Trochu pohublý a úplně vyčerpaný, přes levé rameno hnědou brašnu na počítač, před sebou vozík s kufry obalenými do stahovací fólie. Pod rouškou možná úlevný úsměv, kdo ví.
Když se šéf tatrovácké posádky Marek Havlíček objevil v automatických dveřích příletové haly pražského Letiště Václava Havla, bylo na něm vidět, že má za sebou jedny z nejtěžších dní od chvíle, kdy 22. února opustil pražské Rudolfinum a vydal se na palubě sedmnáctitunové expediční tatrovky do světa. A zároveň bylo jasné, že je rád po půl roce doma.
Kam teď? "Domů na Kokořín, přítelkyně má narozeniny. Odpočinout si a pozorovat, jak se Česko za půl roku změnilo," vydal ze sebe a zamířil se zbytkem party do auta. Spolu s ním z Teheránu (přes Dubaj) přiletěli ještě kameramani Jiří a Eva a taky jeden z dočasných členů Erik, který si cestu s tatrovkou zaplatil jako dobrodružný výlet.
Možná té akce ale bylo v Íránu víc, než čekal. Vlastně celá čtveřice cestovatelů se nestačila divit, co všechno ji na jihozápadě Asie může potkat. V Íránu byla tatrovácká posádka tři měsíce, projela zemi křížem krážem, setkala se s nesmírně vstřícnými lidmi, ale udělala taky pár přešlapů, které citlivým bezpečnostním složkám ležely dlouho v žaludku.
Tajné služby zvlášť pálilo, že si tatrovka kvůli ojedinělému výhledu na bájnou horu Ararat dovolila vzlétnout s dronem u přísně střežených objektů na turecko-íránské hranici. A to jim nemohly odpustit.
Tu a tam je po cestě vyslýchaly, někdy nakrátko zatkly. Pomsta ale přišla až na úplný závěr - už ke konci srpna to vypadalo, že íránské úřady posádce po třech měsících pobytu odmítnou prodloužit víza. Prý kvůli domnělé špionáži. Mezitím začaly zatýkat a vyslýchaly její místní spolupracovníky. A se začátkem září se informace potvrdila. Od diplomatů do kabiny přišla naléhavě důležitá zpráva: Írán opusťte, není to pro vás bezpečné.
Co kdyby…
Bylo 2. září, asi 5.30 ráno českého času, když mi Marek přes WhatsApp hlásil novinky. Všechny SIM karty mu tamní operátoři už stihli odstřihnout. Ještěže máme ten internet, shodli jsme se. Padla domluva, že budu česká novinářská spojka. Pokud se výpravě něco stane, dá mi Marek kompletní výpověď pro ambasádu. Co kdyby… Seděl zrovna v taxíku, který ho měl odvézt na cizineckou policii a potom na českou ambasádu. Povídali jsme pár minut. Oba jsme věděli, že to je nesmírně důležité. Pak se Marek rozloučil s tím, že si napíšeme.
Nastaly dlouhé tři hodiny ticha. Celý půlrok jsme spolu z výpravy dávali dohromady rozhlasový zápisník, volali jsme si snad obden. Občas nebyl signál, někdy nebyl čas. Tohle byla ale zatím nejdramatičtější odmlka.
Tak jak? V 8.36 blikl WhatsApp. "Nejsme ve vězení, ale víza nám neprodloužili," informoval Marek. "Takže vlastně poloviční úspěch…" odepsal jsem v rádobyvtipném tónu. Byla to úleva, do íránské basy se podíval už nejeden zahraniční turista. I kvůli dronu.
Teď ale nebyla na oslavy příhodná chvíle, začal závod o čas. Byla středa a do půlnoci ze čtvrtka na pátek musela být expedice za hranicemi. Jinak jí hrozil žalář. Jenže seznam zemí, kam bylo z Íránu v době koronavirové pandemie možné vyjet, byl už hodně proškrtaný.
Do Turecka to nešlo, odtamtud tatrovka po 90 dnech přijela, a nebyla šance, že dostane víza. Hranice zavřel Pákistán, Turkmenistán i Arménie. Irák a Afghánistán byly nouzové varianty a na jih se expedici nechtělo. Zbývala možnost odplout lodí přes Kaspické moře. Do Kazachstánu? Ázerbájdžánu? Do Ruska?
Tady máte klíče a děj se vůle boží
Bylo to marné, posádka věděla, že v šibeničním termínu nová víza nesežene. Snažila se o ně ještě v době, kdy měla pobyt v Íránu dovolený. Teheránské ultimátum tuhle situaci nijak nezlepšilo. V nouzi je prý každá minuta drahá, takže ještě téže noci tatrovka odjela z Teheránu, projela horami a zaparkovala ve městě Bandar Anzali, u břehů Kaspického moře.
"Jsem unavený," hlesl Marek v krátké hlasovce, "tak nebudu psát, ale mluvit," dodal s tím, že výpravě na konzulárním úseku českého velvyslanectví doporučili, aby jeli okamžitě do přístavu, kde tatru a doprovodné auto nalodí na trajekt a ten s nimi odpluje do ruského Rusku. "V noci jsme sbalili auto a ve tři hodiny vyrazili. Jeli jsme jako blázni. Jsme tu, ale o žádné lodi do Ruska tu nikdo neví," popsal Marek.
Právě tam, u břehů Kaspického moře, nakonec ale skutečně viděl obě auta naposledy. Už nebylo, co dál promýšlet. "Předal jsem v přístavu klíče od dvou aut, 4000 dolarů a děj se vůle boží," informoval o pár hodin později Marek s tím, že ambasáda na nalodění aut v příštích dnech dohlédne. "Výměnou jsem dostal ručně napsaný papír s razítkem," posteskl si, "a teď jsme v taxi, před sebou 300 kilometrů. Jedeme na letiště, za čtyři hodiny nám letí letadlo. Trochu boj s časem."
Na Mezinárodním letišti Imáma Chomejního v Teheránu zbylo posádce pár minut, aby proběhla imigrační, pasovou i odbavovací kontrolu. Třináct hodin nato, s mezipřistáním v Dubaji, dosedla na letiště v Praze.
Kokořín vyhlíží Rusko
Dal jste si dvacet aspoň v letadle? "V letadle i v Dubaji," oznámil, dost možná hrdě, ale pytle pod očima měl jako na potvoru tak brunátné, že z té trochu pýchy v hlase vyplynul spíš milý vděk.
Teď tedy Kokořín a pak? "Dál se budeme snažit dostat víza do Ruska, abychom tam mohli auta převzít a pokračovat s nimi v cestě. Chtěli bychom je přepravit k hranicím Gruzie a připravit je na další etapu," nastínil Marek v rozhovoru pro Radiožurnál pár minut po přistání.
Kvůli koronavirové pandemii se Tatra kolem světa 2 rozhodla prodloužit svou výpravu o rok. Povede ji už jen Marek, protože se spoluorganizátorem Petrem se nepohodli a teď své spory řeší přes právníky. Marek by rád, aby expedice příští rok projela Asií tak, jak bylo původně v plánu. I se všemi dočasnými členy, kteří si cestu s výpravou dopředu zaplatili. Ti totiž tvoří expediční i finanční páteř celého projektu.
Teď na podzim byla pauza plánovaná, ať už s íránskou krizí, nebo bez ní. Namísto ve Vladivostoku ale auta skončila v půlce září na druhé straně Ruska, v přístavu Astrachaň, v deltě řeky Volhy. Parkování je tam ale drahé, a tak snad ještě letos čeká auta cesta podél západního břehu Kaspického moře k hranicím Gruzie. Aby je tam Marek s posádkou převezl, bude nicméně potřebovat od Moskvy víza. A ta se mu už několik týdnů nedaří získat.
Když to ale nešlo z Íránu, třeba to půjde z Čech. "Jestli se na palubu vrátíme za týden nebo za dva, a jestli to bude na dva týdny nebo na měsíc, to už není tak důležité," napsal už z domovského Kokořína Marek, "ale auta už jsou v Rusku. Tak ještě ta víza a frčíme dál!"
O expedici Tatra kolem světa 2
Expedice Tatra kolem světa 2 je soukromým projektem Petra Holečka a Marka Havlíčka. Cestovatelé se rozhodli zapojit do výpravy širokou veřejnost a s dočasnými členy, kteří si cestu zaplatí, projet skoro 70 států světa. Kvůli koronavirové pandemii letos tatrovka neplánovaně strávila tři měsíce v Turecku a stejnou dobu v Íránu. Pro neshody tým opustil Petr Holeček. Namísto ruského Vladivostoku auta skončila na trajektu z Íránu do Ruska a posádka se vrátila nouzově do Česka. Letos chce Havlíček zazimovat vozy u gruzínských hranic a příští rok znovu opakovat celou asijskou etapu expedice. Následovat bude Amerika a Afrika. Havlíček tvrdí, že cestování nejde naplánovat a odkazuje se na problémy, které měla i první Tatra kolem světa z přelomu 80. a 90. let. Její posádku tehdy zatkli guatemalští vojáci a na několik dní uvěznili. V Pákistánu jeden z účastníků výpravy tragicky zemřel. Do Československa se výprava vrátila až po sametové revoluci a zájem o ni rychle opadl. Letos v únoru Český rozhlas uveřejnil dva celovečerní filmy, které původní výprava na svých cestách natočila a které ležely 30 let v zapomnění.
