"Chodec je na prvním místě. Proto budeme postupně instalovat další zahrazovací sloupky a prosíme také občany, aby nám nahlásili místa, kde jsou dlouhodobě s nelegálním parkováním na chodnících problémy," žádá na stránkách Prahy 6 radní pro dopravu Ondřej Matěj Hrubeš. Článek vyzývající občany k "nahlašování" má všeříkající název: "Na boj proti nelegálnímu parkování na chodníku dá letos radnice 400 tisíc korun".
Hned úvodem je dobré říci, že parkovat na chodníku tak, jak si to většina lidí pod tímto pojmem představuje, si v Praze 6 dovolí málokdo. Už jen proto, že i těmi nejzapadlejšími ulicemi pravidelně projíždějí auta s kamerami na střeše, která v rozesílání pokut neznají bratra.
Asi měl Ondřej Matěj Hrubeš na mysli zastavení či krátkodobé stání, kterého se čas od času dopouští každý, kdo potřebuje před domem vyložit těžký náklad a nechce blokovat dopravu. Jasně, nesmí se to. Ale dokonce i policisté bývají v takových případech milosrdní, protože také oni jsou v civilu motoristé, kteří potřebují z auta občas vyložit těžkou věc.
Abychom byli spravedliví, sloupky na chodnících najdeme i v jiných městských částech. Třeba na zrekonstruovaném Anenském náměstí, které kdysi bývalo jedním velkým parkovištěm. Před pár lety se do jeho středu nastěhoval plácek slibující odpočinek, ale motoristé se o "své" místo nechtěli nechat připravit. Městu pak nezbývalo nic jiného než celé místo ohradit.
To, co je na Praze 6 pozoruhodné, je rozsah území, na kterém už sloupky stačily zakořenit. V Dejvicích a Bubenči je najdeme doslova na každém rohu, dokonce i tam, kde vjezdu na chodník překáží souvislá řada parkujících aut. Provedení sloupků navíc není jednotné, což jejich spornou estetiku jen zvýrazňuje.
Jako by to nestačilo, do boje proti nelegálům se kromě sloupků nedávno zapojily i žulové kvádry. Ty nechala radnice Prahy 6 navézt na chodník rušné ulice Československé armády, kde působí, jako by tam omylem vypadly z korby náklaďáku.
Architekt Adam Gebrian označil v jednom ze svých komentářů sloupky za nutné zlo, které vyjadřuje nevyspělost společnosti. A dal příklad zrekonstruovaného náměstí v rakouském Linci, kde se chodci i motoristé pohybují po dlažbě bez silnice a chodníků, přitom se vzájemným respektem.
Jenže v Rakousku, ale ani v Německu nezacházejí s motoristy jako s nepřáteli lidstva. V ulicích jsou místa pro krátkodobé stání, jehož dodržování hlídá policie, a proto i funguje. A trend sdílených zón, které se ve velkých městech čím dál častěji prosazují, zase těží z myšlenky vzájemné rovnosti.
Ulice není rozdělena na bezbranné chodce a zlé motoristy, tady nikdo nevstupuje do prostoru toho druhého. Už z principu tak odpadá vzájemná nevraživost, i když takové prostředí nepochybně vyžaduje od motoristů více pozornosti a od chodců zase trochu inteligence.
Jenže Praha není Vídeň, to ví přece každý. U nás se na motoristy staví retardéry a středové ostrůvky, kde je snadné urazit kolo, když trochu nasněží. Automobilisté jsou bráni jako děti z pasťáku, na které platí jedině tvrdá ruka.
Městská část Praha 6, která letos hospodaří s rozpočtem 1,5 miliardy korun, by si místo sloupků a žulových kvádrů jistě mohla dovolit víc. Třeba postavit zálivy, na kterých by zásobovací auto zastavilo, aniž by muselo vjet na chodník. Spokojeni by byli všichni.
Jenže takové řešení je běh na dlouhou trať a smetanu by nedejbože mohl slíznout politický konkurent v dalším volebním období. Bojovat je třeba hned teď.
S tímto přístupem ovšem můžeme na vyspělou motoristickou společnost rovnou zapomenout.
