V Česku teď výrazně podražuje prakticky vše včetně základních potravin. Jejich ceny stouply v meziročním srovnání o desítky procent a podle ekonomů to ještě není konec. Důvodem jsou rostoucí náklady výrobců a válka na Ukrajině, která komplikuje dodávky surovin či hnojiv.
Za této situace začalo ministerstvo zemědělství spolu s Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže sledovat prodejní ceny u potravin, jako je maso, pečivo nebo máslo. Kontrolami chce dosáhnout toho, aby obchodníci a další členové dodavatelského řetězce nezneužívali současných podmínek na trhu a nezvyšovali uměle své marže. Jak mají kontroly probíhat a jaké konkrétní kroky by v případě zjištění nepřiměřených marží přišly, ovšem ministr neuvedl.
Zatímco velcí zemědělci a potravináři dohled státu vítají, obchodníky a ekonomy kontroly trhu spíše zaráží. "Pokud některý z obchodních řetězců opravdu udělá přešlap, pak ho lze snadno medializovat a zákazníci na to právě budou mít možnost patřičně zareagovat," podotýká v rozhovoru pro online deník Aktuálně.cz ekonom Tomáš Maier s tím, že dávat jim za vinu současný nárůst cen ovšem nelze.
Je výše marží u potravin v Česku problematická? Jsou zde v porovnání s ostatními evropskými státy výrazně vyšší, jak často tvrdí zástupci velkých zemědělců a zpracovatelů?
Samozřejmě je vždy problém s volbou srovnávací metodiky. Obecně si ale nemyslím, že by byl český obchodní článek nějak výrazně zvýhodněný, že by dusil zpracovatele či zákazníky. Je ovšem třeba brát v potaz, o kterých komoditách se bavíme. Třeba u banánů jsou marže minimální, na ně řetězce lákají lidi do obchodů, podobné to bývá u másla. Pak obchodníci marže dohánějí u jiných druhů zboží.
Takže mají ten systém obchodníci nastavený stejně jako v zahraničí?
Určitě ano.
Vyvíjejí obchodní řetězce v Česku na zemědělce a zpracovatele cenový tlak, který by pro ně mohl být likvidační?
Likvidační určitě ne. My si musíme uvědomit, že české zemědělství je v poměrně výrazně kladných číslech. Zisk na hektar činí skoro 5000 korun. Pochopitelně ale každý článek v obchodní vertikále vždy poukazuje právě na ty svoje problémy a chce z koláče ukousnout ten největší kousek.
Kde je tedy v tom řetězci zemědělec-potravinář-obchodník největší problém?
Tady je dle mého nejtíživější strukturální problém v tom smyslu, že spolu bojují zemědělci mezi sebou. To bylo vidět začátkem roku, například při změně struktury dotací. Zemědělci zároveň bojují proti potravinářům. A celý ten agropotravinářský článek navíc ještě bojuje proti obchodnímu článku.
Na Západě to bývá tak, že jsou zemědělci sdruženi do odbytových organizací. Což je pro ně skvělé, protože potom mají silnější vyjednávací pozici jak vůči potravinářům, tak vůči obchodníkům i dodavatelům vstupů, například hnojiv. Často to bývá tak, že zpracovatelský článek je majetkově propojený s odbytovou organizací družstev, takže vlastně je to jeden subjekt, který má výrazně lepší páku na vyjednávání s obchodními řetězci.
Jedním z argumentů pro státní kontrolu cen potravin je nejen narovnání vztahů mezi články potravinářského řetězce, ale hlavně ochrana zákazníka před "neférovým zdražováním". Je ale taková kontrola smysluplná v době, kdy prudce roste inflace i náklady a další zdražování na pultech obchodů je stejně nevyhnutelné? Nebo naopak může pomoci v tom, že zákazník v obchodě snadno nepřistoupí na zdražování s argumentem, že "je prostě inflace a válka a jinak to nejde"?
Zaprvé je nutné říci, že za zdražování v současné době určitě nemůže obchodní článek. Jemu rostou nákupní ceny i náklady. Pracovní trh je přehřátý, je tu relativně malá nezaměstnanost, takže vzniká tlak na mzdy. Výrazně také rostou ceny za energie…
Někteří ekonomové se v tomto smyslu vyjádřili, že státní kontrola je jistou formou šikany a nemístného zásahu do svobodného trhu…
Že někdy obchodní řetězce zneužívají své síly, toho býváme svědky. Dohledový orgán tady být musí. Když se to ale s kontrolami přežene, pak to šikanou zavání.
Ale dle mého tady nejde o nějaké rozdávání pokut. Pokud některý z obchodních řetězců opravdu udělá přešlap, pak ho lze snadno medializovat a zákazníci na to právě budou mít možnost patřičně zareagovat. A skutečně žádný z obchodních řetězců nechce být negativně propírán v médiích.
Určitě ale nepomůže, když stát určitým způsobem zaklekne na obchodní článek, aby přestalo zdražování. Navíc toto dělat ani nelze. Běda tomu, kdo by chtěl cenu regulovat přímo, v tom případě nastanou nejrůznější tržní deformace. Regulovat cenu lze jedině nepřímo. A tady se nabízí například snížení DPH.
Takže snížení DPH u potravin je podle vás cesta, jak omezit raketový nárůst cen?
Ano, určitě to je z hlediska tržního mechanismu jediná možná cesta.
Ale vraťme se k rozdělení zisku mezi zemědělci, potravináři a obchodníky. To je podle ministra zemědělství nerovnoměrné. Zatímco zemědělci a potravináři ukazují při nasazování cen prstem na obchodníky, ti ze zdražování pro změnu viní potravináře. Podobně tomu bylo i během takzvané máselné krize v roce 2017, kterou dal Svaz obchodu a cestovního ruchu v této souvislosti za příklad. Kostka másla se tehdy zdražila nad 60 korun. Vzpomenete si, jak to bylo?
Já si na to vzpomínám velmi dobře. Porovnával jsem cenu průmyslových výrobců, což je cena másla, které opouští mlékárnu, a také spotřebitelskou cenu, tedy tu, za kterou máslo kupujeme na pultu. A v těch číslech jsem skutečně nějakou přehnanou marži neviděl. Takže nechci sice v tomto případě obchodní řetězce přímo hájit, ale zase jim nenasazujme psí hlavu.
A co tedy za prudkým zdražením másla tehdy stálo?
V podobných situacích může docházet například k různým výkyvům a výpadkům. Jiný problém nastal třeba už v roce 2014 a 2015, kdy byly v Evropské unii zrušeny mléčné kvóty. S tím se počítalo, takže každý producent syrového mléka byl připraven, že začne výrazně navyšovat svoji produkci. Do toho ale přišla ruská anexe Krymu a s ní spojené sankce a embarga, byl vydán zákaz dovozů mléka do Ruska. Takže v tomto případě zase došlo naopak k extrémnímu pádu ceny.
Je nutné si jednoduše zvyknout, že u zemědělských produktů může zásobování z nejrůznějších důvodů kolísat. To, že během čtvrt roku podraží papriky o nějakých 60 či 70 procent, je celkem běžné. Za půl roku se ale zase ta cena obvykle vrátí k původní úrovni.
Výkyvy cen v agropotravinářském sektoru jsou prostě naprosto běžná a přirozená věc. Takhle se například automobilový nebo oděvní průmysl nechová. Toto si musíme uvědomit a nekritizovat za to prodejce nebo další články řetězce. Právě proto zde fungují i nejrůznější zemědělské politiky typu dotací, které se tyto výkyvy snaží nějakým způsobem alespoň zmírňovat.
Data Českého statistického úřadu ukazují, že například u základních potravin je rozložení cen mezi výrobce a obchodníky v posledních letech v podstatě rovnoměrné. Naopak u potravin typu eidam jsou ceny obchodníků výrazně vyšší oproti zpracovatelům. Jak se vlastně liší marže u jednotlivých potravin?
Obecně u potravin živočišného původu je vždy velmi omezená skladovatelnost. Trochu lepší je to u rostlinných produktů, přece jen mouka nebo těstoviny se tak rychle nezkazí. Třeba u kuřat pak marže dosahuje 50 až 70 procent. Naopak třeba u mouky a těstovin bývá marže o poznání nižší.
Marže ovšem není zisk a je poměrně dobře odůvodnitelná z hlediska vynaložených nákladů. Hlídat marže je nesmysl. Jde o to, aby se kontrola zaměřovala na nepřiměřenou ziskovost na úkor zákazníka, aby stát vytvořil konkurenční prostředí. Kdyby nějaký obchodní řetězec projevil příliš síly, tak aby ho takzvaně klepl přes prsty.
To samé platí u potravinářů. Jsou některé sektory jako pekárenský nebo pivovarský průmysl, které jsou silně koncentrované a může zde rovněž vznikat riziko zneužití tržní síly. Třeba Prazdroj má podíl na trhu asi 45 procent.
Takže je efektivnější se při kontrole nasazených cen u potravin řídit právě třeba ziskovostí?
Je nutné hlídat spíše ukazatel ekonomického výsledku. Co se týče případného nadměrného obohacování na úkor ostatních článků řetězce či zákazníků, tak o tom určitě více vypovídá právě ziskovost, respektive zisk. A to daleko více než marže, která v tomto nevypovídá skutečně o ničem.
Vraťme se ještě k zemědělcům, protože ti si na chování řetězců stěžují dlouhodobě. Agroobři zároveň hlásí, že jim klesají zisky, a bojují o vyšší dotace pro sebe na úkor menších farmářů s argumentem, že jinak bude Česko méně soběstačné. Soběstačnost používali jako argument i k podpoře zavedení povinných kvót na české potraviny v obchodech. Jsou zemědělci ve zpracovatelsko-prodejním řetězci utiskovaní?
Neřekl bych, že je tady někdo utiskovaný. Zemědělcům, a hlavně těm menším, bych vzkázal, aby se sdružovali a skutečně vytvářeli odbytové organizace. Ať mohou na zpracovatele a obchodníky tlačit výrazně efektivněji.
Malí a velcí zemědělci jsou ve sporu dlouhodobě, rozumím přitom argumentům obou skupin. Velcí zemědělci jsou páteří českého zemědělství, ale malí zemědělci mají přirozeně nevýhodu v tom, že nemohou čerpat takzvané rostoucí výnosy z rozsahu výroby. To znamená, že když máte farmu o 100 hektarech a pořídíte si traktor za 10 milionů korun, tak vás náklady na jeden hektar vyjdou na 100 tisíc korun. Pokud má ale zemědělec 1000 hektarů, tak jsou ty náklady 10 tisíc korun. Tím pádem jsou malí zemědělci přirozeně znevýhodněni.
A co se týká soběstačnosti, to už je takové klišé. Soběstačnost českého trhu je iluze, my se pohybujeme na jednotném evropském trhu. Je sice dobré mít některé hlavní komodity v Česku do určité míry soběstačné, třeba kolem 80 procent, ale musím říci, že Česko rozhodně nesoběstačností netrpí. Vcelku to není nic problematického a určitě není vhodné se snažit prosazovat například povinné kvóty na potraviny. To není nic jiného než ekonomický nacionalismus, a v konečném důsledku by to vedlo k větší byrokracii, k nepřehledné metodice zjištění původu a zdražování pro zákazníka.
Nechtějme být soběstační v paprikách nebo rajčatech, to je nesmysl. Kilo rajčat by pak místo stokoruny stálo třeba 500 korun, protože náklady na pěstování ve sklenících zde by se výrazně zvýšily. Navíc nemáme podmínky pro to být agrárním státem, jako je Francie či Polsko.
Ještě jednou zpět k velkým zemědělcům, kteří se v současnosti nejhlasitěji ozývají, že je řetězce nutí prodávat za ceny, které jim ani nepokryjí náklady…
Prodávají za ceny, které jim nastavuje trh. Je důležité, aby tady nevznikala snaha trh přehnaně regulovat. Jak už jsem říkal, obecně české zemědělství vykazuje zisk. A ne malý. Takže cenová hladina dle mého není nevýhodná ani pro jednu, ani pro druhou stranu a neviděl bych v tom skutečně problém.
K tomu, aby byl zisk spravedlivěji rozdělen mezi zemědělce, zpracovatele a obchodníky, by měla podle státu přispět novela zákona o významné tržní síle. Jak ji hodnotíte vy?
Jsem obecně příznivcem toho, regulovat trh co nejméně. Zemědělci si přijdou na lepší podmínky jedině tak, že budou společně realizovat odbyt a tlačit na následující článek, kam dodávají. To je jejich nejreálnější cesta. Český zemědělec byl kdysi komunisty násilím zkolektivizovaný do takzvaných jednotných zemědělských družstev a teď má ke sdružování o to větší odpor, to je můj názor. Takže ta nechuť ke sdružování tady dle mého bohužel stále existuje.
