William Hillman, majitel strojírenského podniku u Coventry, vyrobil své první motorové vozidlo v roce 1907. Zrodila se tak významná automobilka. V meziválečné době došlo ke koncentraci britského průmyslu a firma se stala součástí skupiny Rootes, kterou vytvořili William Rootes a jeho bratr Reginald.
Do skupiny posléze patřilo několik značek osobních automobilů, zejména Hillman, Humber, Singer a Sunbeam, a k tomu značky užitkových vozidel Commer a Karrier. Základní značkou osobních vozů celé skupiny byl díky typu Minx právě Hillman.
První malý Hillman Minx pocházel z roku 1932. S dalšími generacemi vyrostl a dospěl. V roce 1958 naběhla do výroby takzvaná série III, což byla i na britské poměry nadstandardní auta. Sedan měřil na délku 4115 milimetrů. Tato čtyřdveřová vozidla s čtyřválcovým motorem o objemu 1,5 litru se v letech 1959 až 1963 dovážela do Československa. Mototechna je tu prodávala za zhruba 50 tisíc korun.
Hillman Minx dosahoval maximální rychlosti 130 kilometrů za hodinu. Tvary karosérie odpovídaly dobové módě, dvoubarevné provedení působilo atraktivně, ale šťastní majitelé oceňovali zejména kvalitu a spolehlivost. Vůz skýtal pocit pohodlí, hodil se na daleké cesty, a tak jej rádi využívali například umělci. Tuzemští motoristé si těchto automobilů cenili a často za ně nenacházeli žádnou důstojnou náhradu. V provozu a u prvních vlastníků proto mnohdy vydržely nezvykle dlouhou dobu.
V druhé polovině 50. let si však vedení skupiny Rootes uvědomilo, že již nemá co postavit proti levným vozidlům koncernu British Motor Corporation, protože Minx je výrazně přerostl. Dobře patrný byl také úspěch, který v Evropě slavily malé vozy Fiat 600, Renault 4CV a VW Brouk.
Byl to přitom sir William Rootes, který po kapitulaci nacistického Německa odmítl možnost, aby Británie zabavila linky na výrobu volkswagenů jako válečnou kořist. Domníval se totiž, že jde o ošklivá, hlučná a téměř neprodejná auta. Až mnohem později, když lidová auta z Wolfsburgu zaplavila světové silnice, rozpoznal svůj omyl.
Nakonec se skupina Rootes přiřadila k posledním významným výrobcům, kteří rozšířili evropskou nabídku osobních vozidel s motorem vzadu. Rozhodnutí o vývoji takového auta padlo ve Velké Británii zhruba v době, kdy se ke stejnému koncepčnímu řešení (tedy Škodě 1000 MB) po dlouhých diskusích přiklonil československý průmysl.
Také výstavba nové továrny započala v obou státech v obdobném čase. Oba vozy měly navíc dostat nové, mimořádně lehké a kapalinou chlazené motory, které by eliminovaly typické neduhy, zejména přetáčivost a hlučnost starších konkurenčních modelů s motorem vzadu. Bylo tedy co srovnávat.
Jak líčí Stanislav Minářík v knize Automobily 1941 až 1965, malý Hillman Imp (čili "šotek") se poprvé představil na londýnském autosalónu 1963, zhruba rok před "embéčkem". Šlo o jediný britský velkosériový typ s motorem vzadu. K technickým zajímavostem patřil hliníkový řadový čtyřválec (v základním provedení o objemu 875 kubíků), na jehož vývoji se zásadním způsobem podílel podnik Coventry Climax, proslulý dodavatel motorů pro automobily formule 1.
Vozy Hillman Imp se rovněž účastnily motoristických soutěží a ve své kategorii byly úspěšné, což se však nedalo tvrdit o ekonomice výroby ani o dosahovaných prodejích.
Publicista Graham Macbeth ve Velkém obrazovém atlase automobilu uvádí, že vozy Hillman Imp a jejich erbovní varianty, k nimž patřily Singer Chamois, Sunbeam Imp Sport či Sunbeam Stiletto, sice patřily mezi nejlépe ovladatelné automobily s motorem vzadu, vyráběly se však v úplně nové továrně v Linwoodu u města Glasgow, kde se vyrojila řada vážných problémů.
Umístění produkce do Skotska vyplývalo z vládní snahy, aby dělníci, na které dopadlo zavírání tamních loděnic, získali novou práci. Tito lidé však s výrobou aut neměli žádné zkušenosti. Také se negativně projevovalo, že montážní závod vyrostl daleko od anglických továren, které jej zásobovaly díly.
Na návrhu automobilu se podílel závodník a vynikající technik Michael Parkers. Díky jeho invenci vznikl vůz, který se v zatáčkách choval lépe než některé automobily s motorem vpředu. Oproti mnohým "kontinentálním" malým modelům s motorem vzadu měl také větší a lépe přístupný zavazadlový prostor. Pod názvem Husky se dokonce prodávalo praktické kombi.
Přes všechny tyto plusy, moderní tvar, příznivou spotřebu a dobré dynamické vlastnosti (základní verze dosahovala maximální rychlosti 130 kilometrů za hodinu, sportovní varianty až 145 kilometrů) nesklidil Imp očekávaný úspěch. Když se dostal do prodejen, na trhu už byly čtyři roky k mání levné vozy řady Mini - například Morris Mini-Minor či Austin Seven - s pohonem předních kol. Této koncepci patřila budoucnost.
Potíže s novým závodem a novým automobilem zatížily hospodaření celé společnosti. Postupně ji tak ovládl koncern Chrysler. Američané získali majoritu v roce 1967 a počátkem 70. let firmu přejmenovali na Chrysler UK. Spolu s někdejší francouzskou automobilkou Simca se stala součástí skupiny Chrysler Europe.
Tradiční značky však zpočátku zůstaly. V první polovině 70. let se pod značkou Hillman vedle vozů řady Imp prodávaly modely Hunter a Avenger, oba klasické koncepce s motorem vpředu a pohonem zadních kol. Hunter měl premiéru v roce 1966 a během své kariéry konkuroval především vozům Ford Cortina a Vauxhall Victor. Menší Avenger z roku 1970 soupeřil zejména s modely Ford Escort, Vauxhall Viva či Morris Marina.
V roce 1976, tedy před 45 lety, americký koncern ukončil výrobu řady Imp. Zároveň umrtvil původní britské značky; zájemce si nadále mohl vybrat typy "Chrysler Hunter" a "Chrysler Avenger". Motoristům se však tato změna většinou nelíbila. Ztrátový Chrysler musel své evropské pobočky o dva roky později předat francouzské skupině PSA Peugeot - Citroën. Ta načas oživila starou značku Talbot, kterou znali Francouzi i Angličané, a tak si zákazníci mohli do roku 1981 koupit Talbot Avenger.
Model Hunter žil ještě mnoho let, jenže v licenci. Pod názvem Paykan jej nabízela íránská firma Khodro. Výroba tohoto postupně mírně modernizovaného íránského "národního automobilu" běžela až do roku 2005. Odvozený pick-up skončil dokonce v roce 2015.
