"Evropský statistický úřad Eurostat předpokládá, že se začnou postupně vracet. I když se jim tady narodí děti, nebude to mít dlouhodobější vliv na domácí populaci. Záviset bude i na tom, jaké zde budou mít podmínky pro zakládání rodin," řekl Fiala týdeníku Ekonom.
Připomíná také, že Ukrajina není neomezeným rezervoárem, odkud Česko může donekonečna doplňovat chybějící pracovní sílu.
Jak se bude vyvíjet demografická situace v Česku do konce století?
Podle všech prognóz to vypadá, že se počet obyvatel bude pohybovat mezi deseti a jedenácti miliony, dnes to je po započítání uprchlíků z Ukrajiny, přibližně 10,8 milionu. Trvale ale budeme čelit přirozenému úbytku obyvatel, každoroční počty narozených dětí budou nižší než počet zemřelých.
Loni tento rozdíl představoval 20 tisíc osob a lze čekat, že v šedesátých letech, kdy bude vymírat početná generace lidí narozených po roce 1970, může z tohoto důvodu ročně ubývat 40 až 45 tisíc lidí. Což znamená, že bez migrace by počet obyvatel Česka klesl do roku 2100 pod 7,5 milionu. To je ale jen teorie, protože se počítá s tím, že migranti k nám v příštích desetiletích budou stále přicházet. V poslední prognóze se počítá s migračním přírůstkem 26 tisíc osob ročně.
Na co by se při pohledu na tato čísla měl připravit byznys a politika?
Především na stárnutí obyvatelstva: nyní je u nás průměrný věk 42,6 roku, ale předpokládá se, že v druhé polovině století vzroste až nad 47 let. Seniorů, lidí nad 65 let, je dnes kolem 20 procent, časem budou tvořit 30 procent populace.
Až tedy po roce 2060 někdo půjde na procházku, bude potkávat daleko víc vozíčků než kočárků?
Doufejme, že vozíčků tolik nebude, protože staří lidé snad budou zdravější než dnes. Skoro každý třetí občan ale opravdu bude senior. Tak tomu ve světě zatím nikde není.
Jak bude muset reagovat byznys?
Bude se muset snažit udržet starší lidi na trhu práce a nacházet pro ně vhodná zaměstnání. Hledají se cesty, jak jim nabídnout flexibilnější pracovní dobu, například na dva dny v týdnu nebo i jiné podoby zkráceného úvazku. Uvažuje se rovněž o dalších pobídkách - například že by senioři nemuseli platit sociální pojištění, což by jim zvýšilo čistý příjem. Na druhé straně se také produkce bude více orientovat na starší spotřebitele, ti mají zájem nejen o jiné oblečení než mladí, ale například i o jiná auta.
To vše jsou docela dalekosáhlé závěry. Jak moc se ale v minulosti demografové v předpovědích mýlili? Například Český statistický úřad ve své střední prognóze z roku 2004 počítal pro polovinu století jen s 9,6 milionu obyvatel a nyní se ukazuje, že jich bude pravděpodobně o dost více. I ve světě se starší předpovědi o vývoji populace od současných dost liší.
Přesnost prognózy závisí na tom, jak přesně se odhadne porodnost, úmrtnost a migrace. Pak už to je pouze otázka kalkulací podle jednoznačných vzorců. Úmrtnost se odhaduje docela dobře, ačkoliv covid, který počet zemřelých v letech 2020 a 2021 výrazně zvýšil, dopředu nikdo nepředpokládal. Teď ale všechny prognózy předpokládají, že úmrtnost bude opět plynule klesat a délka života dále poroste. O něco hůře se predikuje plodnost. Proti sobě jde snaha států, aby se rodil dostatečný počet dětí, a tendence neustálého snižování počtu dětí v rodinách ve vyspělých zemích.
Migrace se predikuje úplně nejhůře. Vzpomínám si, jak jsem v roce 2008 sestavoval prognózu, která vycházela z toho, že migrační přírůstek bude činit 80 tisíc osob ročně, jako v roce 2007. Pak vycházelo, že by tu v roce 2100 žilo 15 milionů lidí, přičemž 40 procent z nich by nemělo domácí kořeny. Záleží na tom, jestli dojde k nějakému konfliktu či ekologické katastrofě. A roli hraje i politika, zda se před uprchlíky budou uzavírat hranice, nebo ne.
Konflikt v blízkosti českých hranic právě probíhá. Nyní tu žije 650 tisíc Ukrajinců a více než 300 tisíc jich přišlo až po loňském propuknutí války. Jak změní naši demografickou budoucnost?
Záleží na tom, zda tu zůstanou trvale, nebo ne. Počet žen v reprodukčním věku tu stoupl možná až o pět procent. Eurostat nicméně předpokládá, že se začnou postupně vracet. I když se jim tady narodí děti, tak to nebude mít dlouhodobější vliv na domácí populaci. Záležet bude i na tom, jaké zde budou mít podmínky pro zakládání rodin. Často se ukazuje, že migrantky i migranti jsou využíváni a někdy i zneužíváni jako levná pracovní síla. Takže mnozí z nich tu nakonec mají méně dětí, než je tomu u nich doma.
Nemůže se Eurostat mýlit? Nezůstanou tady, protože se tu snadněji žije?
Jde i o to, jaké tu budou mít podmínky k práci. Zda budou pracovat legálně a odvádět zdravotní a sociální pojištění, či se přesunou do šedé zóny, nebo budou závislí na dávkách. Jde i o podmínky pro založení rodiny, aby tu migrantky mohly mít děti stejně jako české ženy.
Kdybychom přece jen vyšli z hypotézy, že tu těch 650 tisíc Ukrajinců zůstane, změnilo by to něco podstatného? Omládli bychom například?
K omládnutí populace to určitě nepovede, jejich věková struktura je totiž dost podobná té naší. O něco se zvýší počet narozených dětí, ale jen o několik procent. Místo 100 tisíc dětí ročně by se jich u nás narodilo řekněme nějakých 105 tisíc.
Kolik migrantů by k nám tedy muselo ročně přicházet, aby se stárnutí populace v Česku zastavilo?
Takové výpočty se v OSN dělaly, nazývalo se to náhradová migrace. Pro Česko to vycházelo v řádu statisíců a časem i milionů migrantů ročně. Takže to celé jsou jen takové hry s čísly. Problém spočívá v tom, že i migranti stárnou, a proto by museli přicházet stále další a další, aby se jejich stárnutí vyvažovalo.
Hypotetická úvaha na hranici sociálního inženýrství říká, že by sem přišli jako mladí a na penzi by odcházeli zpět do svého rodiště. Pak by to fungovalo, ale jde o velmi nereálný scénář, i když jednotliví lidé by se tak chovat mohli. Navíc by to nevyřešilo financování důchodů, protože kromě výplat našim důchodcům by se řada důchodů vyplácela do zahraničí.
Když je vliv migrace těžko odhadnutelný, jak to je s úhrnnou plodností na jednu ženu? Před dvaceti lety demografové uváděli, že bude nízká, pak naopak vystoupala vysoko nad evropský průměr a teď zase klesla. Co za tím je?
V roce 1999 to opravdu bylo jen asi 1,13 dítěte na jednu ženu. Často jde jen o změnu načasování porodů, větší plodnost v určitém roce neznamená to, že by se většina žen rozhodla mít další dítě, ale to, že dítě, které plánovaly, měly v daném roce. Po období zvýšení plodnosti přichází často pokles a naopak. Sledování plodnosti žen podle ročníků narození ukazuje, že výkyvy jsou minimální, přitom počet dětí v rodině pomalu klesá. Zatímco ženy narozené kolem roku 1960 měly ještě v průměru dvě děti, u žen narozených po roce 1980 se očekává pouze 1,7 dítěte.
Vloni došlo k poklesu plodnosti a někdy se to svádí na současnou nejistotu.
Částečně jde o kompenzaci nárůstu plodnosti v roce 2021. Existuje totiž názor, že lidé, kteří plánovali další dítě, využili doby covidu, kdy byly omezené možnosti pro podnikání. Aby později, po odeznění epidemie, měli už čas se plně věnovat práci. Vysvětlením poklesu, který začal koncem loňského roku, mohou být i obavy z ekonomického vývoje, například ze zdražování energií a potravin. Možná rovněž obavy z války. Na někdejší úroveň se ale plodnost asi nevrátí. Navíc je teď před námi doba, kdy by děti měly mít ženy ze slabých populačních ročníků. Takže počet novorozenců může postupně poklesnout o dalších deset procent. Je možné, že se v roce 2030 v Česku narodí nanejvýš 90 tisíc dětí.
Je tedy namístě, aby stát začal dělat propopulační politiku?
Měl by a zejména v době, kdy klesá zmíněný počet žen v reprodukčním věku. Aby vývoj počtu narozených dětí zůstával rovnoměrný. V minulosti tomu tak nebylo a vidíme důsledek: děti populačně silnějších ročníků se najednou nemohly dostat na školy, protože tam pro ně není místo. To přišel jen ročník o osm procent silnější. Nevhodně načasovaná byla propopulační opatření v 70. letech, kdy bylo žen v reprodukčním věku naopak hodně. Počet narozených sice výrazně vzrostl, ale s negativními důsledky se potýkáme dodnes. Nejprve nebyly jesle a školky, pak místa ve školách a teď nevíme, jak po roce 2060 lidem z tohoto babyboomu zajistit důchody.
O jaké opatření by nyní mělo jít?
Měly by se kombinovat různé metody. Vedle přímé podpory dávkami by tu měly být daňové úlevy, které osloví především pracující rodiče. Ti by tak kompenzovali určitý výpadek příjmů. Ve Francii je například u daní z příjmů nastavena progrese, která závisí na počtu lidí v rodině, což umožňuje i lépe vydělávajícím danit v nižším pásmu. Mělo by se především podporovat bydlení pro mladé rodiny, protože mít děti bez bytu je obtížné.
Jak jsou demografická data podstatná při penzijní reformě? Nevstupuje do toho i vývoj technologií a efektivity výroby?
Závisí na způsobu financování penzijního systému. Pokud by se zařídilo, že se z nových technologií, z automatizace a robotizace začne platit nová daň a ta by byla určena na důchody, pak by možná nebylo nutné zvyšovat důchodový věk. Dovedu si to představit, ale připouštím, že v demokratické společnosti takové přerozdělení zisků není politicky snadnou záležitostí. Pokud budeme chtít důchody vyplácet jen z toho, co se vybere na sociálním pojištění, tak není jiná cesta než důchodový věk přiměřeně zvyšovat, nechceme‑li důchody snižovat nebo zvyšovat pojistné.
Důchodový věk by se podle mě tedy mohl zvyšovat, ale pomaleji, než předpokládá ve svých návrzích současná vláda. S rostoucí dobou života by měl růst nejen limit pro odchod do penze, ale také doba, po kterou člověk důchod pobírá. Neříkat pouze, že se důchod bude vyplácet až na posledních 21,5 roku života.
Kompletní rozhovor si můžete přečíst v novém vydání týdeníku Ekonom ve čtvrtek 8. června.
