O Číně se mluví nejčastěji v souvislosti s ekonomikou, s obchodem, anebo s tamním režimem. Ale jak to je s turistikou?
"Dnes může dělat zájezdy do Číny každý, není v tom ve srovnání se zbytkem světa žádný rozdíl," říká Miloš Podpěra, ředitel cestovní kanceláře China Tours, specializující se na asijské poznávací zájezdy.
"Najdete si na veletrhu operátora pro danou oblast, s ním se anglicky domluvíte, a pak tam posíláte české skupiny doprovázené průvodcem. My jsme zájezdy do Číny nevynalezli, pustili jsme se do toho, co se nám na našem trhu nelíbilo, jak se dělá," vzpomíná na začátky podnikání.
China Tours zaměstnává průvodce-odborníky, kteří umějí plynně čínsky, případně poznali tamní prostředí díky studijním pobytům. "Díky nim jsme záhy pronikli do čínské současnosti hlouběji. Vybudovali jsme si síť malých lokálních partnerů, která nám skýtá možnost přidávat zájezdům punc individuální cesty," říká Podpěra v rozhovoru pro online deník Aktuálně.cz.
Aktuálně.cz: Kdo z Čechů vlastně do Číny a Asie turisticky jezdí?
Miloš Podpěra: Jednak služebkáři - obchodníci, a pak v obrovské většině lidé ve věku 45 až 75 let. Největší díra je mezi třicátým a čtyřicátým rokem, kdy lidé mají malé děti. S dětmi se cestuje do Asie leda tak do Thajska na pláž. Slabší je i věková kategorie do 35 let.
Musíme se na to dívat z hlediska ekonomických možností. Průměrný zájezd stojí kolem 70 000 korun. Když si uvědomíte, že lidé cestují obvykle v párech a přidáte k tomu vybavení, suvenýry a další vedlejší výdaje, dostanete se na 200 000 korun za jeden pořádný výlet. Což není v České republice průměrný náklad na dovolenou.
A.cz: Takže se dá říct, že do Asie jezdí jen určitá společenská vrstva. Kolik lidí vůbec za takové peníze ročně vyjede?
Jezdí s námi vzdělaní lidé, kteří zaprvé mají určité příjmy, a jsou schopni tu cestu nějak "zpracovat" a ocenit. Asie, to je hodně komplikovaná záležitost, plná složité historie, jiných filozofií a kulturních odlišností. Já nechci nikoho shazovat, ale když se živíte fyzickou prací a celé dny někde makáte, asi spíš vyrazíte na pláž, kde si lehnete.
Do Asie jezdí manažeři, majitelé firem, movití důchodci. Když jsme před jedenácti lety začínali, šlo tak o osmdesát lidí ročně. Dnes se pohybujeme kolem devíti set.
A.cz: Klesá počet takových cest s krizí?
Vůbec ne. I letošní rok bude mírně nad průměrem.
A.cz: Vzhledem k povaze těchto zájezdů, vracejí se lidé, anebo musíte nacházet stále nové, ochotné zaplatit kolem 200 tisíc za pár?
Vracejí se do Asie, ale ne do té samé země. Asie je totiž neskutečně pestrá a stále je v ní co objevovat! I proto jsme postupně rozšířili nabídku a neorientujeme se jen na Čínu. Naše původní úvaha o Číně jako o destinaci byla několikanásobně naivní.
Mysleli jsme si, že díky její obrovské rozloze a pestrosti budou lidé poznávat Čínu po částech, na několikrát. Jenže je to podobné, jako když Američan jede do Evropy. Američan nejede do Francie, ale jede do Evropy. Dva dny je v Paříži, dva v Římě, jeden den ve Vídni a jeden možná v Praze. Stejný přístup mají zdejší lidé k cestování do Číny.
Takže: je obtížné dostat tam někoho znova. V Číně jsme byli, fajfka, hotovo. Snad jen Tibet můžete nabízet lidem k Číně zvlášť.
A.cz: Sloužíte jen českým zákazníkům?
Jde o poznávací zájezdy, takže primárně jdeme na český trh. Ale díky internetu se nám daří prodávat naše zájezdy i krajanům z Austrálie, Ameriky a Kanady. Není jich moc, ale jsou tací, kteří raději jedou s českou cestovkou, než s americkou.
A.cz: A co Slováci?
Slovenský trh je složitější. V devadesátých letech to celkem šlo, ale díky tomu, že Slováků jezdilo málo, jsme tento region malinko zanedbali. Myslím, že to platí obecně pro všechny české cestovky.
Fakt, že na Slovensku vzrostla životní úroveň a vyrostli tam lidé, kteří chtějí aktivně cestovat, vystihla jiná konkurence, a to se nám vymstilo. Dokonce zaznamenáváme snahy slovenské konkurence dostat se na český trh k nám.
A.cz: Liší se hodně očekávání turistů z Čecha a ze Slovenska?
Zájezdy pro Slováky a pro Čechy jsou jiné. Češi dávají přednost spíše kvalitě výkladu před kvalitou ubytování - a u Slováků je to spíše obráceně. Když někam vyjedou, chtějí často minimálně hotel se čtyřmi hvězdami. Ne, že my bychom bydleli v norách, ale na některých trasách, v odlehlejších končinách, třeba ani jiné hotely než tří - nebo dokonce dvouhvězdičkové nejsou. Jejich kvalita je ale úplně v pohodě. ¨
A.cz: Stále častěji se mluví o pojmech "odpovědné" nebo "ekologické" cestování. Je k něčemu takovému česká klientela vnímavá?
Na první pohled se to zdá být jako protimluv - odpovědné cestování, když třeba do Číny letíme letadlem. Ale pak už se snažíme všechno řešit na místní bázi. Což znamená, že nevyužíváme řetězcové hotely nebo restaurace, nýbrž lokální, což patří k zážitku. Ale má to své meze. Pozorujeme, že touha po dobrodružství klesá a lidé chtějí i na cestách do Asie stále více pohodlí.
A.cz: Vždyť s tím musí ti lidé počítat, vědí, kam jedou?
Většinou snad ano, ale k penězům se dostávají i lidé, kteří nejsou duší opravdoví cestovatelé. Po roce 1989 byli první cestovatelé ochotní spát téměř v příkopě, jen když něco uvidí a zažijí. Tito lidé nevymřeli, ale jezdí už sami.
Na cestovky je vyvíjen tlak, aby kolem klienta vytvořily bublinu a v té bublině ho „protáhly" kteroukoli zemí. Samozřejmě, že čím tlustší bublina, tím menší jsou i zážitky. Ale kde je ta míra? Když se rozkřikne, že některá země je už pohodlnější, přitáhne to i lidi, kteří mnohdy v té zemi nemají co dělat.
Proto se nám občas dostane i zpětné vazby typu: "Indie by byla pěkná, památky jsou úžasné, jen kdyby tam nebyli ti Indové." To je citát. Nebo další citát: "V tibetských hotelech nebyly bazény." Já neříkám, že je to většinový názor, ale lidé jaksi pohodlní. Oni by ty zážitky nejradši zadarmo.
A.cz: Zatím jste nejmenoval žádnou překážku ze strany čínského režimu. Cestovkám, jako je ta vaše, neklade žádné překážky?
Kdybychom si do katalogu napsali Free Tibet, nedostaneme vízum. Na to jsou Číňané hákliví. Proto ani v Praze nevyvěšujeme tibetské vlajky a stojíme stranou. Cestovka má být apolitická. Jediný případ, kdy nejsme apolitičtí, je Severní Korea.
A.cz: Tam ale nejezdíte…
Ale ano! Máme v portfoliu třiadvacet zemí Asie a Severní Koreu taky. Ne, že by to byl každoročně narvaný zájezd, ale dvakrát už jsme tam odjeli. Víte, naši práci hodně ovlivňují média, která mají snahu všechny problémy nebo extrémy ještě zvýrazňovat.
Když umřelo v miliardové Číně tisíc lidí na SARS, dělala se z toho pandemie a naši tehdy začínající CK to skoro zabilo. I proto teď máme čtyři nohy vyvažující jedna druhou: Čínu, Tibet, Indii a Jihovýchodní Asii. Dřív aby se člověk klepal nad každou zprávou, co se zase kde děje.
A.cz: Letos v Londýně se stalo, že normální turisté do olympijského města nepřijeli. Měli jste během olympiády v Pekingu stejnou zkušenost?
Když nám nemoc SARS složila půl sezony, člověk si říkal, že horší už to být nemůže. To jsem tehdy nevěděl, že přijde olympiáda, což byl superprůšvih. Olympijský rok byl jediný ztrátový v naší historii - a stálo to za to. Hojili jsme rány jeden a půl roku. Proto mě to, co se stalo v Londýně, vůbec nepřekvapilo.
A.cz: Zkoušeli jste někdy vozit Číňany do České republiky?
Ano, ale nebylo to ono. Jsou dvě možnosti, s kým můžete v Číně spolupracovat: buď s velkou cestovkou, ale pro ni je partnerem jen Čedok, anebo s malou, ovšem ta má vždycky v dané zemi nějaké kámoše. Číňané žijí po celém světě, dokonce i u nás mají své cestovky a letenkové agentury.
