Ten den jsme zůstali spolu se skupinou novinářů uvězněni ve tmě napůl zaplaveného Anzobského tunelu v severním Tádžikistánu.
Spatřit na jeho konci světlo, natožpak Ahmadínežáda, nám v ten moment připadalo nedosažitelné. Ironií osudu bylo, že jsme v pětikilometrovém tunelu uvízli právě cestou na jeho slvnostní otevření.
"Kvalitní" stavba
Tunel vybudovali Íránci a Ahmadínežád u něj měl přednést slavnostní projev. Většina reportérů sem však také cestovala v naději, že budou moci íránskému prezidentovi položit otázku týkající se Blízkého Východu nebo jaderných ambicí jeho země.
Nějak se to však celé zvrtlo. Ve Střední Asii se to stává docela často.
Kolona autobusů ze sovětské éry, která převážela novináře a pár nízko postavených tádžických představitelů, uvízla v ledové vodě řinoucí se po odhalených kamenech v nevyztužených stěnách tunelu.
Tunel byl matně osvětlený a přízračně tichý. Dodávka vepředu protočila kola a pocákala muže, který se jí snažil pomoci z výmolu.
Symbol přátelství
Tunel postavený za 40 milionů dolarů, symbol přátelství mezi oběma perskými národy, měl Tádžikům usnadnit cestování z jižní části hornaté země na sever a obnovit obchodní trasy, které v 90. letech přerušila občanská válka.
Po půlhodině nejistoty a mlčení jsme si začali klást otázku, co má tunel vlastně symbolizovat.
"Salanžský tunel v Afghánistánu byl symbolem války a destrukce. Tenhle není o nic lepší," prohlásil jeden novinář v narážce na silniční tunel vybudovaný za sovětské éry a používaný sovětskými vojáky během invaze v Afghánistánu.
Náš řidič vypnul motor a pravil: "Jestli nezhasnou motory všichni, tak se tu udusíme." Po této větě se všichni na chvíli odmlčeli.
Zářná budoucnost
Nakonec jsme se na slavnostní otevření dostali. Ahmadínežád už tam byl, přiletěl totiž vrtulníkem.
Před davem tádžických představitelů, veteránů druhé světové války a žen oděných v národních krojích zarecitoval báseň o síle perštiny.
Načež vzdorovitě řekl: "Dobyli jsme tuto horu! Tento tunel je počátkem naší spolupráce. Nechť má zářnou budoucnost!"
Lidé tleskali a mávali vlajkami, jak bylo zvykem za sovětských dob během návštěv vysoce postavených komunistických činitelů.
Váleční veteráni v tvídových sakách vyšňořených sovětskými medailemi působili na oslnivém slunci křehce.
Jako tam, tak i zpět
Teprve později vyšlo najevo, že tunel bude pro běžnou dopravu otevřen až v průběhu příštího roku.
"Proč se tedy slavnostní otevření koná už dnes?" zeptal se jeden reportér tádžického činitele. Ten pouze pokrčil rameny.
Nakonec Ahmadínežád krátce předstoupil před novináře. Blízkovýchodní krizi ovšem nijak nekomentoval.
Později jsme zjistili, že jsme v tunelu zůstali uvězněni částečně i proto, že úředníci výjezd uzavřeli, aby mohl Ahmadínežád slavnostně přestřihnout pásku a zapózovat pro fotografy.
To ovšem nevysvětlovalo, proč jsme cestou zpět do tádžického hlavního města Dušanbe uvízli v tunelu znovu. A tentokrát už jsme se ani nemohli těšit na perskou poezii.
