nákladním autě Gaz-66, nahoře na korbě spojaři naší baterie a já, který jsem se k nim přidal vlastně náhodou. Korba byla přikrytá vojenskou plachtou, takže jsem všechno viděl jenom skrze tu poodhrnutou plachtu.
Na místě se sbíhaly tři ulice. Jedna vedla k nádraží a byl na ní dav demonstrujících Pražanů. Přijeli jsme k ústí druhé ulice, narazili na ně a zastavili. Německé auto přijelo po třetí ulici a mířilo ke stanovišti u železniční stanice. Muselo si tedy davem prorazit cestu.
Viděl jsem z auta, jak začal střílet jejich kulometčík. Jestli střílel nad hlavy lidí, do nich nebo pod nohy opravdu nedokážu posoudit. Jenom vím, že se po té střelbě dav demonstrujících lidí s křikem rozprchnul a na zemi zůstalo ležet 4 nebo 5 osob. Našeho mladého důstojníka, který seděl v kabině nákladního auta, celí situace zaskočila a rychle přikázal řidiči, aby odjel.
S turistickou mapou v ruce
Vybavíte si, kde přesně to místo v Praze bylo?
To bohužel nedokážu říct. Nám řadovým vojákům ani seržantům se mapy do rukou nedávaly. I já spojař a zaměřovač jsem měl pro výpočet souřadnic v rukou naprosto nejjednodušší české turistické mapy v rozměrech 1:45 000 nebo 1:46 000.
Z dnešního pohledu je to až směšné, ale bylo to tak. Skoro to vypadalo, že celá invaze se chystala v takové rychlosti, že bylo rychlejší koupit obyčejné turistické mapy na místě, než kopírovat a rozmnožovat vojenské mapy, které na generálním štábu sovětské armády zůstaly z dob druhé světové války.
Jak na vás celý incident zapůsobil?
Samozřejmě hrozně. Nevěděl jsem, co se nakonec stalo, zda ti lidé skutečně umřeli nebo byli jen zranění. Taky nebylo jasné, koho z toho přesně vinit. Jiné střílení do lidí jsem neviděl.
Během invaze zemřelo přes 100 civilistů. Jak se k tomu stavíte?
Tahle přesná čísla neznám. Umírali navíc i sovětští vojáci. Ale bylo to samozřejmě strašné. Byť to byl jen logický důsledek celé ozbrojené akce. Lidé se aktivně stavěli proti vojákům, lezli pod pásy tanků a bylo jenom otázkou času, kdy se něco stane.
Je vám to tedy líto?
Samozřejmě, že je mi to líto. Jen říkám, že se to dalo čekat.
Sovětští vojáci poměrně často rabovali nebo ničili zařízení. Byl jste svědkem něčeho podobného?
Jen okrajově. Hned první den nám politruci přikázali, abychom nikomu nedovolili fotit naše pozice. V prvních dnech se o to pokoušelo dost lidí a naši výsadkáři s neobyčejnou radostí zabavovali drahé zahraniční fotoaparáty a kamery a s gustem je rozbíjeli o beton. Často je ještě nezapomněli rozšlapat. Zvlášť v tom vynikali kluci z vesnic. Brát si je nemohli, za to byly dost přísné tresty.
Taky nám jednou vydali příkaz zabavit auta pro převoz munice. Kolegové vysadili dva řidiče z velkých náklaďáků Tatra a naložili na to naše střelivo. Rozvědka někde v centru zabavila lesklý černý mikroautobus Mercedes. Nám spojařům zůstal starý UAZ.
Nevadilo vám, že to mezi Čechy a Slováky posilovalo dojem, že jste barbaři?
Byly to spíš výjimečné situace, nic masového. Taky to byl příkaz a o něm moc nepřemýšlíte. To, že nám to u Čechů a Slováků nepřidá, bylo jasné, ale nějak jsme to neřešili. Brali jsme to jako dobrodružství, součást akce, víc v tom nehledejte.
Kdy a za jakých okolností jste z ČSSR odjeli domů?
Koncem září 1968 celé naší divizi odebrali ostré střelivo - granáty i patrony. Každého pečlivě prohledali, jestli si něco někam neulil. Koncem roku jsme se vrátili zpátky na litevskou základnu. Čekaly nás tam orchestry, průvody, květiny, projevy, slzy dojetí. Řada záložáků byli Litevci a rodiny byly šťastné, že je mají v pořádku zpátky doma.
Velitel pluku a další důstojníci dostali vyznamenání, s nimi i jeden řadový voják. My ostatní jsme dostali písemné poděkování ministra obrany.
To jsi pěkný blbec
Z Československa jste navzdory zákazu provezl unikátní fotografie. Jak se vám to podařilo?
Byl to risk, ale vyšel. Dlouho jsem přemýšlel, jak to celé provést. Zařekl jsem se, že si ty věci prostě musím uchovat na památku. Rozdělali jsme nakonec s kolegou vysílačku a věci provezli domů v ní. Nikdo to nenašel.
Jak se dneska díváte na srpnovou invazi sovětských vojsk do Československa?
Když si to celé zpětně vybavuji, cítím se jako nedobrovolný spolupachatel udušení naprosto legitimní české a slovenské snahy o demokratizaci a větší svobodu. Je těžké a nepříjemné si to přiznat, ale je to tak.
Kdy a jak jste k tomu dospěl?
Došlo mi to brzy po návratu domů do Moskvy. Události v ČSSR měly dost podstatný vliv i na situaci v Sovětském svazu. Brežněvovské vedení se bálo opakování Pražského jara a začalo znovu brutálně a stalinisticky utahovat šrouby - i když už bez otevřeně krvavých represí.
Nikdo z nás účastníků invaze srpna 1968 se jí zvlášť nechlubil, lidé nepsali vzpomínky, nezakládali veteránská sdružení ani se nescházeli na výročí zásahu. Občas jsme si ty události připomněli ve dvou, ve třech - pití vodky tam bylo víc než oslav…
Pořád se mi vrací noc na 5.prosince 1969, kdy nás demobilizované poslali vlakem zpátky domů do Moskvy. Dorazili jsme na Běloruské nádraží a pak nás několik stovek táhlo přímo středem noční Gorkého ulice směrem ke Kremlu. Zpívali jsme, někteří hráli na kytary, bubnovali, řvali - prostě klasické loučení s vojnou.
Kdesi mezi hlavní poštou a moskevskou radnicí se nám do cesty připletl starý veterán. Asi nemohl spát, tak se v noci procházel ulicemi Moskvy. Přísným vojenským hlasem nás okřikl: „Co tady řvete?" Někdo z davu mu rozjařeně odpověděl: „Mlč, dědku, já jsem dobýval Prahu!" Veterán odvětil: „No, to jsi teda pěknej blbec!" To bylo asi nejupřímnější zhodnocení naší tehdejší „práce", které jsem slyšel.
