Praha - Magda Vášáryová je Středoevropanka. Narodila se na Slovensku, ale pracovní stopu zanechala přinejmenším v České republice, v Rakousku, v Polsku a na Slovensku. Je političkou, která při uvažování o světě nezapře svá sociologická studia.
"Téma střední Evropy mne v poslední době velice zajímá kromě jiného proto, že se o tomto prostoru chystám napsat esej," vysvětluje.
Jak vnímáte současný stav střední Evropy z hlediska politických elit, byznysu a společenského klimatu?
Především: Slováci se tématu střední Evropy v podstatě nikdy nevěnovali, s výjimkou Milana Hodži. I když jsou dnešní okolnosti příznivé, my o střední Evropě nadále debatujeme nedostatečně.
V jakém smyslu příznivé?
Rok 2011 je rokem střední Evropy: Maďarsko a Polsko v něm předsedá Evropské unii. Potřebovali bychom vyslat signál, přinést nové ideje a novou energii. Slovensko se o to snažilo postojem k Řecku, rovnou daní a 10,4% růstem hospodářství v nedávné minulosti, ale abychom něco skutečně ovlivnili, musíme vystupovat jako větší region. Doufám, že s tak rozumnou vládou, jakou má dnes Polsko, dokážeme Unii přesvědčit, že střední Evropa má svou roli.
V téhle souvislosti mne také potěšila zpráva, že ministři obrany Visegrádské čtyřky rozhodli, že budeme mít společnou vojenskou jednotku. Takové kroky považuji za potřebné. Pro slovenskou zahraniční politiku je Visegrádská čtyřka velmi důležitou prioritou.
Proč se podle vás Slováci historicky nezajímali o střední Evropu?
Odpovím příběhem: Když jsem v roce 1993 založila slovenskou Společnost pro zahraniční politiku, zorganizovala jsem sérii seminářů o dějinách zahraniční politiky na Slovensku. Poslední díl se měl věnovat představám katolických disidentů v 70. a 80. letech dvacátého století. Objednala jsem si pana Jána Čarnogurského, aby přišel přednášet, a nikdy nezapomenu, jak řekl: "Moje přednáška bude velice krátká. Katolický disident neměl žádnou zahraničněpolitickou představu." A tím skončil.
Absence zahraničního uvažování tady prostě je a já nechci spekulovat nad tím, jestli je to tím, že jsme neměli slovenské království, teď máme alespoň Svatopluka - krále na podivném koni před hradem.
V dnešním světě se ovšem stává, že chybějící potřebu vnímat své okolí v širším smyslu opráší spíše byznys, který více než občané operuje v mezinárodních souvislostech…
Obávám se, že nedovedu jednoznačně odpovědět. Struktura slovenského průmyslu se po rozpuštění Varšavské smlouvy a RVHP velmi změnila. Ztratili jsme část historického průmyslu a tu jsme nahradili montovnami, což je řešení, které i tvůrcové tohoto zázraku považují za dočasné. Nedovedu říci, zda a jak tyto zahraniční montovny aut pociťují nějakou odpovědnost. Geopolitickou odpovědnost můžete žádat od firmy, která se tady cítí doma.
V každém případě, ekonomická krize způsobila, že firmy se učí vyrábět to samé s menším počtem pracovníků. Nejen kvůli hrozbě nezaměstnanosti potřebujeme vládu, která přiláká i jiný typ firem, než jsou montovny.
Když se vrátím k celé střední Evropě: Procházíme obrovskými změnami, které vlastně ve všech zemích vyvolávají pocity vyloučení. A ty pocity jsou nebezpečné. Levičáčtí romantikové tvrdí, že za pocity vyloučení jsme odpovědní všichni a ono „všichni" znamená nikdo. Ráda bych pomohla tomu, abychom se navždycky odnaučili strategii lamentace. Pokud se této strategie nezbavíme, v politice, v osobním životě, při tvoření zákonů, nebudeme těmi zeměmi, které budou určovat ty trendy.
Magda Vašáryová
- Narodila se v roce 1948 v Banské Štiavnici a v letech 1966-71 vystudovala na Filozofické fakultě Univerzitě Komenského v Bratislavě sociologii.
- Před rokem 1989 se věnovala herectví. Její průlomovou rolí byla hlavní postava ve filmu Františka Vláčila Markéta Lazarová. Mezi významné filmy jedné z nejpopulárnějších hereček své doby patří například Radúz a Mahulena, Zbehovia a pútníci, Princ Bajaja, Rusalka nebo Postřižiny.
- Po sametové revoluci v roce 1989 se Magda Vášáryová stala velvyslankyní ČSFR v Rakousku. V květnu 1999 neúspěšně kandidovala na úřad prezidenta Slovenské republiky.
- V letech 2000-2005 působila ve funkci velvyslankyně Slovenské republiky v Polsku a poté pracovala ve funkci státní tajemnice slovenského ministerstva zahraničních věcí.
- Od roku 2006 je poslankyní Národní rady za Slovenskú demokratickú a kresťanskú úniu - Demokratickú stranu.
- Na podzim 2010 neuspěla v kandidatuře na Bratislavskou primátorku.
- Je předsedkyní Správní rady nadace VIA CULTURA, kterou založila. Plynně hovoří německy, anglicky, rusky, polsky, srbsky, chorvatsky a francouzsky. A samozřejmě česky.
Myslíte si, že střední Evropa v posledních 20 letech uspěla?
Ano, všichni jsme uspěli! I ti, co uspět nechtěli. Nicméně, naše naříkací strategie nás nutí tvrdit, že jsme neuspěli. Uspěli jsme neuvěřitelně. Uskutečnili jsme sen, který mělo 10 generací před námi, stali jsme se plnoprávnými státy ve vyspělé Evropě. Máme kvalitativně jinou bezpečnost, jsme členy NATO.
Mimochodem, i proto nerozumím těm českým aktivistům, kteří odmítají protiraketový systém v Čechách. To bylo pro mne tou nejhorší noční můrou. Myslela jsem si, že se Češi dívají na tyto strategické záležitosti s větším nadhledem.
Když se podíváte do časů první republiky, řada tehdejších demokratů měla silné protiamerické cítění.
Češi a Slováci mají mnoho společného, i když Slováci toho ještě hodně nezpracovali, protože neměli Havla, Pitharta a další osobnosti na takové intelektuální úrovni a s určitou pozicí. Neseme si s sebou nezpracované batohy z 19. století a částí onoho nákladu je i antiamerikanismus.
Uvízli jsme v romantismu a pořád ho prosazujeme. A to nám brání v modernizaci. Vždyť je to směšné! Přijedu někam na návštěvu, v sále sedí chlapci v jeansech, mají iPody a Coca-Colu - a jsou proti Americe. Naučila jsem se tyto situace zvládat: řeknu Dobrá, všechno, co máte na sobě americké, pryč! V pozadí je samozřejmě doznívající komunistická propaganda, která se lidem uhnízdila v hlavách, ale myslím si, že onen romantismus 19. století je důležitější.
O čemsi podobném ostatně píšete v knize Půlnoční soused, v níž reflektujete téměř pětiletý pobyt ve Varšavě v roli velvyslankyně…
Ano, popisuji tam například další batoh - jednu z tváří polského antisemitismu, který není proarabský a je antisemitismem bez Židů. Nebo o preferování folkloru před městskou kulturou. Což je i český a slovenský batoh! Pravý Čech musí do hospody, na ves, do přírody. Jen prosím žádní intelektuálové! Přitom žijeme v zemích, kde skutečně neporušené příroda je jen velmi vzácná. Ovlivňuje to veřejnou debatu mimo jiné i v tom smyslu, že se neumíme chovat ke svým městům. Města jsme se snažili s úspěchem zničit.
Romantismus oprašování starých domečků versus rozvoj města, které komunikuje se současností?
Jistě. Já rozumím tomu, že za komunismu bylo těžké prosadit náměstí, protože to bylo nebezpečné místo - lidé by se měli kde setkat a mohlo by jim něco přijít na rozum. Ale i dnes neumíme postavit alespoň čtvrt s jasným náměstím, parkem, bulvárem…
To, o čem mluvíme, možná bude pro středoevropské společnosti mezigenerační problém. Současná mladá generace přece už není romantická v tom smyslu, jak o tom mluvíme!
Velice byste se divil!
Myslíte?
Necítíme to, protože mladá generace ještě nemá odpovědnost. A nejsme konfrontováni s jejich rozhodnutími, která by na nás měla dopad. Jakmile na ně odpovědnost dolehne, začnou se chovat podle tradičních místních vzorců. Porozumění tomu, co znamená politický postoj, za co jsme odpovědní, jakým způsobem jsme solidární, jakým způsobem kultivujeme a chceme kultivovat veřejný prostor, všechno tohle sajeme s mateřským mlékem.
A není jednoduché se toho zbavit! Utíráme si nos tak, jako to dělal náš dědeček, držíme příbor jako náš otec, hlasujeme, jak by hlasoval náš předek. Tuto kontinuitu v politickém uvažování dokázal ve své studii můj kolega Krivý, když zjistil, že v těch oblastech na Slovensku, kde lidé kdysi volili Hlinkovu gardu, po roce 1989 volili Mečiara a dnes volí Fica. A to prosím bez ohledu na to, jestli tam přišla nová firma, jestli lidé vlastní iPod či jestli mají jiná auta. Radikální změna kulturního rámce zatím nepřišla, byť se změnily technologie a způsob komunikace.
Mladá generace má ale mnohem větší okno do světa, než jak se o tom zdálo generaci jejích rodičů. Může nasávat zkušenosti z první ruky. Vnímám u mladých lidí, kteří mají zahraniční zkušenost, jistý druh pokory, tolerance k odlišnostem a úplně jinou odpovědnost, než jakou já znám ze studií. A rozhodně bych jejich vztah ke světu nepopsal jako romantizující.
Už staří Češi a Slováci věděli, že jestli má mít mladý člověk nějakou hodnotu, musí do světa. Tito lidé bývali nositeli kulturní změny. Mé děti, které vyrůstaly v Rakousku, jsou také nositeli kulturní změny. Už myslí jinak. Nicméně je důležitá otázka, jestli to, o čem mluvíte, představuje kritickou masu.
To asi ne, toho jsem si vědom.
Jestli mluvím o kulturní změně v širokém slova smyslu, a to platí pro celou střední Evropu, kladu si jednak otázku, jak nám nové způsoby komunikace pomohou uskutečnit takovou změnu, a pak, zda jsme vůbec schopni postavit se tomu, co nás čeká.
Mluvila jste o Visegrádské čtyřce, jak je důležitá. Ale postoj všech čtyř zemí byl k tomuto uskupení v posledních letech dvojaký. Vždy to bylo balancování mezi snahou sdružit se a mít tak větší váhu a mezi snahou vyniknout nad své sousedy.
Visegrádská čtyřka prochází různými fázemi a tím, že se brání institucionalizaci, má problém s pamětí. Vždy jsem bojovala za její institucionalizaci, jakkoli malou, ale vždy jsem prohrála a nepodařilo se mi to. Visegrádská čtyřka je pozitivní projekt, který je o dialogu a opravdové odpovědnosti za středoevropský prostor.
V duchu romantismu tvrdíme, jací holoubci jsme, že jsme vždycky byli obětí dějin, ti druzí s námi vždycky jen hráli, my nikdy nebyli za nic odpovědní a nic nezavinili. Nicméně, tady zemřelo nejvíce lidí v době druhé světové války. Tady probíhal holocaust. Tady vznikly dvě světové války. Jsme nebezpeční sami sobě. Nejsme holoubci. Jsme stejně nebezpeční jako všichni ostatní.
Takže ještě důsledně přehodnotit své dějiny?
Naštěstí se to začíná dít. Musíme se začít těšit na kulturní změnu a přestat malovat ty chaloupky. Budovat města a dát prostor městské kultuře. Teď přišel nový starosta do Petržalky, do třetího největšího města na Slovensku, a v tamním kulturním domě je devět programů z dvanácti folklorní. Mám náš folklor ráda, ale abychom předstírali, že jsme potomci bezzemků, je směšné.
Jak se mezi těmi malůvkami chaloupek podle vás vyvíjí ve střední Evropě občanská společnost?
Počet mimovládních organizací je nesmírně důležitý, ale ne dostačující. Postrádám důraz na kvalitu občanské společnosti a absenci výchovy demokracie. Když moje děti chodily do školy v Rakousku, učily se třeba, k čemu je parlament a již se nediví, že se v parlamentu politici hádají...
To se na Slovensku neučí? V Česku se tohle učí.
Obávám se ale, že nikoli tak, aby studenti pochopili, že se lidé v parlamentu musí hádat. Každý, kdo mi řekne, že je ostuda, že se v parlamentu hádají, vůbec nechápe, co to je parlamentní republika. Že se veřejná debata a konflikty přenesly do parlamentu, aby se lidi nehádali na ulicích. Včera se ozval nějaký chlapec a říkal, že by všichni politici měli být nezávislí. Představila jsem si tvorbu zákonů a odpovědnost. Když bude 150 nezávislých poslanců, kdo bude nést odpovědnost?
Obávám se, že kvůli nedostatku výuky k občanství vnímá mladá generace svobodu jako svou možnost nedělat věci, nekonat, nepřevzít zodpovědnost. Místo toho, abychom jim říkali, že svoboda je zde pro to, aby člověk mohl odpovědnost převzít a nést následky.
Tento materiál vznikl v rámci společného projektu Aktuálně.cz a CSR fórum - webového magazínu Byznys a společnost.
Sekce chce informovat o světě firem, neziskových organizací, trendech v CSR a společenské odpovědnosti vůbec.
