Už krátce po ruské invazi se začal skloňovat také v souvislosti s Ukrajinou. Představitel amerického think-tanku German Marshall Fund, "dědice" Marshallovy myšlenky, ale varuje: úvahy mohou být stejné, podmínky ale ne. "Obnova Ukrajiny nemůže být americký projekt. Spojené státy by na to nepřistoupily," říká Ian Lesser v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
V čem spočíval hlavní význam Marshallova plánu pro Evropu z roku 1947 viděno s odstupem let?
Měl strategický cíl. Američané nechtěli, aby peníze investované v letech předtím do Evropy a prolitá americká krev přišly vniveč, a tak tlačili na změnu tehdejších ochranářských politik evropských zemí, na odstranění obchodních bariér. Řečeno prozaicky, obnova kontinentu byla výhodná pro americké farmáře a výrobce, pro ně to byl velký trh. USA tak svým způsobem stály na počátku integrace západoevropských demokracií, byť vlastní evropská integrace započala o pár let později. Těch investovaných přibližně dvanáct miliard dolarů (130 miliard v dnešních penězích) bylo významných. Ale nebylo to to nejpodstatnější. Tím byla existence strategického cíle plánu.
Jaký by měl být cíl peněz pro Ukrajinu kromě bezprostřední poválečné rekonstrukce?
Obnova Ukrajiny by měla probíhat v duchu původního Marshallova plánu, ale nebýt jeho kopií. Ani to ostatně nepůjde. Po druhé světové válce bylo několik příjemců a jeden dárce, teď bude jeden příjemce a řada dárců. Všichni budou spolumajiteli pomoci, všichni budou vědět, kdo co platí, kdo nese jakou zátěž. Hlubší debata o obnově Ukrajiny ale ještě nezačala, aspoň v USA ne. Létají různá čísla, já jsem slyšel částku 700 až 800 miliard dolarů celkem. Ten plán by měl být v každém případě vektor, jak Ukrajinu integrovat do západního společenství. Do vnitřního trhu EU, do unie samotné, do NATO.
Proč je to důležité?
Protože musíme konsolidovat strategické území v Evropě, které je existenčně ohroženo. Když se řekne "pomoc Ukrajině", v zásadě se bavíme o zadržování Ruska. Ve Washingtonu panuje jestřábí nálada, a proto je v Kongresu shoda o pomoci Ukrajině. V jádru této podpory ale je, jak zatlačit Rusko do jeho hranic a držet ho v nich.
Kdo je Ian Lesser?
Ian Lesser (65) je americký politolog a analytik, viceprezident institutu German Marshall Fund of the United States (GMF). Ten byl založen v roce 1972 jako projekt západoněmecké vlády k 25. výročí Marshallova plánu. Jeho klíčovým úkolem je dodávat analýzy vládám a byznysu k euroatlantickým vztahům. Po světě mají celkem osm poboček. Ian Lesser stojí v čele bruselské kanceláře.
Mají USA nějakou podmínku souhlasu s Marshallovým plánem pro Ukrajinu?
Rekonstrukce Ukrajiny nemůže být americký projekt, to je jednoznačné. Neumím si představit Kongres, v jakémkoli složení, který by souhlasil s pomocí Ukrajině, aniž by příspěvek Evropanů a dalších mezinárodních hráčů přesahoval ten americký. USA teď Ukrajině dodávají 90 až 95 procent zbraní. Stejné vojenské a logistické pomoci Evropa není schopná, ekonomické ale ano. Zachovat proto podobný poměr u ekonomické pomoci je nemyslitelné, americká politika by to nepřijala.
Finská premiérka Sanna Marinová řekla, že Evropa je slabá a bez USA bychom byli ztracení tváří v tvář Rusku. Souhlasíte?
Sedí naproti vám Američan, který věří ve smysluplnost silné evropské zahraniční a bezpečnostní politiky. Ale bohužel musím s premiérkou souhlasit. Evropa jednala obdivuhodně rychle a rázně v řadě ohledů po invazi, například u sankcí. To se ale netýká schopnosti vlastní obrany a odstrašení nepřítele.
Co s tím? Měli by Evropané budovat vlastní obranu?
Měli by budovat schopnost odstrašení. To nemusí být ani superdrahé cvičení, pokud využijete existující logistiky a struktur Severoatlantické aliance. Ale měli byste to udělat. Amerika to podporuje, není tu žádná transatlantická překážka. Myslím, že je problém spíš na straně evropské společnosti. Odvykli jste si vydržovat armádu k obraně vlastního území, nejste zvyklí utrácet na to peníze. S tímhle se musí evropští politici vyrovnat.
Postrádáte coby Američan pracující v Bruselu legendární "jedno číslo do Evropy", o kterém mluvil někdejší ministr zahraničí USA Henry Kissinger?
Zajímavé a ironické z pohledu Kissingerovy věty je, že v administrativě Joea Bidena je pocit jednoho čísla do Evropy. Současná americká vláda to číslo má nebo přinejmenším ví, do jakého seznamu se podívat.
A když USA volají, komu tedy?
Ursule von der Leyenové, předsedkyni Evropské komise. Joe Biden s ní má blízký vztah a i lidé okolo nich si vzájemně rozumí. Když Kissinger vyslovil svoje slova, Evropa vypadala jinak. I dnes mají hlavní slovo ve vztahu k okolnímu světu jednotlivé členské státy a hned tak se to nezmění.
Co se ale změnilo, je, že Bidenova administrativa bere Evropskou unii vážně. EU je hráč v americké zahraniční politice, což je novinka. Během příprav sankcí na Rusko probíhaly každodenní konzultace mezi Washingtonem a Evropskou komisí, často skoro hodinu co hodinu. To je nebývalé.
Žijete a pracujete v Bruselu už jedenáctým rokem. Co jste pochopil o Evropě?
Životem tady si člověk uvědomí, že navzdory svojí jasné technologické převaze a podnikavosti jsou Spojené státy v řadě ohledů nerozvinuté. Ve veřejné dopravě, ve zdravotnictví, v bankovnictví. Američané dodnes platí šeky. Kdo používá šeky v Evropě? Nikdo. I belgické zdravotnictví funguje docela dobře a za rozumnou cenu. Tahle rovnice v Americe neplatí, nespokojení se zdravotnictvím jsou tam všichni, i bohatí.
Co máte na Evropě nejradši?
Pokaždé, když jedu do Washingtonu, tak si uvědomím, jak dobrodružné je žít v Evropě. Jen jít pěšky po ulicích Bruselu znamená každodenní přísun nových vjemů, zážitků, zkušeností. Člověk se tu docela snadno ztratí mezi uličkami a někdy to je příjemné. Život cizince v Bruselu je navíc velmi jednoduchý. Je to multietnické město a pro někoho jako já, komu nejdou jazyky, je úlevné zjistit, jak moc je anglofonní. Za jedenáct let jsem v Bruselu neabsolvoval jedinou pracovní schůzku, kde by komunikačním prostředkem nebyla angličtina.
