Jako vynikající pomůcka průběžného hodnocení se osvědčila tzv. mapa učebního pokroku: její samotnou podstatou je totiž zobrazovat pokrok studenta.

Co to ale mapa učebního pokroku přesně je? Tak tedy: Učení probíhá „krok za krokem" a nová látka navazuje na to, co již umíme. Například, než se může pracovat se zlomky, je třeba umět násobit a dělit. Pokud takové kroky seřadíme podle toho, jak za sebou následují, získáme onu mapu učebního pokroku. Ta pak popisuje pokrok typického studenta v jednotlivých oblastech jako je matematika, nebo třeba čtenářská gramotnost a umožňuje sledovat jeho vývoj.

Jde o klíčovou pomůcku pro hodnocení studentů v mnoha anglicky mluvících zemích. Není totiž vázaná na třídy nebo ročníky, ale na to, jaké úrovně daný student skutečně dosáhl. Mapa tedy „nedává" jedničky ani pětky, ale říká „jsi na této úrovni, a aby ses dostal dále, musíš zvládnout to a to".

Úrovně zvládnutí jednotlivých témat na sebe přitom promyšleně navazují a jsou detailně popsány. Protože takový model mnohem věrněji odpovídá tomu, jak se lidé učí, podporuje osobní přístup ke každému studentovi, což jim samozřejmě zlepšuje výsledky. Je to také výborný nástroj pro vlastní sebehodnocení studentů. Kromě toho mapa učebního pokroku poslouží i jako excelentní pomůcka pro učitele, protože jim napovídá, jaké aktivity zařadit.

Jiný přístup k učení

Hlavní devízou mapy učebního pokroku je to, že je díky nim možné hodnotit každého podle toho, jak daleko se v procesu učení dostal a ne podle toho, jak si stojí v porovnání s ostatními. Tento na první pohled drobný rozdíl je ve skutečnosti zcela zásadní. Je důležitější, co se žáci naučí a zda to skutečně do hloubky pochopí, nebo to, kdo je ohodnocen lépe a kdo hůře?

V prvním případě se spoléhá na kladný vztah k učení a cílem je co nejlépe studentům v učení pomoc. V tom druhém se spoléhá na vnější motivaci, která vede k povrchnímu přístupu studentů a učitele nemotivuje k tomu, aby se snažili zjistit příčiny selhávání studentů a poskytovali jim kvalitní zpětnou vazbu.

Mapa učebního pokroku přesouvá důraz z pouhého známkování na skutečné porozumění probírané látce tím, že poskytuje detailní představu o tom, jak daleko se v chápání látky student dostal.

Známky, známky, známky

„Kdo nedbá, aby byl vyučován, toho budeš marně vyučovati, dokud u něho neprobudíš vřelý zájem o učení" psal Jan Amos Komenský. Čtyřka z testu však takový vřelý zájem určitě neprobudí. Zvláště, když se ihned poté začne probírat nová kapitola, která logicky na kapitolu předešlou navazuje.

Kde potom vzít chuť do učení? Ačkoli to tak nevypadá, prosté známkování je v podstatě velmi hloupý způsob, jak učení vyhodnocovat. Známky hodnotí pouze úspěch či selhání, avšak neodhalují jejich příčiny a nedávají zpětnou vazbu, což je pro učení samotné mnohem důležitější.

Především ale známkování dovoluje, aby se pokračovalo ve výuce, aniž by student plně porozuměl probíranému obsahu. Dostane„za tři" a jede se dál. To samozřejmě svádí nejen k povrchnímu učení ale i k učení povrchností, které se však dají snadno oznámkovat.

Naproti tomu, mapa učebního pokroku se na učení dívá jako na postupný a souvislý proces, jehož předchozí části musí být plně pochopeny, aby mělo smysl pokračovat dále.

Zpětná vazby dělá zázraky

Přestaly by se děti učit, kdyby nedostávaly známky? Ne, určitě do jde i bez nich, a dokonce možná ještě lépe. Myšlenka je to ovšem pro mnohé stejně kacířská, jako byla kdysi představa samohybného vozidla, které by nebylo taženo koňmi.

Známkování je založené na podobném principu, jako bití rákoskou - obojí jsou to obdoby motivace založené na odměně a trestu. Rákoska zmizela ze škol před mnoha desítkami let a, světě div se, děti se učit nepřestaly. Omezit známkování by samozřejmě vyžadovalo dlouho přípravu, jejíž součástí by bylo i vypracování podrobných map učebního pokroku.

Pokud by na změnu ve způsobu hodnocení byli učitelé dobře připraveni, nejen že by se děti nepřestaly učit, ale učily by se dokonce mnohem lépe. Takovou zkušenost má za sebou například Austrálie, kde se mapy učebního pokroku běžně využívají a která má jedny z nejlepších učebních výsledků na světě. Učitelé tam už vědí, že test není jediným způsobem ověřování znalostí a už vůbec ne dovedností. Se studenty mluví, nechávají je, aby se hodnotili navzájem, pozorují je při práci na projektech, hodnotí portfolia jejich textů za celý rok. Především ale chápou průběžnou zpětnou vazbu jako součást samotného učení a vzdělávání jako přípravu na život a ne jen na další zkoušení.

Autor pracuje v nezávislé společnosti Scio, která je členem AEA-E (Association for Educational Assessment Europe)