Před šedesáti lety představila společnost Alfa Romeo na závodním okruhu v Monze sedan Giulia. Tento zdařilý automobil klasické koncepce se stal nosným typem milánské firmy a tuto roli dokázal hrát po dobu deseti let. Giulia, v překladu Julie, významně přispěla k posílení pozic italské značky na domácím trhu i k její expanzi do zahraničí.
Jak připomíná Stanislav Minářík v knize Automobily 1941-1965, značka Alfa Romeo se dlouho spoléhala na malosériově vyráběné sportovní vozy vynikajících výkonů i jízdních vlastností. Jejich vývoj i výroba však byly drahé a okruh potenciálních zákazníků omezený.
O hromadně produkovaná cestovní auta rozšířila Alfa Romeo svou nabídku až v 50. letech. Ukázalo se, že to byla správná cesta. Zaoblený model Giulietta (česky Julinka) pomohl tehdejšímu státnímu podniku překonat finanční nesnáze. Díky tomu se mohl pustit do výstavby velkého moderního závodu v milánské čtvrti Arese, asi 15 kilometrů od historické továrny Portello.
K plnému využití potenciálu nových výrobních linek bylo zapotřebí připravit vůz, který by dokázal oslovit ještě širší okruh motoristů. Tuto úlohu převzala právě Giulia. První verze, kterou pod označením Giulia TI předvedli novinářům 27. června 1962, dostala výkonný čtyřválcový motor o objemu 1,6 litru. A k tomu pětistupňovou převodovku, což byla ještě rarita, kterou se jinak mohly pyšnit jen sportovní a nejpřepychovější automobily.
Nejvyšší rychlost dosahovala zhruba 170 kilometrů za hodinu, průměrná spotřeba se pohybovala kolem 10 litrů benzinu na sto kilometrů. Písmena TI v názvu znamenala "Turismo Internazionale" a symbolizovala, že vůz se hodí na dlouhé cesty, a to i do ciziny.
Jak píše Graham Macbeth ve Velkém obrazovém atlasu automobilu, vozy Alfa Romeo Giulia byly předurčené k tomu, aby si je kupovali nadšenci a nároční řidiči. K jejich úspěchu na domácím trhu ovšem přispěl i spotřebitelský optimismus příslušníků střední třídy, který provázel období italského hospodářského zázraku.
Vedle prvotřídních motorů získala novinka také hranaté tvary. Ty ctily nejen požadavky módy, ale i rychlosti a úspory paliva: karosérie Giulie se sice netváří okázale aerodynamicky, ale aerodynamická skutečně je. Její definitivní podobu ovlivnila spolupráce s odborníky z technické univerzity. Konstruktéři využili teoretický poznatek, že místo napodobování tvaru kapky lze záď stejně účelně zakončit víkem s ostrou hranou, což prokázala měření ve větrném tunelu.
Příď se lehce svažovala, čelní okno bylo zaoblené, povrch karoserie ukázkově hladký. Proudění vzduchu nepřekážely žádné zbytečné ozdůbky. Součinitel aerodynamického odporu činil jen 0,34; v šedesátých letech minulého století to u cestovního sedanu byla mimořádně příznivá hodnota. V prvních vozech řady Giulia přitom mohlo cestovat až šest lidí, protože řadicí páka zůstala pod volantem a na přední lavici se vešli tři cestující.
V rámci pozdější modernizace se řadicí páka i rukojeť ruční brzdy přestěhovaly na středový panel a kapacita poklesla na pět pasažérů, díky racionálnímu uspořádání vozu ale měli k dispozici dost prostoru. Pragmatické tvary karoserie se sice nezavděčily všem, pro někoho znamenaly příliš radikální změnu, nikoho však nenechaly chladným.
Firmu v šedesátých letech minulého století řídil Giuseppe Luraghi, vzdělaný ekonom a muž mnoha talentů, který se uplatnil nejen jako špičkový manažer, ale rovněž jako spisovatel a malíř. Během své pestré pracovní dráhy získal také novinářské zkušenosti, a proto věděl, jak přilákat pozornost sdělovacích prostředků. O Giulii podrobně referovaly noviny a časopisy. Žurnalisty zaujalo už reklamní heslo "Giulia - auto navržené větrem".
Motoristický časopis Quattroruote srovnal v roce 1965 Giulii s tuctem přímých konkurentů. Alfa v tomto náročném testu bodovala hlavně díky kombinaci výkonného motoru a relativně nízké hmotnosti. Naměřili jí maximální rychlost téměř 176 kilometrů, zatímco ostatní vozy se pohybovaly v rozmezí od 132 do 165 kilometrů za hodinu.
Úspěchy Giulie sledovali se znepokojením v turínské centrále koncernu Fiat. Vypadalo to, že se okázale vytahuje na Fiat 1500, který byl jen o rok starší, ale oproti Giulii působil poněkud fádně a archaicky. Přímou odpovědí na Giulii se stal narychlo vyvinutý model Fiat 125, s nímž původní dlouhodobé plány nepočítaly. A nutno podotknout, že tento sedan, který představili v roce 1967, se Fiatu povedl.
V té době už byla typová řada Alfa Romeo Giulia docela pestrá. Od roku 1964 zahrnovala i levnější provedení Giulia 1300 se čtyřstupňovou převodovkou. Tato verze působila navenek skromně, ale auto stejně dosahovalo maximální rychlosti až 160 kilometrů za hodinu, což byl v kategorii cestovních vozů s motorem o objemu 1,3 litru opět rekord.
Kvůli neobyčejné dynamice a výborným jízdním vlastnostem využívali automobily Alfa Romeo Giulia italští policisté, četníci a příslušníci finanční stráže. Ze stejného důvodu si je bohužel oblíbili také pašeráci a další zločinci.
V průběhu let přicházely a případně zase mizely různé sportovní i další verze, například Alfa Romeo Giulia TI Super. Z technického základu Giulie vycházely i pozdější modely Alfa Romeo 1750 Berlina a 2000 Berlina s větší karosérií, určené hlavně pro stále bohatnoucí příslušníky italské střední třídy (perličkou je, že typ 1750 chtěli po vzniku federace vyrábět Slováci v Bratislavských automobilových závodech). Giulie se stala také prvním vozem lombardské značky, který si zákazníci mohli objednat s naftovým motorem.
Podle dobové ročenky Quattroruote zaměstnávala Alfa Romeo před padesáti lety v milánských provozech zhruba 18 tisíc pracovníků, většinu přitom živily Giulie a příbuzné typy. V červnu 1972, tedy deset let po premiéře Giulie, však značka představila svůj nový trumf, model Alfetta klasické koncepce.
Se čtyřválcem o objemu 1,8 litru dosahoval maximální rychlosti 180 kilometrů za hodinu, jízdní vlastnosti byly opět vynikající a tvary elegantní. V létě roku 1972 si navíc první zákazníci převzali menší vozy Alfasud s pohonem předních kol, které vyráběl nový závod u Neapole.
Atraktivní Alfetta, vhodná pro manažery a podnikatele, a téměř "lidová" Alfasud se staly klíčovými výrobky značky. Montáž inovovaných vozů řady Giulia Super však běžela ještě pět let a skončila až v roce 1977, kdy přišla nová Giulietta. V té době už ale bylo mnohé jinak. Alfa Romeo těžce doplatila na ropnou krizi, jež donutila drtivou většinu motoristů krutě šetřit, i na počáteční problémy pobočného závodu na jihu Apeninského poloostrova.
Nadšení nejvěrnějších zákazníků nestačilo. Finanční situace podniku se nebezpečně zhoršovala. Nakonec prošel privatizací a stal se součástí koncernu Fiat, nyní Stellantisu. Význam značky uvadl, továrny v Milánu již neexistují, avšak vzpomínky na ikonický model ze šťastných šedesátých let přetrvaly. Od roku 2016 je proto v nabídce novodobá Alfa Romeo Giulia.
