V srpnu letošního roku zakoupil spolek "Le Mans Redux" zachovalý automobil Aero Minor Sport. Tento model zvítězil ve své kategorii v prvním poválečném ročníku slavného 24hodinového závodu v Le Mans a v celkovém pořadí dojel druhý.
"Auto má patinu, ale už se prohánělo po okruhu," říká zástupce spolku Michal Froněk. "Chystáme se o Minor starat - je to závodní vůz, tak bude především závodit," dodává. Široké veřejnosti se sportovní Aero ukáže 28. října. Bude vystaveno před budovou Autoklubu České republiky v pražské Opletalově ulici, kde při příležitosti státního svátku připomene dovednost českých konstruktérů.
"Nejdůležitější akcí by pro nás měla být soutěž Le Mans Classics 2020," uvádí Michal Froněk. "Tedy pokud se dostaneme do výběru aut z let 1949 až 1956 - letos v této kategorii jel z roku 1949 pouze Panhard Dyna!"
Minor Sport, někdy též zvaný Minor Le Mans, vychází z malého poválečného modelu Aero Minor. Ten v době nacistické okupace potají připravili technici firmy Jawa a původně se měl jmenovat Jawa Minor II. Zkoušky probíhaly pod fingovaným názvem BWM. Testovaný prototyp spaloval pohonné hmoty určené k záběhu opravených motorů německých vozidel. Prozrazení by pro všechny zúčastněné mohlo znamenat smrt.
Hlavním konstruktérem byl inženýr Rudolf Vykoukal. Oproti předválečnému modelu Jawa Minor vynikal nový typ lepšími jízdními vlastnostmi, zejména na mokrém povrchu. Také byl prostornější a pohodlnější. Motor, úsporný a relativně tichý dvoudobý dvouválec, posunuli konstruktéři těsně za masku přední kapoty, ale jinak se téměř nezměnil.
Podle technických údajů mohl sériový automobil Minor dosahovat maximální rychlosti 90 kilometrů za hodinu. V praxi však byl podstatně rychlejší a svou akcelerací překvapoval řidiče mnohem prestižnějších aut. I proto z něj byly odvozeny sportovní verze. Až do náběhu modelu Škoda Favorit na konci 80. let šlo o jediný poválečný český sériový osobní automobil s pohonem předních kol.
V důsledku přechodu na centrálně řízené hospodářství však tento zdařilý vůz nesměla vyrábět Jawa a dostal jméno Aero. S továrnou Aero přitom Minor neměl nic společného. Název byl zvolen z obchodních důvodů, a to kvůli zahraniční poptávce po připravovaných dvoudobých vozech Aero Rekord a Pony, jejichž výrobu centrální plánovací orgány po válce nepovolily.
Po rozhodnutí, že Jawa bude dodávat na trh jen motocykly, převzaly v roce 1946 výrobu Minorů pražské letecké závody. Podvozky vznikaly v jinonickém Motorletu, tedy v někdejší firmě Walter. Karosérie vyráběl - s použitím dřevěných koster ze závodu Kvasiny - podnik Letov v Letňanech. Ten také vozy kompletoval.
Výroba v pražských leteckých závodech se vyznačovala vysokou přesností a kvalitou. Používání drahých výrobních technologií a prvotřídních materiálů však spolu s nasazením mimořádně kvalifikovaných pracovníků citelně zvyšovalo cenu.
I tak byla v poválečných letech poptávka po vozech Aero Minor vysoká a převyšovala výrobní možnosti. Vývoz směřoval zejména do Belgie, Nizozemska, Francie, Rakouska, Švýcarska a Skandinávie. Z celkem 15 tisíc vyrobených vozů Aero Minor šlo na export více než 50 procent.
Francouzi se zajímali o dovoz motorů a převodovek, které chtěli montovat do vlastních automobilů. O licenční výrobu Minorů projevila zájem britská firma BSA. Ještě v roce 1956 poptával licenci Egypt. Kvůli postojům československé strany se žádný z těchto záměrů nerealizoval. Některé prvky z Minora se však patrně staly inspirací pro polské lidové automobily Syrena.
Cestovatel a propagátor motorismu F. A. Elstner projel automobilem Aero Minor Afriku od severního pobřeží přes Saharu až po Guinejský záliv a zpět. Další Minor se stal prvním československým automobilem, který pronikl zimní krajinou až za severní polární kruh. Plně obsazený Minor v provedení STW dokázal zdolat vrchol Sněžky. Dobrou propagací byly také jízdy po Nuselských schodech v Praze.
Výroba automobilů Aero Minor skončila v roce 1951. Důvodem bylo zbrojení. Požadavky armády na dodávky vojenských letadel vzrostly během studené války natolik, že leteckým továrnám nezbývaly pro výrobu osobních automobilů kapacity. V roce 1951 přitom ještě Rudolf Vykoukal stihl prosadit výrobu prototypu další generace Minoru.
Nový vůz dostal všestranně bezpečnější celokovovou karosérii moderních tvarů. Vzhledem k vrcholícímu mezinárodnímu napětí však už k sériové výrobě nedošlo. Nicméně ještě koncem 50. let svitla tomuto modelu naděje. Tehdy klesla poptávka po motocyklech a stát hledal nový výrobní program pro ČZ Strakonice.
Ze záměru však nakonec opět sešlo - patrně kvůli obavám, že by dodavatelé dílů nestačili pokrývat potřeby všech tuzemských výrobců aut. Podvozky Minorů se po drobných úpravách dobře hodily ke stavbě speciálních sportovních automobilů.
První takový Minor vznikl v roce 1948 v Motorletu. Objem dvoutaktního motoru vzrostl z 616 kubických centimetrů na 744 kubíků. Odlišný vůz s obdobným motorem postavili o rok později v Letovu. Na rozdíl od prvního modelu, který vznikl v jediném exempláři, byla varianta z roku 1949 rozšířeným závodním automobilem.
Model Aero Minor Sport se stal nejúspěšnějším československým strojem, když ve známém závodě 24 hodin v Le Mans skončil první ve své třídě a druhý v absolutní klasifikaci (podle koeficientu) za dvanáctiválcem značky Ferrari.
Vůz řídila amatérská posádka Ota Krattner - František Sutnar. Jejich Minor měl i veškeré příslušenství československé - například svíčky byly značky PAL, pneumatiky "baťovky".
Závodu se zúčastnil také Minor, za jehož volantem se střídali tovární jezdec Ivan Hodáč a francouzský prodejce vozů Aero a Škoda Jacques Poch, který později proslul jako importér automobilů Škoda a Lada do Francie. Na start v Le Mans se v roce 1949 postavilo 49 vozů. O 24 hodin později jich zbylo jen 19.
Vítězný Minor byl jediným automobilem, který překonal rekord své třídy. Další Minor dojel na třetím místě ve své třídě a celkově třináctý. Aero navíc bylo jedinou značkou, která se mohla pochlubit, že všechny její startující vozy vydržely celý závod, jenž se jel po normálních, kvůli nedávné světové válce dosti zanedbaných silnicích.
Výchozí podmínky přitom měla naše posádka složité. Americké úřady nepovolily, aby nákladní vůz s Minorem projel přes Spojenci spravované německé území. Cesta přes Rakousko a Švýcarsko se prodloužila o 800 kilometrů. Na švýcarských hranicích pak posádka zjistila, že v zemi vyhlásili zákaz nedělních a nočních jízd nákladních vozů.
Registraci v Le Mans tak Češi zvládli v poslední minutě - chvíli to dokonce vypadalo, že organizátoři jejich vůz ke startu nepřipustí. Na místě se ukázalo, že závod proběhne ve velkém horku. Posádka proto udělala do Minora díry, aby se lépe chladil.
František Sutnar pak vzpomínal, jak v závodě řídili kvůli pekelnému vedru hlavně podle teploměru a na rovince motor chladili ubíráním plynu. Opatrný postup se ovšem posádce vyplatil.
"Jaká radost, jaká slast, sednout za volant v takovém závodě! Jezdci světových jmen, nejlepší vozy světa, a my smíme jet o vítězství s těmito mistry volantu! Minor krásně akceleruje, má zdravý zvuk, dobře se řadí," svěřil se po závodě František Sutnar v časopise Svět motorů.
Také v dalším ročníku zvítězil automobil Aero Minor Sport v Le Mans ve své třídě. A to rychlostí, která by o rok dříve stačila na celkové prvenství. Tentokrát řídila nejúspěšnější Minor holandská posádka. Když se vítězní závodníci vraceli domů, čekala na ně na hranici více než stovka sériových vozů Aero Minor. Jejich hrdí majitelé doprovodili "sportovního sourozence" v triumfální jízdě až do Haagu.
Jenže předčasné ukončení výroby sériových Minorů znamenalo, že se naplnil i osud sportovních vozů. Zmizelo tovární technické zázemí, vývoj se zastavil. Soukromí jezdci sice udržovali automobily Aero Minor Sport a jejich různé deriváty v provozu až do konce padesátých let, ale pak nastal nevyhnutelný konec.
Některé automobily Aero Minor Sport naštěstí přečkaly další roky ve stodolách či v garážích, takže se dočkaly doby, kdy mohly opět vyjet na závody - tentokrát veteránů. A jeden z nich by mohl zavítat do Le Mans.
