Velitel četnické stanice v Buštěhradu Evžen Ressl sepsal 11. prosince 1945, tedy sedm měsíců po skončení druhé světové války, hlášení, podle něhož obyvatelka Lidic Alžběta Doležalová měla udat 2. června 1942 svou podnájemnici Štěpánku Mikešovou (rozenou Löwingerovou), protože se snažila zatajit svůj židovský původ. Doležalová kromě toho podle Ressla četníkům vyhrožovala udáním kladenskému gestapu, pokud budou nečinní.
Všem bylo jasné, že pro Mikešovou to - pokud se udání potvrdí - znamená deportaci do koncentračního tábora a jistou smrt.
Tolik ve stručnosti k informacím v archivech, jejichž publikování spustilo rozhořčené protesty těch, kteří přežili vyvraždění obce nacisty, personální kolaps Památníku Lidice, manipulaci s fakty, nemilosrdnou přestřelku historiků, pomluvy a místy až nenávistnou a někdy i nekompetentní diskusi v médiích.
"Nikdy bych nevěřila, že Lidice budou něčemu podobnému po osmasedmdesáti letech od jejich vyvraždění vystaveny," říká zklamaně starostka obce Veronika Kellerová, sama vnučka přeživší lidické ženy.
Bouři (a v případě Lidic to není nadnesené) vyvolalo uveřejnění oznámení četníka Ressla v práci "Lidice. Zrození symbolu" Vojtěcha Kyncla z Historického ústavu Akademie věd ČR i proto, že četník v něm obviňuje lidickou ženu Alžbětu Doležalovou ze zločinu udavačství a současně i Štěpánku Mikešovou ze spoluzavinění vyvraždění Lidic.
Údajné jednání Alžběty Doležalové, které se opírá o jediný a z hlediska věrohodnosti problematický zápis četníka Ressla, považuje historik Kyncl za "příklad udavačství ve své nejodpornější podobě", jak napsal ve své práci.
"Ten zápis (Resslův - pozn. red.) má jednoznačnou právní validitu," uvedl Kyncl pro Českou televizi. A své stanovisko ještě několikrát při různých příležitostech zopakoval. O pravdivosti svého zjištění - vycházeje z Resslova záznamu, že lidická žena Alžběta Doležalová byla udavačkou - je historik Kyncl skálopevně přesvědčen. "Nemáme nic, co by prameny (Resslův poválečný zápis - pozn. red.) jakýmkoliv způsobem nabourávalo," dodal k výtkám historiků o nevěrohodnosti četníkova obvinění.
VIDEO: Proč není Židovka mezi lidickými oběťmi? Nehodí se do vytvořeného symbolu, říká historik Vojtěch Kyncl
"Mikešová, která neměla žádného zaměstnání, nadaná výmluvností, dovedla se vetříti do mnohých lidických domácností, věděla mnohé, co mělo zůstati utajeno, znala osoby naslouchající cizímu rozhlasu a i jiné tajnosti obce, a mohla proto snadno obci škoditi. Její pohrůžky počaly se již dne 4. 6. 1942 uskutečňovati a vyvrcholily dne 10. 6. 1942 (den vyvraždění Lidic - pozn. red.)," zapsal půl roku po válce četník Ressl do buštěhradské četnické pamětní knihy. Štěpánka Mikešová se tak podle něj Lidickým mstila za své zatčení.
Ressl, který Štěpánku Mikešovou 2. června 1942 po údajném udání Alžběty Doležalové zatýkal, na svoji obhajobu ovšem v poválečném oznámení napsal: "Poněvadž z policejních přihlášek mně bylo známo, že Mikešová jest římskokatolického vyznání, odmítal jsem udání Doležalové jako pravdivé. Když Doležalová na svém udání trvala a zákroku proti Mikešové se dožadovala, byl případ hlášen kladenskému gestapu, které nařídilo vyšetření případu, a je-li Mikešová skutečně židovkou, ji zatknouti, dopraviti na gestapo a celý její majetek podrobně sepsati."
A jak Ressl posléze dodává: "Poněvadž bylo zjištěno, že Mikešová jest skutečně židovka, a také proto, že Doležalová hrozila udáním na gestapu v Kladně, byla Mikešová 2. 6. 1942 zatčena a 2. 6. 1942 dodána kladenskému gestapu."
Tím byl osud Štěpánky Mikešové definitivně zpečetěn.
Práce Vojtěcha Kyncla je podle historiků v mnohém přínosná. Už jen tím, že připomíná Štěpánku Mikešovou, jejíž jméno v lidickém památníku obětí této tragédie dosud schází. Ke slabinám Kynclovy knihy patří nicméně poměrně časté a nekritické přejímání informačních zpráv nacistické Bezpečnostní služby (SD) a týká se to i poválečných, a tudíž účelových výpovědí zatčených členů gestapa, kteří hráli o život. Včetně zmíněného zápisu četníka Evžena Ressla. Rovněž on jako ten, který zatýkal ženu židovského původu zavražděnou v koncentračním táboře Osvětim-Březinka, bojoval o to, aby nebyl odsouzen k mnohaletému vězení… minimálně.
"Cokoliv se uvedlo do knih v četnických stanicích, tak bylo ověřeno svědectvím kontrolního orgánu četnictva a nemohlo se to jen tak vymyslet. Byla udána Štěpánka Mikešová a my bychom se s tím tragickým měli srovnat," brání se historik Kyncl výtkám, že své tvrzení o udavačství Alžběty Doležalové opírá jen o poválečný Resslův zápis. Je přesvědčen, že celý případ kolem zatčení ženy židovského původu Štěpánky Mikešové byl po válce rozprášen a ututlán, protože se to "v uctívání vyvražděných Lidic politicky nehodilo".
"Já si to vykládám tak, že komunisté neměli zájem vytvářet v nově tvořícím se symbolu Lidic jakékoliv další vedlejší verze o tom, jak byly vypáleny či kdo za to nesl odpovědnost," shrnul pro DVTV Kyncl.
Jako udavačka by Alžběta Doležalová neměla šanci přežít koncentrační tábor Ravensbrück
Alžběta Doležalová zemřela na pokročilou tuberkulózu v prosinci 1946 po návratu z koncentračního tábora Ravensbrück. Přeživší lidické ženy - její bývalé spoluvězenkyně - ji v krčské Thomayerově nemocnici pravidelně navštěvovaly až do její smrti. A zřejmě i Milada Říhová-Cábová (1924-2015), jejíž manžel četník František Cába se musel zúčastnit zatčení Štěpánky Mikešové spolu se svým nadřízeným Evženem Resslem. Stejně jako lidický starosta František Hejma.
Pokud by tedy Alžběta Doležalová opravdu udala osm dnů před vyvražděním Lidic Štěpánku Mikešovou, musel by o tom podle Vojtěcha Šustka z Archivu hlavního města Prahy četník František Cába, a tedy i jeho manželka Milada něco vědět a podle toho se k Doležalové v koncentráku a tím spíše po válce chovat. Rovněž starosta Lidic Hejma by si jen sotva nechal pro sebe, kdyby Alžběta Doležalová udávala.
Milada Cábová byla navíc svědkem zatýkání rodiny Doležalových v noci z 9. na 10. června 1942, kdy byly Lidice vypáleny: "Bydleli jsme hned v sousedství Doležalových, k nimž jako vůbec prvním vtrhlo gestapo, takže jsme si tenkrát mysleli, že je to kvůli přechovávání Židovky Mikešové," sdělila před léty vojenskému historiku Eduardu Stehlíkovi. To už ale podle Milady Cábové začínalo vyvražďování Lidic, které přebilo všechny další události v této obci.
"Jako udavačka by Alžběta Doležalová neměla šanci přežít koncentrační tábor Ravensbrück bez solidarity ostatních lidických žen. Ty by ji totiž, pokud by skutečně byla udavačkou, v koncentráku odvrhly. V každém případě by byla po válce, tedy v době značně rozjitřených poměrů trestně stíhána za zločin udavačství," vysvětluje Šustek. A dodává, že kdyby Doležalová tento zločin skutečně spáchala, vědělo by to kromě Ressla a starosty Hejmy i několik četníků.
"Mezi lidickými by se taková událost okamžitě rozkřikla," míní archivář Šustek.
Alžbětě Doležalové by její udavačství podle historiků jednoduše jen tak neprošlo. V archivech také není zmínka o tom, že by například žalobce Mimořádného lidového soudu v Praze nezahájil po válce trestní stíhání Alžběty Doležalové pro udavačství kvůli její smrtelné chorobě. Pokud by platila verze o zametání stop z ideologických či propagandistických motivů.
Nové svědectví o chování protektorátního četníka Evžena Ressla
Ono "zemětřesení" kolem údajného udání Alžběty Doležalové vyvolaného historikem Vojtěchem Kynclem má ale přesto nemalý význam. Na Kynclovo tvrzení zareagoval totiž před pár dny zcela nový svědek - pamětník z Buštěhradu (redakce jeho totožnost zná), který se velmi dobře pamatuje na působení protektorátního četníka Evžena Ressla.
"Za protektorátu se ho každý bál. Ten člověk dokonce po vyvraždění Lidic gestapu doporučoval, aby v Buštěhradu zatkli několik dalších rodin, protože pocházejí z Lidic," svěřil se pamětník historikům.
Resslova výpověď o udavačství přeživší lidické ženy Alžběty Doležalové tak možná zcela ztrácí na věrohodnosti. Pokud se výpověď nového buštěhradského svědka potvrdí dalším bádáním, stane se obraz vyvraždění Lidic skutečně "plnější o poznání, jak se různí lidé chovali v mezních situacích ohrožení života", což si za cíl svého bádání vytkl i historik Vojtěch Kyncl. Jinými slovy: zatímco lidičtí muži šli mlčky a bez nejmenších protestů před popravčí četu, jen aby neohrozili své již zatčené ženy a děti, jiní - tak jako podle všeho protektorátní četník Ressl - udávali své spoluobčany a sousedy až nepochopitelně aktivně.
Historik Kyncl ale považuje naopak četníka Ressla za spolehlivou osobu, která s nacisty nekolaborovala. "Po válce prošel několika prověrkami jako bezúhonný. Muselo by se na to přijít," sdělil DVTV.
Ověřování informací z archivů
"Lidická udavačská kauza" je však užitečná i z jiného důvodu: ukazuje nejenom na zásadní význam pečlivého ověřování historických faktů i archivních dokumentů, ale i na to, jak nás bezmála osmdesát let stará tragédie zasahuje a v nemalé míře formuje naše postoje a chování.
"Vaše zjištění o existenci svědka z Buštěhradu je mně už nějaký čas známo a jsem s tímto člověkem v kontaktu," zareagoval jeden z předních znalců lidické tragédie vojenský historik Eduard Stehlík (na téma vyvraždění Lidic napsal dvě knihy, je i spoluautorem stálé expozice lidického muzea). A dodává: "Třebaže je svědek popisující kolaborantské chování četníka Ressla velmi věrohodnou osobou, konfrontujeme nyní jeho slova s archivními záznamy. Společně s kolegy na tom intenzivně pracujeme."
Z archivních záznamů například už dnes vyplývá, že velitel protektorátní buštěhradské stanice Vojtěch Babůrek, pod nímž sloužil i Evžen Ressl, neuvedl v hlášení kladenskému gestapu jméno oznamovatele udání - tedy Alžbětu Doležalovou, ačkoliv to byla i kvůli dalšímu vyšetřování i výslechům obvyklá praxe a gestapo to na četnících vždy nekompromisně vyžadovalo. Babůrek pro gestapo pouze uvádí: "Zjistilo se, že se v Lidicích čp. 93 zdržuje Židovka Štěpánka Mikešová…" A nikoliv tedy, jak to gestapo vyžadovalo: oznámila nám (udala) lidická obyvatelka Alžběta Doležalová, že u ní žije Štěpánka Mikešová, žena židovského původu…
Hlášení četníka Vojtěcha Babůrka kladenskému gestapu
- "Věc: Mikešová Štěpánka z Lidic, Židovka - zfalšovaná přihláška.
- Určeno TAJNÉ STÁTNÍ POLICII V KLADNĚ. Hlásím: Zjistilo se, že v Lidicích čp. 93 se zdržuje Židovka Štěpánka Mikešová, narozená 22. 11. 1906 ve Ždánicích, okres Kyjov - Morava, s domovskou příslušností do Hroznové Lhoty, okres Hodonín - Morava.
- V Lidicích se přihlásila k pobytu 15. 3. 1939 jako árijka (římskokatolického vyznání). Rodiče: Moritz Löwinger a Rosa, rozená Tausigová, oba Židé. Dotyčná je bezdětná a není nikde zaměstnaná. Během výslechu, provedeném vrchním strážmistrem četnictva, Mikešová uvedla: "Přihlášku k pobytu jsem zfalšovala, neboť já a můj tehdejší manžel jsme se obávali, že by byl kvůli tomu propuštěn z práce. Z téhož důvodu jsem se také 9. února 1939 nechala v Solivaru, okres Prešov, římskokatolicky pokřtít."
- Po celou dobu nenosila označení (židovskou hvězdu), ačkoliv věděla, že je to pro ni, jako pro Židovku, povinností. Mikešová byla 2. 6. 1942 zatčena a téhož dne předvedena Tajné státní policii.
- Velitel četnické stanice: vrchní strážmistr Adalbert Babůrek.
Jak si tedy vysvětlit Babůrkovo "opomenutí", když v dokumentu pro gestapo neuvedl jméno oznamovatele (udavače)? A proč neexistuje rovněž gestapem vyžadovaný protokol výslechu oznamovatelky Alžběty Doležalové?
Archivář Vojtěch Šustek nabízí vysvětlení: "Z policejní přihlášky Štěpánky Mikešové jednoznačně vyplývá, že je dítětem židovských rodičů. Jasné to muselo být už od počátku i buštěhradským četníkům, respektive Vojtěchu Babůrkovi, když si po přistěhování Štěpánky Mikešové do Lidic v roce 1939 v její policejní přihlášce přečetl, že otec se jmenuje Moritz Löwinger a matka Rosa, za svobodna Tausigová. Tohle muselo dojít i naprostému laikovi, natož aby si to neuvědomili proškolení protektorátní četníci. Přesto se ale tvářili, že o ničem nevědí, že neprohlédli pokus Štěpánky Mikešové zatajit svůj židovský původ, čímž ji dost dlouho kryli a nehlásili gestapu."
Situace se ale radikálně změnila po atentátu na Reinharda Heydricha. Rozsáhlé a velmi detailní kontroly dokumentů i policejních přihlášek prováděné za nasazení tisíců německých policistů, vojáků i německých civilistů v pěti tisících protektorátních městech a obcích by dříve či později vedly k odhalení Štěpánky Mikešové.
Její rodiče Moritze a Rosu Löwingerovy nacisté kromě toho celou dobu registrovali jako Židy, takže byli v roce 1943 deportováni transportem z Uherského Brodu do koncentračního tábora Osvětim-Březinka v okupovaném Polsku, kde byli zavražděni. Registrační číslo protektorátního Žida měla ostatně i Štěpánka Mikešová. Historici nyní zjišťují, zda jí bylo přiděleno už před zatčením, nebo až poté.
Pomníček Židovce Štěpánce Mikešové bych uvítala, říká starostka Lidic
Buštěhradští četníci se tedy ocitli po atentátu na Reinharda Heydricha a zahájení velké pátrací akce německých bezpečnostních sil před osudovou volbou: buď zahyne pouze Mikešová, nebo Němci zabijí také nás, protože jsme ji dlouho kryli.
Vybrali si první variantu. Podle Vojtěcha Šustka si už dnes - po 78 letech - nedokážeme představit atmosféru smrtelného strachu, který nacisté rozpoutali po atentátu na Heydricha každodenním vražděním a výhrůžnou propagandou. "Četníci kryli židovskou ženu Štěpánku Mikešovou, dokud to bylo možné, a mysleli si, že to Němci neodhalí," míní archivář.
Jen pro připomenutí: právě na Kladensku bylo v době heydrichiády zatčeno a popraveno několik protektorátních četníků za odbojovou činnost.
Když se pak z podnětu komunistů ocitl po válce před soudem i Resslův nadřízený četník Vojtěch Babůrek "pro přílišnou služební horlivost a kolaboraci" (na rozkaz gestapa zatýkal v březnu 1939 několik komunistů, kteří byli po několika dnech propuštěni), zrodilo se podle historiků i zavádějící oznámení četníka Evžena Ressla s tím, že "Židovku Štěpánku Mikešovou musel zatknout a předat gestapu až po udání a zastrašování Alžběty Doležalové".
Kdyby navíc poválečně souzený Vojtěch Babůrek mohl předložit důkazy o tom, že mezi lidickými ženami se vyskytla udavačka, získal by tím před soudem nespornou psychologickou výhodu. Mohl by poukazovat na to, v jak velmi těžkých podmínkách za okupace pracoval, když udavačka pocházela dokonce i z Lidic. A totéž platí o zatčených kladenských gestapácích. Ti by přitom měli mnohem silnější motivaci než četník Babůrek, aby vypovídali o udavačce z Lidic, pokud by nějaká existovala. O "udavačce" Alžbětě Doležalové se ale nezmínil souzený Babůrek ani příslušníci gestapa.
Ressl dostal podle všeho strach, že rovněž on bude souzen za předání Mikešové gestapu, a tedy i za vyvraždění Lidic. A tak si podle historiků pravděpodobně vymyslel báchorku s "udavačkou" Alžbětou Doležalovou, o které se domníval, že se z koncentračního tábora s ostatními přeživšími ženami nevrátila.
"Zásadní otázkou proto je, zda Evžen Ressl své ´hlášení´ v prosinci 1945 nesepsal ze zcela prozaického důvodu - chránit sám sebe," říká k tomu Eduard Stehlík. A jak dodává, tou dobou totiž probíhalo intenzivní vyšetřování zločinu, který nacisté na Lidicích spáchali, včetně důvodů, které gestapo nasměřovaly právě do Lidic. Leckdo by tak podle historika mohl dojít k závěru, že za vyvraždění obce může právě Evžen Ressl, který zatčením Štěpánky Mikešové 2. června 1942 nasměřoval pozornost gestapa (do té doby tápajícího při hledání útočníků na Reinharda Heydricha) na Lidice.
"Pouhé dva dny po Štěpánce Mikešové byli totiž v Lidicích zatčeni všichni příbuzní poručíků Josefa Horáka a Josefa Stříbrného, letce RAF ve Velké Británii. Gestapo si následně vyfabulovalo, že to byli právě oni, kdo 27. května 1942 Heydricha smrtelně zranil. Pak již vše nezadržitelně směřovalo k lidické tragédii. My dnes ovšem již s jistotou víme, že gestapo bylo na stopu Lidic přivedeno jinak, avšak tyto informace nemohl Evžen Ressl v prosinci 1945 mít," vysvětluje Stehlík.
A naskýtají se i další otázky: věděl Ressl v prosinci 1945, když sepisoval své oznámení-udání, že Alžběta Doležalová žije (zemřela na těžkou tuberkulózu v prosinci 1946 v pražské Thomayerově nemocnici)? Nebo se domníval, že zahynula v koncentračním táboře Ravensbrück, a proto ji označil za udavačku?
"Velmi pravděpodobně se domníval, že Alžběta Doležalová už není mezi živými stejně jako Štěpánka Mikešová, a tak na ni svedl údajně vynucené zatčení této Židovky. I proto zřejmě čekal s oznámením celého půl roku po válce," vysvětluje Vojtěch Šustek.
Není také příliš známo, že Alžběta Doležalová byla vězněna se sestrami kněze Vladimíra Petřka, jenž ukrýval parašutisty, kteří zlikvidovali Heydricha, v kryptě sv. kostela Cyrila a Metoděje. I tímto směrem se proto nyní ubírá pátrání historiků. Snaží se navíc objasnit další - dosud zamlžené - poválečné osudy četníka Evžena Ressla, ale i to, proč na jeho oznámení úřady nereagovaly. A týká se to i Štěpánky Mikešové. Zatím se nabízí - alespoň pokud jde o ni - následující vysvětlení: přeživší lidické ženy byly po válce zavaleny tolika traumatizujícími starostmi, že na židovskou sousedku Štěpánku Mikešovou, která žila v Lidicích jen tři roky, neměly sílu a čas vzpomínat.
Starostka Lidic Veronika Kellerová by proto uvítala, aby byl Štěpánce Mikešové - jako oběti holokaustu - zřízen v obci či na území Památníku Lidice pietní pomníček připomínající její tragický osud. Za připomenutí ženy židovského původu Štěpánky Mikešové se již od roku 2015 velmi a opakovaně přimlouvá i historik Vojtěch Kyncl, který sám v Památníku Lidice dříve několik let působil. Většinu polemických výtek ke svým tvrzením "o udavačce Alžbětě Doležalové" striktně odmítá jako ničím nepodložené spekulace. Ve své práci však sám přichází s několika zarážejícími úvahami. Atentátu na Heydricha se podle něj měli kromě parašutistů Jana Kubiše a Josefa Gabčíka zúčastnit například i němečtí antifašisté.
Ani 78 let od vyvraždění Lidic tak nevíme o hloubce této tragédie zdaleka vše, třebaže jsou už k dispozici takřka všechny potřebné dokumenty. Historik Eduard Stehlík například říká: "Nemám ohledně Lidic v žádném případě patent na rozum, ale mrazí mě z toho, jakým způsobem - a bez znalosti základních souvislostí - se k této tragédii v těchto dnech vyjadřují politici, někteří mí kolegové anebo publicisté, z nichž mnozí v Lidicích nikdy ani nebyli."
VIDEO: Lidická žena Židovku neudala, svědectví četníka neobstojí, nenáviděl ji, říká archivář Vojtěch Šustek
