Pardubice - V Pardubicích je to určitý fenomén, o němž se baví lidé v práci či v hospodách. Možná o něco méně a méně vášnivěji než o zdejším hokeji, ale i tak dost, vzhledem k tomu, že jde o divadelní inscenaci.
Jmenuje se Bláznivé nůžky, hraje se již od října 2007 a v těchto dnech se dočkala 80. reprízy. Na regionální činoherní představení úctyhodný výkon.
Kde tkví kouzlo inscenace? Tato detektivka se totiž odvíjí každou reprízu jinak, podle toho, co se ozývá z publika za dotazy a připomínky během vyšetřování policejního inspektora. Diváci se mohou na cokoliv ptát jeho i postav podezřelých z vraždy, diváci jsou ti, kteří pomáhají usvědčit vraha. Někdy si k tomu dokonce vezmou z domova rekvizitu, třeba připálený hrnec. Vrahem se může stát kdokoliv. Inspektor nakonec usvědčí toho, pro koho hlasovalo více lidí z publika.
Na Bláznivé nůžky se tedy rozhodně nechodí jednou. Lidé chtějí vidět i jiný konec hry, než viděli, často je až v noci doma napadne "jasný usvědčující argument" a jdou zakoupit lístky na nejbližší reprízu, kde pak zkouší usvědčit některou ze čtyř přítomných osob v kadeřnickém salonu "Bláznivé nůžky".
V bytě nad salonem došlo k vraždě, nikdo jiný kromě nich v danou dobu do salonu nevešel, ani z něj nevyšel. Podezřelí jsou všichni. Divadelní sál se rozsvítí a inspektor se začíná ptát publika, co kdo viděl za indicii a co by se mělo prověřit...
Deník Aktuálně.cz požádal o rozhovor ředitele Východočeského divadla Pardubice a zároveň představitele inspektora, Petra Dohnala. Co se za těch 80 repríz událo? Jak jedna hra dokázala přerůst v pardubický fenomén?
Diváci chodí několikrát. A se zápisníčky
A.cz: Bostonské divadlo hraje hru Bláznivé nůžky již skoro třicet let. Na kolik to tipujete tady v Pardubicích?
Rádi bychom to hráli co nejdéle. Bude se to hrát tak dlouho, dokud diváci budou chodit. Vyčerpatelnost diváků tady ale oproti Bostonu samozřejmě je.
A.cz: Myslíte, že by se Bláznivé nůžky mohly stát nejúspěšnější inscenací pardubického divadla?
Do jisté míry už se nejúspěšnější inscenací staly. V žánru činohry už je i těch 80 repríz na regionální divadlo naprosto nadprůměrné číslo. Noc na Karlštejně měla 123 repríz, ale to byl muzikál, notoricky známý titul, s Radkem Brzobohatým v hlavní roli, navíc se to hrálo v divadle i venku na Kunětické hoře, takže se lidé šli podívat víckrát.
A.cz: Výhodou této hry je, že nikdy neproběhne zcela stejně, takže na ni diváci chodí znovu a znovu. Znáte nějakého "rekordmana" v hledišti? Nebo znáte už nějakého diváka – vášnivého diskutéra osobně?
Vím, že sem chodí skupina mladých lidí, kteří si zapisují, dělají si pečlivé poznámky a snaží se nás dostat na nějaké téma, na nějakou indicii. Vždycky, když je volná kasa, tak přijdou. Posledně dokonce seděly v celé první řadě děti se zápisníčky. Patřily do jedné rodiny...
A.cz: Nebylo to s divadlem předem domluvené?
Ne, ne, byla to jejich vlastní iniciativa.
A.cz: Na tom představení jsem také byla. Jedno z těch děcek dokonce vytáhlo připálený hrnec, jen aby usvědčilo jednoho podezřelého ze lži. Chtělo po něm, aby mu ukázal, jak ho „vyšmdrlá“, aby vypadal jako nový, jak to tvrdil při vyšetřování vraždy… Takže ani připálený hrnec z publika není domluvený?
Ani o něm jsme nevěděli, ale bylo to velmi milé a potěšilo nás to. Protože každá změna a novinka, která se objeví, je pro nás velmi inspirující.
A.cz: Přijde mi, že Nůžky chtějí velký trénink, a to jak od herců, tak i od diváků, aby jí obě strany uměly hrát a nezamotaly se do ní. Určitě se liší průběh prvních repríz od sedmdesáté či osmdesáté. Není to čím dál těžší, když jsou na vás diváci připravení a jdou na představení třeba po desáté?
Ten příběh je geniálně vymyšlen, takže divák nemá moc prostor zahnout někam, kam bychom nevěděli, že může uhnout. Je pravda, že stále odhalují nové indicie, které se ještě před tím nedostaly na povrch. Stále jich ale ještě spoustu zbývá, na které publikum zatím nepřišlo.
Nicméně občas se nachytáme i my, že třeba divákovi odpovídáme na něco, co jsme nemohli vědět. Ale většinou to dokážeme nějak zamluvit, aby to nebylo poznat. Z tohoto důvodu se pokaždé sejdeme v klubu po představení, kde si říkáme připomínky, co kdo řekl špatně, popřípadě i co zaznělo nového vtipného a mohlo by tam zůstat.
Diváci útočí na herce i na sebe
A.cz: Jakou nejkurioznější situaci či jakou nejvtipnější otázku jste zažil?
Když pan Lorenc (Jiří Vrána) ve hře vysvětluje, od čeho má pořezaný prst, říká, že na ulici zmlátil sirotka a pořezal se o jeho rozbité brýle. V Šumperku se v divadle přihlásila vyděšená malá holčička v brýlích a ptala se, jestli náhodou nemyslí ji. Bylo to vtipné a zároveň dojemné, jak se i tato malá divačka vtáhla do hry.
Došlo ale třeba i na situaci, že pán v první řadě křičel na paní Šubrtovou (Dagmar Novotná), že mu strašně lže a že si nenechá takhle nic nalhávat do očí, že už toho má plné zuby. Bral to hrozně vážně, museli jsme ho uklidňovat, že to je jen hra, aby se mu ještě něco nestalo.
A.cz: Co děláte, když publikum nereaguje? Jak ho rozproudíte?
Stalo se nám to jenom jednou, v Hradci Králové. Ale to byla jedna z prvních repríz Bláznivých nůžek, takže jsme ještě neměli moc zkušeností. Navíc šlo o náhradní představení za nějaký vážný titul pro důchodcovskou skupinu.
Docela nás to zaskočilo, diváci totiž považovali toto překročení pomyslné stěny za něco nepatřičného. Nechtěli spolupracovat, když jsme se někoho přímo otázali, cítili se strašně dotčeně. Ale ve druhé půli se to nějak prolomilo, o přestávce si to asi mezi sebou vyříkali, že se asi jinak nepobaví, když budou mlčet. Ti, co zůstali, se pak skvěle rozproudili.
A.cz: Jsou naopak reprízy, kdy se diváci rozohní tak, že se představení protáhne?
To se většinou stává na zadaných představeních pro soukromé firmy. Diváci se totiž navzájem znají, špičkují se mezi sebou, zatahují do toho své osobní věci a my jim to vracíme. Když víme, kdo jsou šéfové firmy, vtahujeme do dění i je.
A.cz: Jak moc v roli inspektora kormidlujete tu hru, jak udáváte, jakým směrem se udá?
To se ani moc nedá, protože většinou ta sestava diváků je v nějaké náladě, někoho si oblíbí a většinou ho nechtějí za vraha a nehlasují pro něj.
Herci chějí být vrahem
A.cz: Jak je to mezi herci inscenace? Je pro ně prestižnější být ten večer vrahem, nebo naopak nebýt usvědčen? A soutěží mezi sebou?
Kupodivu je pro ně prestižnější být usvědčen. Ale je pravda, že kdo je vrahem, tak má větší prostor v poslední části, takže asi proto. Zpočátku jsme měli v divadelním klubu tabulku, kde jsme si vyplňovali, kdo byl kdy vrahem, ale ukradli nám ji, takže přesné skóre nevíme. I když nápověda tvrdí, že si přesné záznamy stále vede.
A.cz: O přestávce, zatímco ostatní herci setrvávají na jevišti coby podezřelí z vraždy, vy procházíte mezi diváky a bavíte se s nimi coby inspektor vyšetřující vraždu. Dojde i na hovory s vámi, jako ředitelem? Co se od diváků obvykle dozvídáte?
Jako s ředitelem se se mnou bavily třeba naše předplatitelské skupiny, nebo lidi, s kterými člověk komunikuje i jiným způsobem, třeba majitelé firem. Ale jinak diváci reagují v intencích té hry, diskutují o hře a chtějí si ověřit určité indicie.
A.cz: Hra se stala v Pardubicích za ty tři roky fenoménem. Lidé se o ní baví, zjišťují, kdo koho viděl za vraha, kdo a co říkal v hledišti, jak na to herci reagovali. Jsou Bláznivé nůžky určitým fenoménem i mezi zdejšími herci? Berou ji jinak než ostatní hry?
Ano, určitě. Je to pro ně ohromně inspirující právě proto, že to je pokaždé jiné představení. Každá repríza přináší nějakou novou situaci a vtipné otázky. Publikum je pokaždé jiné a pokaždé se ptá trochu jinak, trochu jinak reaguje. Často reagují i vzájemně na sebe, třeba když se někdo ptá na něco, co už zaznělo, lidé reptají, že nedával pozor.
Je to velký trénink pro improvizaci a rychlé reakce. Na představení se pak v klubu o hře baví i ti, kdo tam nehrají. Na zájezdech ji sleduje i náš pan řidič, chodí si do publika sednout a účastní se hlasování, aby ho někam převážil.
