Sama Perssonová utekla krátce po íránské revoluci v 70. letech minulého století do Švédska, odkud se snaží poukazovat na brutalitu nového islámského režimu. Jak říká, časem ztratila naději, že se cokoliv změní. Pak ale potkala neoblomnou aktivistku Masíh Alínežádovou.
"Jsme si velmi podobné. Obě se snažíme dosáhnout stejného cíle, jen jinou cestou," popisuje režisérka pro deník Aktuálně.cz. A se smíchem dodává, že energická aktivistka je jako její mladší kopie.
"Obě dáváme lidem v Íránu hlas. Jsme jejich nadějí," říká. Natočila proto dokumentární film Buď můj hlas, který je v březnu k vidění i v Česku na festivalu Jeden svět.
I když ve snímku sleduje hlavně Alínežádovou, velkou část dokumentu tvoří záběry, které ženy z Íránu aktivistce posílají. "Ahoj Masíh," začínají skoro všechna videa. Pak buď následuje protest, během kterého se ženy natáčejí bez hidžábu na veřejnosti, nebo pláč. Tehdy jí Íránky většinou říkají, že byly právě zatčeny a vezou je na policejní stanici.
Alínežádová má více než šest milionů sledujících na sociálních sítích, kde sdílí všechny nahrávky svých odvážných krajanek. Vyzývá i další Íránky, aby následovaly jejich příkladu, radí jim, jak se mají natáčet, a doporučuje nahrávat i případné konfrontace. Kromě policie, která ženy bez zahalených vlasů zatýká, totiž pobouřeně reagují i běžní kolemjdoucí. Někteří ženy bijí nebo na ně křičí.
Ve filmu pak následují záběry západních političek, které si během diplomatických návštěv Íránu hlavy zahalují. "My tady bojujeme, hrozí nám vězení a oni pak ten režim legitimizují," zlobí se v dokumentu Alínežádová. Kontrast je ještě silnější po záběrech z protivládních protestů v roce 2019, kdy během tří dnů íránské složky zastřelily na 1500 demonstrantů.
Trochu jako dítě
Přesto je aktivistka plná energie. Ve filmu ji vidíme, jak tančí na ulici, zpívá v metru, stará se o svou zahradu a hlavně neustále se všemi komunikuje na sociálních sítích. "Je jako deset lidí dohromady. Člověk bez její energie by to nemohl vydržet," míní Perssonová, která u Alínežádové během natáčení bydlela.
Připouští ale, že ne vždy to bylo snadné. "Je strašně laskavá a chce jen rozdávat radost, ale občas se chová jako dítě." Režisérka vzpomíná, jak například na ulici před domem ležela zraněná kočka a Masíh Alínežádová okamžitě zapomněla na Írán i dokument a začala se o ni starat.
Kromě neoblomné aktivistky je tak film i osobní zpovědí křehké ženy, která se už přes deset let neviděla se svou rodinou. Vzpomíná na dětství na malé vesnici i na nespravedlnost, kterou jako dospívající dívka cítila. Snímek odhaluje okamžiky, kdy se od ní ve státní televizi distancuje její sestra a matka jí přestane brát telefony, protože právě zatkli jejího bratra. "Vypni kameru, potřebuji obejmout," říká do objektivu v slzách.
Alínežádová také pravidelně dostává výhrůžky, ze kterých si ale zřejmě moc těžkou hlavu nedělá. Krátce po dokončení natáčení se ji ale íránský režim pokusil unést ze Spojených států, kde žije, a zavraždit. Teď má proto ochranku, která ji doprovází i na premiéry filmu po Evropě.
Podle režisérky si ale aktivistka, se kterou je každý den ve spojení, uchovává svou energii. "Kdyby se neustále bála, že ji zabijí, bylo by to, jako by ji už zabili," parafrázuje její moto.
Naděje do budoucna
Obě ženy dál pracují na tom, aby autoritářský režim v zemi na Blízkém východě oslabily. V americkém Senátu teď například leží zákon, který nese jméno právě Masíh Alínežádové a který by měl zavést sankce proti všem, kdo se podílí na špionáži, zastrašování, únosech nebo vraždách kritiků íránského politického vedení.
O Íránu chce dál točit i Perssonová. Jejího bratra nechal režim zavraždit krátce po revoluci a ona si myslí, že kdyby v zemi zůstala, pravděpodobně by také zemřela. "Jsem naživu, a proto nemohu přestat dělat to, co dělám. Je to moje povinnost."
Buď můj hlas
Dokument Buď můj hlas uvede filmový festival Jeden svět v Praze:
- 25. 3. v 19:00 v Městské knihovně
- 29. 3. v 18:30 v kině Světozor
- 31. 3. ve 20:30 v kině Atlas
