Jiří Rusnok končí pozoruhodnou kariéru ve vrcholných funkcích českého státu. Byl dvakrát ministrem. Po etapě, kterou strávil v soukromém finančnictví, se vrátil do centra politiky jako premiér prezidentské vlády Miloše Zemana. Přesto tvrdí, že to nejzajímavější zažil v České národní bance, odkud na konci měsíce po vypršení mandátu odchází.
Před sebou má ale ještě jedno klíčové měnové jednání a v rozhovoru avizuje, že se nejspíše přikloní k dalšímu výraznému zvýšení základní úrokové sazby. Dále upozorňuje, jak ničivá mohou být jednotlivá národní protiinflační opatření, která mění ceny základních komodit a zároveň nejsou koordinovaná na unijní úrovni: "Tohle vidím jako selhání, že se v Bruselu několik dní a nocí na summitech nerokovalo, jak pomoci, aniž by se rozvrátil jednotný evropský trh."
Ani po polemikách, které vyvolalo prezidentovo rozhodnutí nahradit Rusnoka na postu guvernéra kontroverzním Alešem Michlem, nepovažuje odcházející šéf systém jmenování do bankovní rady za zcela špatný. Doporučuje ale, aby lidé směli zastávat pouze jedno funkční období, nikoli dvě jako dosud.
Pane guvernére, koncem měsíce vás čeká poslední hlasování o úrokových sazbách. Vzhledem k rychlosti, s níž roste inflace, ČNB základní sazbu zvýšila už na 5,75 procenta. Půjdete ještě výše?
Všechno nasvědčuje tomu, že opravdu budeme muset jít ještě výše. Naše prognóza už tak očekávala vyšší sazby, než jsme nakonec na posledním jednání bankovní rady zvolili. A vývoj je - bohužel - stále proinflační.
Někteří vaši kolegové naznačují, že by mohlo dojít znovu ke zvýšení o tři čtvrtiny procentního bodu nebo dokonce ještě více. Vidíte to také tak?
Nechci nic předjímat, situace je velmi nejistá. Každý den přicházejí nějaká nová data a ta analyzujeme až do samotného rozhodnutí. Víme zatím, že máme slabší korunu, než s jakou počítal náš scénář. Nelze se tedy omezovat nějakými stropy. Takže ano, zatím to vypadá na tři čtvrtě procentního bodu či více.
Takže se neztotožňujete s názorem vašeho nástupce Aleše Michla, že zvyšování sazeb ničemu už nepomáhá, protože inflace je z velké části dovezená?
S tím se tedy neztotožňuji. Nikdo zatím nic lepšího, než nyní konáme, nevymyslel. Kdybych měl jinou alternativu a byla v rámci pravidel, určitě se takové debatě nebudu bránit. Ale nic takového není.
Vždyť se jen podívejte na vývoj v zemích, které nám byly donedávna dávány za příklad zdrženlivosti. Dnes je to již jinak a v následujících čtvrtletích uvidíme prudké zvyšování sazeb, kam se podíváme.
Naposledy o půl procentního bodu navyšovala sazby kanadská centrální banka, k tomu ještě přidala dost jestřábí prohlášení. Vidíme velký obrat u Evropské centrální banky a mluví se o tom, že jejich první zvýšení nebude jen o čtvrt procentního bodu. Americký Fed už naskočil na růst sazeb a k tomu přidává razantní kvantitativní "utahování", tedy prodej cenných papírů, které nakoupil dříve. Navíc tyto centrální banky čelí kritice, že s reakcí na inflaci - na rozdíl od nás - "zaspaly".
Není tedy nad čím váhat?
Zvyšování sazeb samozřejmě nevyřeší krátkodobé poruchy v nabídce. Ale to, prosím, ani nikdo nikdy netvrdil. Nicméně bez zvyšování sazeb prostě není možné přivést inflaci do patřičných mezí. To je iluze.
Už vidíme, jak dražší vstupy prosakují do všech obchodních vztahů a cen. Mnozí experti tvrdí, že od určitého momentu vývoje inflace již nemá příliš smyslu analyzovat, co je nákladové a co poptávkové. Při jisté úrovni je to trochu jako debata, zda bylo dříve vejce, či slepice. Jinak také vypadá vnitřní dynamika inflace při jednorázové vlně, která se prožene ekonomikou a odezní. O tom můžeme mluvit třeba v případech, kdy ceny rostou tempem pěti sedmi procent, byť se v tom samozřejmě jednotlivé ekonomiky liší. Ale jakmile inflace přesáhne určitou úroveň, mění se její vnitřní dynamika. Začne živit samu sebe, rozlévá se do celého hospodářství a pak už není tak podstatné, jak vlastně vznikla.
A proti tomu se už opravdu nedá bojovat jinak než razantním zvyšováním sazeb.
Co tedy soudíte o Michlově výroku, že po svém nástupu do guvernérského křesla navrhne stabilitu sazeb, ač vůbec neví, jaké budou po červnovém zasedání, ani jaká bude celková situace?
Považuji to za nešťastný výrok, protože to do standardní praxe centrálních bank nepatří. Je to popření určitých postupů a principů. Bylo by něco jiného, kdyby to bylo určité "forward guidance" (komunikační strategie centrální banky, v jejímž rámci se zaváže k určitým krokům po určitou dobu do budoucna, pozn. red.), ale to zde není namístě. A je třeba říct ještě jednu věc: i nepohnutí sazbami je rozhodnutí, a to zásadní. Sazby musí být na úrovni, která odpovídá dosažení inflačního cíle na horizontu měnové politiky, tedy roku až roku a půl. A podle toho se rozhodujete, zda je zvýšit, snížit či ponechat. Kolegou deklarovaná stabilita sazeb je ale protimluv. Pokud usiluji o stabilitu cen, musím pro to také něco dělat. Ano, někdy to znamená ponechání sazeb na stávající úrovni. Ale v takové situaci nyní rozhodně nejsme.
Důležitým faktorem je i kurz koruny. Jistý český obchodník z Londýna mi napsal, že deklarace stabilních sazeb je školácká chyba, protože nedokáže kolegům vysvětlit, proč nyní masivně neprodávat korunu. A ČNB bude nakonec muset intervenovat od rána do večera.
Věcně to vidím podobně jako ten člověk, se kterým jste mluvil.
Jaký je vlastně váš názor na celou současnou personální obměnu, která otřásá centrální bankou? Nebavme se o jménech, ale o způsobu volby. Přežil se ten český imperiální, kdy jeden jediný politik může o své vůli rázem přerušit kontinuitu instituce, která hlídá cenovou stabilitu?
To já nevím. Je fakt, český model výběru členů bankovní rady je unikátní. Ale na druhou stranu ani ty ostatní nejsou dokonalé. Aspoň já takový neznám. Je to z povahy věci neřešitelná úloha: Na jedné straně se ve slušných zemích usiluje, aby centrální banka byla co nejvíce nezávislá, tedy apolitická. Na druhé straně musí vedení banky nějak vzniknout a to nejde jinak než prostřednictvím nějaké legitimní politické síly. Proto se různě kloubí prezident, vláda, parlament a jde to těžko.
Ale k čemu se tedy kloníte?
Byl bych opatrný odsoudit celý současný český jmenovací model na základě jedné zkušenosti, kterou nyní třeba považujeme za kontroverzní. Měli jsme různé prezidenty, třicet let to slušně fungovalo a centrální banka měla vždy velmi dobré renomé.
Myslím, že to není ani tak o hledání lepšího modelu volby, ale o tom, že si lidé vždy musí být vědomi své odpovědnosti. A unesou ji buď lépe, či hůře. Nemám tedy žádný silný názor. Moc se mi nezdá vtahování horní či dolní komory parlamentu do celého jmenovacího procesu, ale třeba kontrasignace premiérem by jako jistá pojistka asi neškodila.
Pokud už by se něco v budoucnu měnilo, tak bych se spíše přimlouval za jednomandátový systém. Tedy ať je klidně volební období člena bankovní rady třeba i delší, například osm let jako v Evropské centrální bance, ale ať jej člověk může zastávat jen jednou.
Nepomohly by také pevné časové mandáty, aby prezident mohl každý rok obměňovat jen jedno jméno? U nás se různě zkracovaly funkční období a tak nyní najednou Miloše Zeman může žonglovat se třemi jmény ze sedmi.
Ano, to se nemělo stát. Popírá to původní záměr, aby se jmenovací cyklus do bankovní rady nesblížil s politickým cyklem.
A nemůže to být už snad výraznější. Prezident na sklonku svého mandátu najmenuje během tři čtvrtě roku hned pět jmen.
A to ještě dvě z nich budou známa až poté, co proběhnou prezidentské volby, což tedy není ideální. Je problém, jak se to celé postupně naskládalo. Já sám jsem k tomu přispěl rezignací na první mandát, ale v mém případě to nebyla libovůle. Aparát ČNB mi vysvětlil, že pokud jdu z pozice člena bankovní rady do funkce guvernéra, měl bych mít podle evropského práva před sebou alespoň pět let mandátu. Tak jsem ten předchozí zkrátil.
Je ale asi pravda, že prezident by za jeden rok měl jmenovat maximálně dva členy bankovní rady.
Z daleké budoucnosti se vraťme zase zpět do horké současnosti. Jak vnímáte kroky mnoha evropských vlád, které snižují cenovou hladinu snižováním daní a dalšími opatřeními. Přispívá to k ukotvování inflačního očekávání lidí, nebo tím státy jen přiživují budoucí inflaci?
Ale ono může platit klidně obojí, jen v různém horizontu. Krátkodobě to může přispět k menšímu tlaku na inflační očekávání. Je ale otázka, zda v delším horizontu se to zase nevyrovná. Mně to ale celé přijde nešťastné vlastně z jiného důvodu.
A to?
Podotýkám, že je to jen můj soukromý názor. Ale podle mě vidíme obrovskou nepřipravenost evropského jednotného trhu v tak klíčové věci, jako jsou ceny základních komodit. Padesát let vytváříme jednotný trh ve všem možném, navíc máme i měnovou unii. A najednou destruujeme evropský hospodářský prostor tím, že na různých místech jednotného trhu platí různé ceny vstupů klíčových pro výrobu.
Ještě nedávno jsme přitom řešili detaily kdejaké evropské fúze a najednou nevadí, že je jiná cena elektřiny po dotacích ve Francii, jiná pod stropem na Slovensku a jiná u nás? Vůbec neříkám, že nemáme regulovat, když trh selhává. Ale podle jednotných pravidel.
A to celounijních?
Ano, protože tu vidíme erozi evropské myšlenky. To přece dostane svou politickou podobu. Nejprve podnikatelé, ale brzy i občané se budou ptát, k čemu je vlastně ta Evropská unie, když si v Maďarsku nemůžu koupit benzin za stejnou cenu jako tamní občan.
Tohle vidím jako selhání, že se v Bruselu několik dní a nocí na summitech nerokovalo, jak pomoci, aniž by se rozvrátil jednotný evropský trh.
Ale hodnotit, to není moje úloha. Vy jste se ptal na makroekonomické dopady. A tam jistě platí, že po dočasném snížení cen ze strany státu jednou nastane cenový skok vzhůru a tím se celá inflační epizoda protahuje v čase. Vysvobodit se z toho dá jen tím, že dotujete tak dlouho, dokud z objektivních důvodů nezačnou klesat ceny například pohonných hmot ve světě. Ale to také může být za dvacet let.
Neurazte se, ale to už bychom pak spíš potřebovali vaši expertizu, se kterou jste před listopadem 89 začínal ve Státní plánovací komisi.
Ano, a tam se nevracejme. Samozřejmě chápu, že politici jsou v mimořádně složité situaci a musí reagovat. Jen říkám, že když bude někde elektřina za 60 eur a někde za 120 eur, tak je to problém. Pokud by to byla přirozená věc, prosím. Ale pokud je to výsledek státních intervencí? To už se bojím o evropskou myšlenku, že zde máme společný trh, kde se utkáváme plus minus férovým způsobem.
Mnoho centrálních bankéřů nyní po celém světě volá po výrazně nižších vládních výdajích, aby se jim lépe krotila inflace. Váš nástupce je mezi nimi a vzývá Aloise Rašína. Lze ale vůbec něco takového realizovat bez sociálních nepokojů, když tu máme de facto novou desetiprocentní daň, která nám vše zdražuje a ožírá úspory?
Není. Je to iluze, která ignoruje společenskou realitu. Asi se to dá udělat v režimech, kde někdo ovládá šedesát procent parlamentu. Ale v normálních demokraciích to nejde. Vláda má nepochybně upřímnou snahu o zvrácení nepříznivého trendu zadlužování, který jsme si nastavili v letech 2020, 2021. Ale nyní v akutní fázi krize opravdu mnoho neušetříte. Lidi nelze nechat na holičkách.
Pak je tu ještě jedna výzva pro ČNB. Vy jste dosud na miskách lékárnických vah vážili, co s výnosy devizových rezerv. Nový guvernér se s tím ale nemaže a chce, aby centrální banka byla zisková, stojí o výnos pět procent z něhož by se financoval penzijní systém.
Zní to jistě jako pohádka. Nicméně devizové rezervy mají primárně sloužit měnově-politickým účelům. To opravdu nejsou rezervy z plezíru s tím, že si z nich nyní uděláme nějaký státní fond. Nezapomínejme na právo - majetek ČNB není majetkem státu. Takže pokud by z našich rezerv vznikl nějaký takový fond, stát by si ho od nás musel koupit. Nemůžeme prostě financovat standardní výdaje, což financování penzijního systému je. Pak by to byla nedovolená měnová podpora, což je zakázané u nás i v Evropě.
A také se nějak pozapomíná, že centrální banka má nemalou kumulovanou ztrátu (75,3 miliardy korun, pozn. red.), kterou je třeba primárně uhradit, a poté ještě naplnit její rezervní fond ČNB, kde je dnes nula.
Takže ač jste dlouhá léta vedl ING Penzijní fond, po ČNB Penzijním fondu nevoláte?
To tedy nevolám.
S krizí vyhřezla ještě jedna zajímavá staronová debata. A to je přistoupení k euru. Zatímco dosud to vypadalo, že hledáme ten správný moment, aby fixovalo náš úspěch, nyní tam chceme prchat před chaotickou fiskální a tak trochu i měnovou politikou. Pomůže nám s tím ale euro?
Debata o euru probíhá kontinuálně. Ale nyní hledat spásu v tom, že místo v Praze Na Příkopech se bude měnová politika dělat ve Frankfurtu, je velmi naivní. Vůbec bych se nedivil, kdybychom za rok a půl byli v situaci, kdy budeme mít naopak nižší inflaci u nás než v eurozóně.
Plně chápu dobré argumenty pro euro, tedy že jsme součástí evropského prostoru, máme velkou část obchodu s eurozónou, zavázali jsme se k tomu ve smlouvách. To je legitimní a proto se o přistoupení politická reprezentace neustále baví. Ale krátkodobé zájmy nejsou dobré vodítko. Estonsko také nyní nevystupuje z eurozóny jen proto, že má dvacetiprocentní inflaci a záporné sazby.
Co říkáte na nápad ministra financí, aby firmy mohly platit daně v eurech?
Považuji jej za velmi špatný. Není problém vést účetnictví v různých měnách. Ale platit daně v jiné měně, než je měna dané země, to je prostě špatně. Stát pak bude vyplácet sociální dávky či platy učitelů také v eurech?
Musela by se ČNB v takovém případě starat ještě o zajištění kurzu pro vládní eurové účty?
To opravdu nejde. Z toho bude ještě velmi těžká debata mezi centrální bankou a vládou. Protože to by pak bylo na změnu kurzového režimu. Nešlo by již pokračovat s volným kurzem a museli bychom si říct, jaké jsou náklady na přechod k fixnímu kurzu.
To už ale bude řešit někdo jiný, vy končíte v guvernérském křesle. Určitě nyní také bilancujete. Jaká z vašich velkých rolí vás vlastně nejvíce bavila. Bylo to ministrování? Úspěch v soukromém finančnictví? Řízení vlády? Nebo nyní role guvernéra?
Možná se mi už trochu kazí paměť, ale to nejzajímavější jsem zažil zde v České národní bance. Zažil jsem tu neuvěřitelně zajímavou dobu, byť ten konec jsem si, pravda, představoval trochu klidnější.
Pracují tu velice kvalitní lidé. Jen v málo českých institucích máte pocit, že jste někde, kde se i v mezinárodním měřítku hraje první liga. A tady se hraje. Centrální bankéři se rádi setkávají a je velmi příjemné slýchat, že ČNB je brána jako etalon ve věcech cílování inflace, nezávislosti banky, transparentnosti, komunikace. Kolegové nejen z rozvojových, ale i vyspělých zemí stojí o naše know-how.
Tady jsem se asi opravdu nejvíce naučil. Byť jsem samozřejmě vděčný i za všechny předchozí štace, protože vším, čím jsem byl, byl jsem rád.
Jiří Rusnok (61)
Vystudoval Vysokou školu ekonomickou. Jako kandidát členství v KSČ ještě zažil Státní plánovací komisi. Po roce 1989 pracoval coby ekonom v odborové centrále. V roce 1998 vstoupil do ČSSD, v roce 2001 se stal ministrem financí, následně pak průmyslu. Po neúspěšné kandidatuře na předsedu opustil v roce 2003 vrcholné stranické funkce a uspěl v soukromém finančnictví. Vedl ING Penzijní fond a šéfoval Asociaci penzijních fondů. V roce 2013 přijal premiérskou funkci v prezidentské vládě Miloše Zemana. V roce 2014 se stal členem bankovní rady ČNB, o dva roky později pak guvernérem.
