"Ústí nad Labem je místem neomezených možností. Má totiž obrovský potenciál pro změny," tvrdí Michaela Valášková. "Může být mnohem snazší dělat dobrovolnické aktivity ve městě, kde všechno parádně funguje, s vedením, jež spolupracuje s občany, jejichž životní úroveň je velmi dobrá, ale není to taková výzva jako u nás. Tady jdou nápady mnohem hůře realizovat, na druhou stranu ve městech jako Ústí je lehčí přicházet s náměty na zlepšení."
Spolu s Lucií Melničákovou a Olgou Jarolímkovou tvoří neformální dobrovolnické uskupení s názvem Promyky. Jak totiž Olga k potenciálu Ústí dodává, jedná se o město, které zdaleka nevyužívá své přednosti a možnosti tak, jak by mělo. A to chtějí měnit. A mění.
Jejich prvotní snahou bylo zajistit pro děti hezčí a bezpečnější místo k životu, proto začaly užívat označení zvířete, které se v Asii používá jako domácí mazlíček ochraňující nejmenší členy společnosti. Promyka nejen děti chrání, ale nejjedovatějšími hady se dokonce živí. Promyka je velmi šikovná a mrštná, ale když se jí lov náhodou nepovede a had ji uštkne, její tělo se umí na chvíli zcela zastavit, jako kdyby zemřela, za pár hodin se ale probudí a jde znovu lovit hady.
"Začátek našich aktivit v Ústí hodně bolel. Neznaly jsme politicko-úřednické prostředí a politici a úředníci nebyli připraveni na nás," vysvětluje Michaela. "Myslím, že nás spíše někteří i zkoušeli, jak dlouho vydržíme to jejich 'ne, nejde to'. Ale my se nevzdaly a nyní už nás mnozí berou jako partnery," pokračuje Lucie.
"Nyní už víme, kdo nám pomůže, a kdo ne. I když jsme občas z jednání mrzuté, výsledně se vše vyvine dobře. Věříme, že vše jde, když je člověk trpělivý a vytrvalý," doplňuje Olga. Pochopily také určitá specifika veřejné správy a skutečnost, že i postupy, které vypadají absurdně, se zkrátka musí dodržet.
Žít jako komunita
Iniciovaly opravu dvou dětských hřišť a parku, výstavbu dřevěné pergoly a jednají o dalších vylepšeních nejen v městské části Klíše, kde všechny tři bydlí. Je tu univerzitní kampus, různá sportoviště, výstavní staré vily a také málo voličů extrémních stran. Chtělo by se říct "dobrá adresa" v Ústí, ale Michaela nemá ráda toto označení, protože i dobrá adresa má své problémy.
"Místní si svůj prostor dost hýčkají a umí se ozvat, pokud má vzniknout něco, co by hyzdilo veřejný prostor," vypráví. Díky mnoha malým obchodům, restauracím, kavárnám a zdejšímu parku se tu lidé často potkávají a nezažívají takovou anonymitu, jako tomu bývá na sídlišti. "I proto se zde vytvořila sousedská komunita, která se neustále rozrůstá. V takovém prostředí se pak naše aktivity dělají snáz," vysvětluje Olga.
Ještě stále je podle ní potřeba lidi přesvědčovat o dobrém dopadu, který jejich návrhy budou mít. Postupně se ale daří čím dál jednodušeji veřejnost i úřady přesvědčovat, že Promyky nejsou pomatené matky, které potřebují pro sebe něco urvat. Vytvořila se kolem nich komunita, která jim pomáhá, a zlepšily se i jejich vztahy s místními politiky a některými úředníky. "Podařilo se nám přivést lidi do míst, která byla dříve opuštěná, zanedbaná. Určitě díky naší iniciativě začalo okolí našeho bydliště více žít," říká Olga Jarolímková.
Neošklíbejte se nad Ústím!
Na dotaz, zda je nikdy nenapadlo místo složitého napravování tohoto severočeského krajského města se z něj raději odstěhovat, tak jako to udělali mnozí podobně situovaní spoluobčané, odpovídají trochu popuzeně. "My Ústečané neradi slyšíme věty jako 'Ústí je hnusný a smrdí to tam', 'Je to ghetto' nebo 'Fuj, tam bych nebydlel!' Já o něm mluvím jako o člověku, který sice nevyhrává soutěže krásy, není na tom finančně dobře, trpí různými handicapy, ale je důležité mu porozumět, pochopit a navést ho na správnou cestu, aby byl spokojenější a šťastnější," vysvětluje Michaela.
Jak Olga doplňuje, jejich město je specifické z hlediska složení obyvatel, a to především těch hodně sociálně slabých. Ti také do značné míry určují ráz a pověst města. "Nicméně Ústí není žádný úkaz, je fajn a žije se v něm hezky. Má skvělou polohu, je zasazené v unikátní přírodě, navíc dostupné pěšky, ať chcete jít do centra, k řece, nebo do zeleně," líčí. Zmar prý rozhodně necítí, zvláště když si vyzkoušely, že mnoho věcí mohou ovlivnit vlastní aktivitou.
Na námitku, že ti, kdo mají s Ústím tu čest pouze při čekání na vlak na hlavním nádraží a okolí, nebo se odtud potřebují přesunout do centra na MHD či linkový autobus, mohou mít na město hodně odlišný pohled i negativní zážitek, oponují, že soudit ho podle prvního dojmu není fér. Je podle nich důležité dát mu šanci a nejdříve ho poznat hlouběji. Lucie Melničáková inspiruje k návštěvě míst kolem Labe a nespočtu vyhlídek. Nejde jen o tolik známou Větruši, ale i třeba Střekovskou, Humboldtovu či Alžbětinu nebo Erbenovu vyhlídku.
Shodují se, že v Ústí se zejména s rodinou žije velmi jednoduše, na rozdíl třeba od Prahy. "Tam se vám nikdy nestane, že byste šli do parku a poseděli si tam sami. Nezaparkujete tam, nekoupíte si kousek od domu dobré pečivo za běžnou cenu, nemusíte jezdit daleko za přírodou. A když se nám zasteskne po pražské kultuře, za hodinu jsme tam," dodává Michaela.
Jsme patrioti. Ale mohlo by nás být víc
Mnozí 'Ústečáci' jsou podobně hrdí na svůj původ jako třeba 'Mostečáci', jejichž patriotismus se naplno projevil v roce 2019, když Česká televize slavila velký úspěch se svým seriálem Most! a jeho rodáci se k místu nadšeně hlásili. Obě severočeská sídla přitom spojuje řada sociálních problémů, zbourání původní zástavby a její nahrazení socialistickou architekturou.
"Je to jako když někdo má tvrdou mámu. Nejedná s ním v rukavičkách, neprojevuje tolik lásky, ale přesto ji miluje, protože ho vychovala k samostatnosti, k pochopení reality," myslí si Valášková. Podle ní se kvůli životním podmínkám snadněji tvoří skupiny sobě podobných lidí, v nichž se spokojeně žije, a člověku to pomáhá nevnímat tolik nedokonalostí.
"Mám tady kořeny a vždycky, když se vracím domů, uvědomuji si, jak to město a ty kopce kolem mám ráda," líčí Olga Jarolímková. Podle ní by tu ale patriotů mohlo být podstatně více. Mnoho občanů se podle ní o veřejný život a o možnosti, které město skýtá, nezajímá a ani o nich neví. "Řeknou, že v Ústí chcípl pes, jedou z práce nakoupit, sednou si k televizi a ani nevědí, že v Národním domě nebo Hraničáři hraje kapela, která by v Praze vyprodala Lucernu," doplňuje Olga.
Také Michaela se domnívá, že za špatnou pověst Ústí si mohou zejména sami občané. Vadí jí, že jejich nespokojenost začíná a končí na sociálních sítích. "Už nikdo z nich nezaklepe na dveře těm, kteří by s problematikou mohli cokoliv udělat. Vysoká míra nezájmu se projevuje nejen při volbách, ale také po nich. Menšina občanů si zvolí své zástupce a malá hrstka dál sleduje, kam jejich volení zástupci směrují toto krajské město. Ostatním je to jedno, pro ně je nejdůležitější osobní blaho. To je však logicky ohraničeno blahem společenským."
Ústí jako výstavní síň
I proto, aby naředila negativní zmínky o své rodné hroudě, začala Michaela dělat projekt Malá místa ve velkém městě, při němž vytipovává šedivé zdi ve městě, dohodne se v rámci týmu na možnostech jejich úpravy a nabízí je jako velké plátno zdejším umělcům a designérům, a to zejména z Fakulty umění a designu Univerzity J. E. Purkyněho v Ústí nad Labem. Chce, aby lidé řešili na vzhledu ulic i něco jiného než odpadky, děravé chodníky či zanedbanou zeleň. Ústí Michaela vidí jako možnou výstavní síň plnou zajímavých velkoformátových pláten.
Z podobného důvodu se věnuje projektu Ne/známí hrdinové v Ústí nad Labem, díky kterému se svými spolupracovníky seznamuje veřejnost s pozapomenutými významnými obyvateli: třeba s americkou atomovou vědkyní Lilli Hornigovou, s jedním z Wintonových dětí Ruth Hálovou nebo s Heinzem Edelmannem, malířem a ilustrátorem, jenž spolupracoval s Beatles. Zmínky o dvou z nich mohou kolemjdoucí díky velké fotografii a malbě vidět již v ulicích města.
Tyto příběhy by jednak mohly zvýšit patriotismus občanů a jednak by mohly pomoci vysvětlit, jak složitými dějinami město prošlo, když byli zdejší němečtí obyvatelé vysídleni a území "dosídleno" lidmi novými, ze složitých poměrů a vykořeněných z různých koutů republiky.
"Minulost a mix různého původu a vzdělání obyvatel má obrovské dopady na jejich celkové chování. Je tu málo starousedlíků, kteří by z generace na generaci předávali zkušenosti a znalosti o Ústí. Jedná se o město neustálé migrace, stále odtud někdo odchází a jiný přichází," líčí Michaela Valášková.
Odchází především vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří zde postrádají jednak navazující a aktuální obory nejen na univerzitě, a jednak zajímavé nabídky na trhu práce. Odcházejí i mladí, kterým tu chybí větší společenské a kulturní vyžití nebo nejsou spokojeni s výší platu.
Město zjistilo, že má aktivní občany
Tři aktivní ženy v neformálním sdružení Promyky nicméně vidí znatelné zlepšení, probouzí se nejen město, ale i jeho občané. Ukázalo se to například v rámci participativního rozpočtu, kdy město uvolnilo část peněz na realizování nápadů vzešlých od občanů. Zájem byl opravdu velký. "Ústí zjistilo, že skutečně má své občany, dokonce takové, které nechtějí jen navrhovat nová hřiště, ale i spolurozhodovat o tom, jak budou vypadat," usmívá se Michaela a přirovnává to k cimrmanovské hlášce z Hospody Na mýtince "otevřel si hospodu, ale chodili mu tam lidi". Tento okamžik podle ní znamenal velký zlom: občané se začali na takovýchto akcích spolupodílet a město je začalo brát na vědomí. Je to výhodné pro obě strany.
Dnes už se Promykám prosazují nápady snáze. Navíc pootevřely dveře i ostatním aktivním obyvatelům. Vědí, že čím více jich bude, tím má město větší šanci vypadat a žít lépe. Tři aktivní ženy z Klíše se staly už i rádkyněmi těch, kteří se vydávají v jejich stopách a chtějí vědět, jak na to, když by rádi něco změnili ve svém okolí.
Za své aktivity dostaly v únoru 2020 ocenění Osobnost Ústeckého kraje, v kategorii, kterou volila veřejnost. Jak ale říkají, nejsou zrovna těmi typy lidí, kteří by měli potřebu si ocenění pověsit v obývacím pokoji a požadovat ovace při vycházení z domu. "Pro nás je největší ocenění, když nás zastaví lidi na ulici a říkají nám, jak se jim proměny Ústí líbí. Anebo stačí pozorovat, jak dětem i dospělým z okolí přinášejí naše aktivity radost," shodují se.
Nezastavily je ani pandemie a lockdown. Se živými setkáními dokázaly prokličkovat v momentech, kdy se zrovna lidé mohli setkávat. V létě uspořádaly kulturní festival Nádhera, o adventu sousedské setkání. A zaměřily se i na on-line činnosti. Ústečany například vyzvaly, aby namalovali obrázky. Ty pak při zimním večeru zarámovaly a donesly do domova seniorů jako vánoční dárky.
"Nyní se ale trochu trápíme, protože žijeme ve velké nejistotě, jestli se už něco bude smět, nebo ne. Naplánovaný máme bazar, divadelní den, další ročník festivalu Nádhera, Restaurant Day. Vše je v oblacích, ale jsme ready," říkají Promyky.
Pomáhat společnosti mohou i malé děti
Nadace Via chce dostat v době pandemie děti a mládež ven z domácí izolace od počítačů a vyhlásila proto tzv. Dobro-družné mikrogranty v programu Dobro-druzi. Nabízí podporu do výše 2000 korun na malé projekty, kterými mladí dobrovolníci udělají radost sobě i druhým, realizují se venku a budou respektovat přírodu i epidemická opatření.
O podporu se mohou hlásit žáci 2. stupně ZŠ a studenti SŠ za podpory plnoletého patrona, pokud již nejsou plnoletí. Lze podpořit jednotlivce i menší týmy (nadace podpoří celkem sto projektů). Přihlášku by měli vyplňovat sami žáci nebo studenti, ne patron.
Aktivity se musí konat mezi 14. 4. 2021 - 30. 11. 2021.
