"Dosavadní model růstu naší ekonomiky je založený na snižování nákladů a často na nízkých pracovních nákladech. Tento "polštář" je téměř prázdný, je to dnes model spíše rozvojových zemí," říká Martin Tlapa, odcházející náměstek ministra průmyslu a obchodu.
Jedním z hlavních témat dlouhodobé "udržitelnosti České republiky" je konkurenceschopnost zdejšího byznysu. Většinou se spojuje s kvalitou vzdělání a stavem školství. Je i podle vás tohle nejdůležitější?
Ano. Špičkové školství a vzdělávání je pro nás naprosto klíčové. Pro naši schopnost konkurovat v globální konkurenci. Náš vzdělávací systém trpí nedostatkem technicky vzdělaných absolventů, klesá zájem o technické a přírodovědné obory, na střední i na vysokoškolské úrovni.
Kvalifikovaná pracovní síla není v současném systému dostatečně prakticky školena, spolupráce mezi školami a firmami vázne. Proto mezi priority Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti, která vznikla na MPO za účelem zastavení propadu konkurenceschopnosti ČR, patří právě oblast vzdělávání. Strategie navrhuje desítky opatření vedoucích ke zlepšení současného stavu. Bude-li politická vůle, jsme schopni tento systém změnit.
Často se říká, že by čeští studenti měli ve znalostech dohonit své vrstevníky ze Singapuru a dalších asijských zemí. Což by jistě bylo milé, ale bude opravdu zdejší ekonomika - a ekonomika dalších evropských zemí - soutěžit s Asií?
Na globalizovaných trzích se hraje proti konkurenci, která pochází z rozličných koutů světa a je navíc často soustředěna do nadnárodních korporací. Domnívám se, že této konkurenci, která má mnoho výhod na své straně, například nižší náklady na pracovní sílu či nižší standardy ochrany životního prostředí, můžeme dobře čelit tehdy, pokud udržíme schopnost tvořit, v nejširším smyslu slova.
Tvůrčí myšlení, samostatnost, inovativnost, svým způsobem i individualismus, to jsou tradiční přednosti Evropy. Excelentní školství, především technického či průmyslového zaměření ve spojení s firmami jsou stále naší příležitostí.
Od Asie si vezměme přístup, který se učí na některých školách, že správná odpověď není nutně jediná, hledání variant a podmínek platnosti tvrzení, spíše než memorování pouček, se musíme učit od základních škol.
Občas se zdá, že pomoc ve věci konkurenceschopnosti dostávají především velké korporace a jejich zdejší pobočky. Ano, jejich zaměstnanci soutěží často s Asiaty. Ale typická středně velká česká firma, jejíž trh bude zřejmě vždycky český, středoevropský nebo maximálně evropský?
Velké korporace jsou pro českou ekonomiku důležité, každá země se přetahuje o investice s ohledem na podporu své zaměstnanosti. Musíme se zlepšit ve službách pro tyto firmy, aby sem přenášely i část řešení svých inovací a vědeckých úkolů.
Jinak souhlasím, že zvyšování konkurenceschopnosti naší ekonomiky se primárně má zaměřit na malé a střední firmy. Inspirací může být Skandinávie či Německo, kde celá řada malých a středních firem jsou v kategorii, které se říká "skrytí šampioni" ("hidden champions"). To jsou firmy, které se svými inovativními produkty prorazily na zahraniční trhy.
Dvě třetiny těchto malých a středních firem jsou ve svých oborech světovými leadery, mimochodem podíl těchto firem na světových trzích představuje téměř 40 procent. V porovnání se světem nám chybí propracovanější systém sledování globálních trendů, příležitostí, které se hledají v klíčových technologiích a jejich spojení s národní podporou vědy a výzkumu. To je ostatně jeden z klíčových projektů ve Strategii konkurenceschopnosti.
Naším problémem je, že nefunguje spolupráce mezi akademickým a podnikovým sektorem. Necelá 2,5 procenta z prostředků investovaných firmami na výzkum a vývoj směřují do veřejného výzkumného sektoru. Na vysokoškolský výzkum a vývoj u nás připadá pouze 0,4 procenta tuzemských firemních výdajů, zatímco ve vyspělých státech je to 5-8krát více.
Co vy chápete pod pojmy udržitelnost podnikání a konkurenceschopnost?
Jedná se o schopnost rozvíjet vůči globální konkurenci svoji konkurenceschopnost, bez toho, aby mé podnikání mělo negativní environmentální a sociální dopady.
V případě České republiky musí být takové podnikání založeno na chytrých a neotřelých nápadech a vědecko-technických řešeních. To je nesmírně důležité i s ohledem na to, že dosavadní model růstu naší ekonomiky je založený na snižování nákladů a často na nízkých pracovních nákladech. Tento "polštář" je téměř prázdný, je to dnes model spíše rozvojových zemí.
Ví Česká republika, co ji ekonomicky udrží za třicet let? A připravuje se na to?
Současný svět čelí mnoha turbulencím, pohybuje se spíše v rámci teorie chaosu. Proto nejsem příznivcem plánování hospodářského růstu a stanovování plánů růstu hrubého domácího produktu.
Zdá se mi mimořádně významné, abychom se inspirovali zeměmi, které hledají či se snaží spoluvytvářet poptávku po nových řešeních. Odborné a systematické sledování a vyhodnocování nově vznikající globální poptávky a vývojových trendů na trzích a v oblasti výzkumu a technologií.
Na základě toho bude možné kvalifikovaně zpracovat scénáře možného budoucího vývoje a využít je jako podporu pro strategické rozhodování. Výstupy z takových aktivit se stanou vstupem pro určení jednak perspektivních technologických oblastí pro ČR (zejména průřezových tzv. "Key Enabling Technologies"), tak nových signálů vznikající poptávky na zahraničních trzích, na kterou by české firmy mohly nabízet adekvátní odpověď ve formě inovačních výrobků a služeb.
Do budoucna lze určením těchto Key Enabling Technologies očekávat vysoký potenciál z hlediska přínosu pro konkurenční výhodu podnikového sektoru na území ČR. Výsledkem bude lepší nasměrování nejen zdrojů státu, ale zejména firem na perspektivní odvětví.
Mělo by být strategií České republiky budovat vyšší míru soběstačnosti?
Jsme malá ekonomika, i Evropská unie je trhem s omezenou poptávkou, spíše než budování soběstačnosti je pro nás důležité prostředí pro růst přidané hodnoty našich řešení v rámci globálního světa. Jsou oblasti, kde má cenu pomýšlet na jistou míru vlastní bezpečnosti, do této skupiny bych řadil například energetiku.
Stále častěji slýchám od majitelů různých českých firem: ztratili jsme zakázky v Německu, protože tam existuje velký tlak na to, aby co možná nejvíce zakázek zůstávalo mezi domácími, německými firmami. I když to je pro zadavatele o něco dražší… Máte podobné zprávy - a jak se na to díváte?
Měla by to být výjimka, tato opatření jdou proti logice svobodného vnitřního trhu Unie a pravidlům hospodářské soutěže. Tím neříkám, že se tak neděje, v době krize je vždy poptávka po ovlivňování, kdo budou příjemci investic, vzpomeňme na snahu francouzské vlády v roce 2009 stáhnout své akvizice v automobilovém průmyslu ze Slovinska.
Myslím, že spousta preferencí pro domácí firmy v Evropě se děje cestou nejrůznějších povolovacích režimů a administrativních požadavků… Pokud se česká firma, která je lepší a levnější než firma německá, dostane do těchto obtíží, stojí za to požádat Ministerstvo průmyslu a obchodu o pomoc.
Měl by český stát více chránit zdejší firmy a třeba je i více zvýhodňovat při veřejných zakázkách, anebo to považujete za nebezpečný zásah do pravidel volné soutěže?
Jsme země, která je mimořádně závislá na exportu a světové poptávce, z tohoto ohledu zastáváme liberální názor, který podporuje pravidla hospodářské soutěže a pravidla Světové obchodní organizace. Můžeme si z mnoha dobrých důvodů přát maximalizovat podíl domácích firem na vyhlašovaných zakázkách, ale musíme umět vždy tento postup obhájit v rámci pravidel, která pro nás platí.
Dovedete si představit, že by stát při zadávání veřejných zakázek přihlížel i k faktu, zda firma splňuje požadavky odpovědného a udržitelného podnikání? Jeden z důvodů: firma vyprodukuje vysoké množství emisí, které stát musí na své náklady v přeneseném významu "likvidovat"?
Dovedu si představit, že se časem bude prosazovat model, že odpovědné firmy mohou být zvýhodněny, například v případě multikriteriálního hodnocení nabídek. Musíme se však nejdříve vyvarovat toho, aby odpovědné podnikání firem hodnotili neodpovědní úředníci. Správné hodnocení by mělo vycházet od klientů firem, zaměstnanců a jejich zkušeností. Hodnocení odpovědnosti v podnikání nepatří do agendy neodpovědných institucí.
Evropská komise uvažuje o tom, že by zákonná norma určila povinnou míru strategií CSR pro firmy nad 200 zaměstnanců. Jaká je v debatě o tomto návrhu pozice vašeho ministerstva?
Z pohledu našeho ministerstva nemá být společenská odpovědnost podniků závaznou normou. Měl by to být dobrovolný nástroj, kterým se firmy samy profilují na trhu a získávají důvěru i ve společnosti. Oceňování takových firem se nám zdá vhodnou strategií, myslím, že se osvědčuje i u nás, například v rámci Národní rady kvality.
Některé firmy, které se společenské odpovědnosti více věnují, zjistily, že jim zavedení interní i externí politiky v této oblasti zvýšilo tržby a snížilo vnitřní výdaje. Nechme tedy na firmách, aby se samy rozhodly, jak budou postupovat v tomto směru.
Z národní ankety, kterou mezi firmami provedla platforma Byznys pro společnost, mimo jiné vyplynulo, že pro další rozvoj udržitelného a odpovědného podnikání by firmy v ČR potřebovaly snížit administrativní zátěž v některých oblastech (životní prostředí, zaměstnanost apod.) a zlepšit motivace, například formou zvýhodnění. Jak na to může stát zareagovat?
Snižování zátěže je nekončící téma, musí být prioritou každé vlády, podnikání, řízení, hledání zákazníků a inovace potřebují svůj čas, který se ve firmě nemá trávit administrativními povinnostmi.
Na evropské půdě se snažíme zmírnit dopady některé regulace, například iniciativa REACH může vést k bankrotu malých a středních firem, je to téma, kde společně se stejně smýšlejícími zeměmi prosazujeme zásadu, že méně je někdy lépe... V zásadě jsme proti nové regulaci a nové legislativě, která by neměla příznivé ekonomické důsledky.
Jsme v turbulencích, éře krizí, globálního chaosu, hledání nové rovnováhy a příležitostí je pro všechny kritické. Jinými slovy - dělejme, co je důležité, kritické, nutné a co umožní udržet postavení Evropy ve světě.
