Praha - Možná to je náhoda, možná úmysl. Faktem je, že až příští týden začnou auta jezdit po nově dokončených úsecích pražského dálničního okruhu, stane se tak přesně po sedmadvaceti letech, co byla zprovozněna vůbec první sedmikilometrová část této komunikace.
Plány na výstavbu silnice, která by řidičům přijíždějících k hlavnímu městu z jedné světové strany dovolila při cestě ze severu na jih, ze západu na východ a podobně jet plynule a nemuset přitom vjíždět do centra Prahy, se začaly rodit již ve třicátých letech minulého století. Tehdy se v jednu chvíli počítalo dokonce se třemi prstenci, přičemž ten nejdelší, nejvzdálenější od centra hlavního města, by měl mít délku sto kilometrů, byl by tedy skoro o dvacet kilometrů delší než je současná plánovaná délka okruhu. Přitom si je třeba uvědomit, že rozloha Prahy byla tehdy mnohem menší než je dnes.
Okruh měl nést jméno Pražský dálnicový okruh. Pozoruhodné je, že jeho západní část měla prakticky stejnou trasu, jako je ta současná. Na severu měl být vybudován most přes Vltavu u Suchola na stejném místě, o jakém se uvažuje i nyní. Na východě měl ovšem vést úplně jinudy.
Plánů bylo mnoho
Během války se plány změnily. Na jihu měl vzniknout jakýsi půlkruh spojující plzeňskou a hradeckou dálnici, který by se u Třebonic křížil s další spojnicí dálnice od Ústí nad Labem do Českých Budějovic. Od Barrandovského mostu až k Záběhlicím je tato plánovaná tangenta shodná s dnešní Jižní spojkou.
Na severu Prahy měla také vzniknout jakási obchvatová silnice, avšak nikoli už v dálničním profilu. Těsně před válkou a během ní se začalo s přípravnými pracemi. Stavba však nezačala, jen se uskutečnily některé menší zemní práce. Hotovou památkou na tyto plány je pouze železniční most u Běchovic, který byl úmyslně postaven delší než bylo třeba, aby se pod něj vešla budoucí dálnice. Ta tam ale nikdy nevedla a nepovede.
Stavět se nezačalo ani po válce, když se alespoň zčásti začala budovat dálnice D1. Plány byly v roce 1948 přepracovány na variantu podobné Jižní spojce.
Téměř definitivní trasa pochází ze 70. let
Další etapa příprav začala v 60. letech, kdy se zjistilo, že mezitím se už Praha natolik rozrostla, že původní plány jsou nepoužitelné. Když byl v roce 1974 připraven nový územní plán, začala se kreslit nová trasa okruhu. Ta se pak již do značné míry podobala té současné.
Skutečně stavět se začalo na podzim roku 1977 na úseku mezi Slivencem a Třebonicemi. Něco málo přes sedm kilometrů této komunikace se budovalo šest let a slavnostní otevření se odehrálo 20. září roku 1983.
Dosud se stavěly hlavně krátké úseky
Ještě delší dobu, neuvěřitelných třináct let, se stavěla jedna z nejkratších částí okruhu Satalice-Běchovice. První práce začaly v roce 1980 a zprovoznění nastalo až v roce 1993. Stavba byla rozdělena do dvou částí. První ze Satalic do Počernic o délce 1400 metrů se stavěla od zmiňovaného roku 1980 do roku 1984 a pak byla čtyři roky přestávka než se pokračovalo s budováním úseku Počernice-Běchovice.
Ten měří 2300 metrů a hotov byl v roce 1993. Dohromady se jedná o úsek, který spojuje rychlostní silnici R10 do Mladé Boleslavi s dálnicí D11 do Hradce Králové a také Štěrboholskou radiálu. Vsoučasné době má tato část okruhu v každém směru pouze dva pruhy, ale je zde připraven široký střední dělicí pás pro případné rozšíření na třípruhovou komunikaci.
Dalších pět let, až do května roku 1998 bylo kolem pokračování stavby okruhu ticho po pěšině. Teprve v tomto čase se začalo stavět v úseku Třebonice - Řepy a po dvou letech byla tato tříkilometrová část hotová. O rok později se začalo se stavbou dva a půl kilometru dlouhého úseku Řepy-Ruzyně a ten byl dokončen na podzim 2001. Díky tomu byly propojena část od dálnice D5, přes rychlostní silnici R6 na Karlovy Vary až po R7 do Chomutova.
Dosud je tedy hotovo necelých sedmnáct kilometrů Pražského okruhu, tedy necelá čtvrtina jeho délky.
