Dítě, batole nebo trpaslík, i tak je možné přeložit polské slovo "maluch", které se prakticky ihned vžilo jako přezdívka Fiatu 126p. Ten z továrny v Bílsko-Bělé poprvé vyjel přesně před půlstoletím, 6. června 1973. Složený byl tehdy ještě z dovezených italských dílů. Závod automobilky FSM (Fabryka Samochodów Malolitražowych - v překladu "továrna na výrobu malých aut") přitom moderní závod moc nepřipomínal a zpočátku montáž provázela řada nedostatků. Podepsalo se to i na kvalitě aut a jejich dílenském zpracování.
"Problém auta byl v tom, že nekvalitní nebyla jen montáž, ale i jednotlivé díly, ze kterých bylo postaveno," vzpomínal před časem na stránkách Aktuálně.cz někdejší zaměstnanec pardubické Mototechny a nynější předseda pardubického klubu majitelů 126 František Černovský. "Dokud se 'stošestadvacítka' montovala z dílů vyrobených v Itálii, bylo všechno v pořádku. Maluchy s menším motorem ze začátku výroby byly spolehlivé," dodal. Zásadním neduhem byla podle něj koroze, respektive absolutní absence jakékoliv ochrany proti ní, nízkou kvalitu mělo i lakování.
Výrobě předcházela smlouva s italským Fiatem, kterou polská vláda podepsala 29. října 1971. Za licenci na tehdy ještě vyvíjený model 126, který se ukázal následující rok na podzimním turínském autosalonu, platili Poláci dodávkami motorů, převodovek a dalších dílů do Itálie. Málokdo asi v tu chvíli tušil, že ani ne o deset let později se budou z Polska do Itálie vozit celá auta, která pak bude Fiat pod svou značkou prodávat na kapitalistickém Západě.
Dá se říct, že polská verze zajistila Fiatu 126 nesmrtelnost. Poptávka po těch nejmenších autech byla v západoevropských zemích na ústupu: rychle rostoucí životní úroveň totiž umožnila spoustě zájemců sáhnout po o třídu větším a především prostornějším malém autě. Renault 5, Ford Fiesta nebo Fiat 127. To všechno byly prodejní hity zdaleka ne jen v zemích svého původu.
Jenomže za železnou oponou nebyla životní úroveň ani zdaleka tak vysoká a osobní auto si mohlo dovolit mnohem méně lidí. A pro ty byl levný fiátek přesně tím, co bylo často maximem jejich finančních možností. Bez nadsázky se 126p, kdy písmeno "p" zdůrazňovalo původ vozu, povedlo postavit Polsko na kola a Fiatu otevřelo po změně režimu v 90. letech cestu na velmi lukrativní trh. I přes diskutabilní kvalitu se na Malucha stály fronty a existovaly dlouhé pořadníky.
Kdo ho chtěl, mohl klidně čekat i několik let - anebo zkusil své štěstí skrze méně oficiální prodejní kanály. Jen ho pak auto stálo klidně dvojnásobek. Legální cestou byla každoroční loterie, kde se několik šťastlivců dočkalo možnosti koupit si Fiata o nějakou dobu dříve.
V Polsku za něj v roce 1973 chtěli asi dvacet průměrných platů, do Československa se moderně vyhlížející prcek dostal poprvé o čtyři roky později. Cena 42 tisíc korun znamenala asi 17 průměrných platů a byla jen o něco málo vyšší než u Trabantu 601. Fiat byl modernější, na druhou stranu je potřeba východoněmeckému dvoutaktu přiznat mnohem větší prostornost a třeba i použitelnější kufr. Pod přední kapotou Malucha bylo věru málo místa, a to do něj ještě kvůli ne úplně kvalitní montáži často zatékalo.
Motor byl vzadu, vzduchem chlazený dvouválec měl nejprve 594 cm3 a 17 kilowattů, od roku 1977 jej nahradila o kilowatt silnější jednotka s 652 cm3. Až v roce 1987 přišla - co se motoru týče - komplexnější modernizace, vedle běžného modelu se tak objevila nepříliš úspěšná varianta Bis, která měla kapalinou chlazený dvouválec o výkonu 18,5 kilowattu umístěný naležato. Tato úprava přihrála Maluchovi poprvé zadní výklopné dveře a za nimi 110litrový prostor pro zavazadla nad motorem s možností rozšíření sklopením sedadel.
V Československu se ale tato verze - vyráběná jen do roku 1991 - neprodávala, určená byla především pro západoevropské trhy. Přesto až v roce 1988 dosáhly nepravidelné dovozy polského vozu svého vrcholu: k zákazníkům se jich dostalo sedm tisíc, ovšem za vyšší cenu 48 tisíc korun. Stylové chromované nárazníky navíc dávno nahradily méně pohledné plastové díly.
Už v roce 1980 uzavřel Fiat s polskou vládou smlouvu, která mu zaručovala část tamní produkce, kterou pak za výhodných podmínek prodával pod svou vlastní značkou ve Francii, Itálii nebo Německu. Zkrátka na Západě. V původně domovské Itálii už totiž pro 126 nebylo místo, zastaralá koncepce nekorespondovala s moderními malými auty turínského výrobce. Uno nebo Panda už totiž měly motor vpředu pohánějící přední kola. Poláci, kteří kromě Bílsko-Bělé od roku 1975 vyráběli Malucha i v Tychách, tak auta Italům až do počátku 90. let ochotně dodávali.
Ani "divoké devadesátky" pro malý Fiat nebyly konečnou, ačkoliv větších prodejů už dosahoval jen v domovském Polsku. Nově vzniklá tamní odnož italského výrobce Maluchy chrlila až do roku 2000, kdy jejich produkce skončila tisícikusovou sérií Happy End - 500 aut mělo žlutou a 500 aut červenou barvu. Během 90. let se také miniauto dočkalo řady vylepšení včetně katalyzátoru, opěrek hlav pro zadní cestující nebo některých prvků z nástupnického Cinquecenta. To věhlasu předchůdce nikdy nedosáhlo.
22. září 2000 v pravé poledne vyjel ze závodu v Bílsku-Bělé poslední Maluch. Celkem v Polsku vzniklo 3 318 674 Fiatů 126p, z toho 2 166 349 kusů v Tychách a 1 152 325 kusů v Bílsku-Bělé. V Itálii do roku 1980 vyrobili 1 352 912 Fiatů 126. Naprostá většina je dvou-, v případě verze Bis třídveřový hatchback. Asi 500 kusů pak připadá na provedení Bosmal s otevřenou karoserií a masivním obloukem v jejím středu. Kombík, prodloužený hatchback nebo pick-up Bombel světlo světa spatřily jen jako prototypy.
Jednoho Malucha dostal před šesti lety i americký herec Tom Hanks. Auto z roku 1974 prošlo kompletní renovací a minulý rok změnilo majitele v přepočtu za skoro dva miliony korun.
