Co je den daňové svobody?

Den daňové svobody je symbol, který představuje přelom, kdy každý z nás přestává platit na stát formou daní, poplatků a povinných odvodů, a naopak začíná pracovat pro sebe a svou rodinu. Po celých 165 dnů tak platíme veškeré své vydělané peníze státu, kde o nich rozhodují úředníci a politici.

Jak se vyvíjel den daňové svobody?

V roce 2006 připadne den daňové svobody dle výpočtů na 14. června. Od roku 2000, kdy se začal vypočítávat den daňové svobody u nás poprvé, se tento den neustále posouvá, a tudíž každým rokem platíme státu více. V roce 2000 jsme měli den daňové svobody 6. června, v roce 2001 se posunul na 7. června, v roce 2002 na 11. června, v roce 2003 na 12. června, v roce 2004 na 15. června, v roce 2005 se o jeden den snížil na 14. června a na této úrovni zůstává i letos.

Kolik a co ze svého příjmu musíme odevzdat státu?

Téměř polovinu roku tedy platíme na stát, což znamená, že průměrně polovinu svého příjmu odvede každý z nás do státního a jiných veřejných rozpočtů. Jak je možné, že celou polovinu svého příjmu odevzdáváme státu? Státu totiž neplatíme jen daně z příjmu, jak by se mohlo na první pohled zdát a které v České republice nepatří k nejvyšším. Státu platíme i tzv. povinné odvody, jakými jsou sociální a zdravotní pojištění, které ukrojí velkou část našeho příjmu.

Příklad: Při průměrné mzdě 19 000,- Kč zaplatíme 855,- Kč na zdravotním a 1 520,- Kč na sociálním pojištění, dalších 1 866,- Kč na daň z příjmu. Zaměstnavatel však musí též za nás uhradit zdravotní pojištění ve výši 1 710,- Kč a sociální pojištění ve výši 4 940,- Kč. Náklady na zaměstnance (a tedy to, co zaměstnanec celkem vydělal) tak činí 25 650,- Kč. Zaměstnanec však dostane pouze čistou mzdu 14 759,- Kč. Stát tak na odvodech zaměstnanci sebral 41 % příjmu. To však není vše. Čistou mzdu zaměstnanec většinou utratí, a také nyní zaplatí státu další, v tomto případě už nepřímé daně, jako jsou DPH a spotřební daň. Výše těchto daní se dá do určité míry regulovat dle výše spotřeby. Nicméně lze říci, že průměrně dalších 15 % z čistého příjmu, v našem případě tedy 2210,- Kč, skončí opět v kapse státu ve formě nepřímých daní. Výše zdanění se tak ze 41 % zvýší na celých 51 % příjmů. Dle výše spotřeby a tedy i výše nepřímých daní může být celkové zdanění i výrazně vyšší!

Kam se bude den daňové svobody ubírat? Rozhodli jste vy

O dni daňové svobody pro příští a další léta, rozhodly letošní volby, jejichž výsledek určí směr vývoje našeho daňového zatížení v budoucnosti. Nyní již záleží na tom, jakou se podaří sestavit vládu. V případě úspěchu levice lze předpokládat stabilizaci dne daňové svobody na současné úrovni a tedy jen mírné vychýlení oběma směry, dle konkrétních kroků vlády. Rozhodně však nelze čekat výrazné posunutí dne daňové svobody pozitivním směrem.

V případě úspěchu pravice můžeme očekávat tendence směrem k výraznému snižování přímých daní a odvodů. Pokud by se realizovala rovná daň ve výši 15 %, došlo by k posunutí dne daňové svobody o 2 až 3 týdny. Ze 14. června by se tak den daňové svobody posunul na 25. května až 1. června, tedy na úroveň, na jaké se nachází sousední Slovensko. Rovná daň v rámci slovenských reforem činí 19 % a výrazně posunula den daňové svobody na Slovensku. Slováci tak díky rovné dani platí mnohem nižší daně než lidé v Česku, Maďarsku či Polsku.

Jak si stojíme ve srovnání se zahraničím?

Ve srovnání s jinými zeměmi světa představuje naše zdanění lepší průměr. Mnohem vyšší míru zdanění mají severské země jako Švédsko, kde je zdanění tradičně nejvyšší. Proti naší nejvyšší sazbě ve výši 32 % platí nejbohatší lidé ve Švédsku až 54 % svých příjmů.

I přes své tradičně vysoké zdanění patří Švédsko, Dánsko či Norsko k vyspělým a dynamickým ekonomikám, které se řadí k nejvýkonnějším v rámci EU. Svou roli zde hrají tradice a historický vývoj, kdy jsou vysoké daně akceptovány většinou obyvatel. Za vysoké daně však dostávají občané veřejné služby na špičkové úrovni. Zajímavé též je, že i přes velké přerozdělování je výskyt korupce nejnižší na světě.

Mezi země s nejnižším zdaněním patří již tradičně menší země jako Hong-Kong, Kypr, Irsko apod., jejichž ekonomiky stojí především na zahraničních investicích a přílivu daňových poplatníků z vyspělých zemí s vysokým zdaněním. Sazby daní z příjmů se v těchto zemích pohybují od 0 po 12 %. Takto nízké zdanění je však extrémní a lze ho zavádět pouze ve specifických podmínkách.

Daně, které nepomáhají

Česko patří se svým zdaněním ve srovnání s jinými zeměmi k lepšímu průměru. Lze říci, že nejzávažnějším problémem není celková výše zdanění, ale především jeho struktura. Přímé daně tak patří v rámci EU i světa k nízkým, zatímco skryté zdanění, které se nazývá sociálním a zdravotním pojištěním, patří k nejvyšším.

Taková struktura zdanění pak vede k vysoké nezaměstnanosti, omezování ekonomického růstu a dalším negativním důsledkům. Smutným faktem též je, že i přes relativně vysoké zdanění vytváří stát místo přebytků schodky (v roce 2004 schodek 2,9 % HDP, v roce 2005 schodek 2,6 % HDP), které stále více zadlužují Českou republiku.