Kategorie Shell Eco-marathonu
Shell Eco-marathon se dělí do dvou kategorií. Prototypy jsou většinou tříkolová vozidla se zaměřením na co nejnižší spotřebu. Nemusí se tedy podobat klasickým automobilům, čemuž odpovídá často i pákové řízení. Prototypy mají méně než 100 cm na výšku, 350 cm na délku a váží méně než 140 kg. Oproti tomu vozy kategorie UrbanConcept mnohem více vypadají jako reálné automobily. Mají čtyři kola, světla, směrovky, funkční stěrače a uvnitř klasický volant i sedadlo. Jejich hmotnost nepřesahuje 225 kg, výška je mezi 100 až 130 cm a délka mezi 220 až 350 cm.
V roce 1985 se poprvé konal Shell Eco-marathon. Soutěž studentů středních a vysokých škol v tom, kdo postaví nejúspornější automobil. Ty jsou rozděleny do dvou kategorií - Prototypy a UrbanConcept. V rámci těchto dvou tříd jsou pak vozy rozdělené podle toho, jaký typ pohonu mají v útrobách. 34. ročník nabídl soupeření mezi vozy na benzin, diesel, etanol, vodík a elektřinu. Novinkou pak od příštího roku bude soutěž autonomních vozidel.
Finále evropské části soutěže se letos konalo v londýnském Olympijském parku. Tam také vyrostla umělá trať o délce 945 metrů, na níž musí každý vůz absolvovat patnáct kol. Ta je potřeba objet za nejvýše 35 minut s průměrnou rychlostí asi 25 km/h. UrbanConcepty navíc každé kolo zastavují kvůli simulaci městského provozu. Každý účastník má v nádrži jen zlomek z litru paliva nebo kilowatthodiny, celková spotřeba se počítá z toho, co v nádrži zůstalo. Nejde tedy o reálně ujetou vzdálenost. Řidič navíc musí mít nejméně 50 kg. Pokud váží méně, je potřeba ho k potřebné hodnotě dovážit.
Zatímco prvního Eco-marathonu se zúčastnilo 25 týmů, dnes je jich 143 - 100 v kategorii Prototypů a 43 mezi UrbanConcepty. Česká republika v letošním evropském finále zastoupení neměla, mezi 24 zeměmi ale nechybělo Slovensko. To do Londýna přivezlo hned tři týmy - dva vysokoškolské a jeden středoškolský.
Jedině finský Remi-Team se soutěže zúčastnil v každém roce jejího konání, košická Technická univerzita ale za ním příliš nezaostává. "Strojírenská fakulta se tohoto závodu účastní od roku 1994, jen mezi lety 2009 a 2015 byla pauza," přibližuje kapitán košického týmu SjF TUKE Branislav Konečný. Tento tým soutěží, podobně jako další dvě slovenská družstva, v kategorii Prototypů.
"Především z finančního hlediska je lehčí jít do Prototypů. Pravidla nejsou tak striktní a jednodušší je, dá se říct, i konstrukce auta," říká vedoucí týmu FME Racing ze Strojírenské fakulty Slovenské technické univerzity v Bratislavě Daniel Furka. Týmy z Bratislavy a Košic mají v útrobách svého vozu benzinový motor, středoškolský tým Dopravaci2 ze Střední průmyslové školy dopravní v Trnavě využívá elektromotor.
Podle vyučujícího Milana Eliáše, který byl s týmem na finále v Londýně, došlo k volbě elektromotoru i proto, že jde o vizi budoucnosti. "Za nějakých padesát let spalovací motory půjdou stranou a do popředí se dostanou alternativní pohony," vysvětlil. Ostatně čistota planety může být i jednou z motivací, proč se Shell Eco-marathonu zúčastnit. "V zájmu každého mladého člověka by mělo být, aby jeho země neměla v budoucnosti znečištěné ovzduší spalovacími motory," říká řidička trnavského prototypu Darina Nádaská.
"Teoretické vědomosti, které získáme ve škole, tady můžeme aplikovat do praxe," uvádí Furka další z důvodů, proč se studenti z celého světa do Eco-marathonu hlásí. "To, že jsme tady v Londýně, mi dalo zkušenost do života i položku do životopisu. Vylepšil jsem si angličtinu, celá technická přejímka je v tomto jazyce," popsal Sebastian Szabo, elektrikář z trnavského středoškolského týmu Dopravaci2.
Cesta týmů, jak uspořit co nejvíce paliva, se neodlišuje jen v typu pohonu, ale i v konstrukci soutěžních vozidel. Tým z Bratislavy má karoserii z karbonu, přičemž auto váží asi 44 kg. Uhlíková vlákna zvolili i v Košicích, jejich karoserie je však samonosná, a proto váží 34 kg. "Zvažovali jsme, že bychom auto nalakovali, ale celková hmotnost by tak o kilo až dvě stoupla," řekl Konečný. Dopravaci2 z Trnavy pak vsadili na konstrukci z laminátu - jejich vůz váží asi 45 kg. A ještě jednou věcí se středoškolský tým odlišuje - má jen pět členů, zatímco u ostatních týmů je to číslo většinou dvouciferné.
Na autech se pracuje v průběhu celého roku a finančně se jedná o poměrně náročnou záležitost. "Celkový náklad na takový projekt s tím, že zaplatíte lidem cestu, že postavíte auto, seženete materiál, je několik desítek tisíc eur - asi 30 až 40 tisíc. Samotná cena auta je 20 až 25 tisíc eur," vypočítal Konečný. Všechny slovenské týmy mají společné to, že musí hledat sponzory. "Někteří přispějí finančně, někteří třeba pomohou s výrobou určitých dílů," říká Furka z bratislavského týmu FME Racing.
Absolutní rekord Shell Eco-marathonu je 3771 km na litr paliva z roku 2010. To je pro představu cesta z Prahy do Petrohradu a zpátky. K tomuto výsledku zatím mají slovenské týmy daleko. Historicky nejlepším slovenským výsledkem je 783 km/l, který zajel tým z košické Technické univerzity, předcházející tomu současnému. Letos se tuto vzdálenost ani jednomu z týmů překonat nepovedlo. FME Racing zaznamenal 314 km/l (26. místo ve své kategorii), tým SjF TUKE byl se 418 km/l (22. místo ve své kategorii) o něco lepší. Dopravaci2 pak v kategorii elektrických Prototypů zaznamenali 153 km/kWh (dělené 27. a 28. místo).
Pro srovnání uveďme, že nejlepší prototyp se spalovacím motorem francouzského týmu Microjoule-La Joliverie ujel letos 2324 km/l. Mezi elektrickými prototypy zvítězil španělský tým Eco-Dimoni se 742 km/kWh. Mezi Urban Concepty se spalovacím motorem vyhrál dánský tým DTU Roadrunners s 374,2 km/l, v kategorii s elektrickým pohonem uspěl francouzský tým Toulouse Ingénierie Multidisciplinaire se 188,3 km/kWh.
