Praha - Při přípravě novely vysokoškolského zákona pod vedením náměstka ministra školství Tomáše Hrudy se tento úřad rozhodl jít doposud nepříliš obvyklou cestou a novou normu postavit na výsledcích jednání - nikoliv naopak.
Navzdory tomu je však představený materiál podle profesora Jiřího Zlatušky připraven nekvalitně.
"Připodobnil bych to k tomu, když pejsek s kočičkou vařili dort," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz emeritní rektor Masarykovy univerzity v Brně.
Podle něj jsou v něm navíc obsaženy některé body, které je možné řešit i za současných podmínek.
To se týká například možnosti obsazovat profesorská místa na školách lidmi, kteří tohoto titulu sice nedosáhli, ale přesto je jejich přítomnost pro školu žádoucí, například díky zkušenostem, které mají z praxe.
"Otevírají se tu dveře k něčemu, k čemu ty dveře nejsou zavřené," konstatuje Zlatuška.
Aktuálně.cz: Ministerstvo školství pod Petrem Fialou změnilo postup v přípravě klíčových norem - namísto dřívějšího předložení dokumentu a následné diskuse o něm nyní nejprve jedná a poté sepisuje. Jak hodnotíte postup ministerstva z pohledu účastníka těchto jednání?
Z toho, co ministerstvo předložilo, i způsob, jakým doposud jednání vedlo, bych to připodobnil k tomu, když pejsek s kočičkou vařili dort. Jeho úředníci vědí, že potřebují něco udělat, a tak změny, které se do toho dávají, mají zejména nyní, v tom paragrafovaném znění, charakter toho, že se "teď hodí tři kostky cukru, potom se přidají čtyři škvarečky" a tak podobně.
A.cz: Ministerstvo počítá s předložením novely vysokoškolského zákona na vládu v květnu. V jakém stavu tento dokument je?
Mají se dělat poznámky k textu, který nemá z hlediska způsobu přípravy ani jeho podoby elementární náležitosti toho, jak má vypadat příprava zákona. To, co ministerstvo podalo, není paragrafovaným zněním novely zákona - minimálně by tam musela být důvodová zpráva, museli by se tam vypořádat s tím, proč současné znění zákona není dostatečné a má se vytvářet něco nového - aby nedocházelo k "zaplevelování" právního řádu.
Nic z tohoto neudělali. Toto se nedá dát Legislativní radě vlády nebo Parlamentu.
Způsob přípravy zákonů není samoúčelný a má svoji logiku. Způsob, jakým ministerstvo tento zákon připravuje, je ukázkou toho, jak se to dělat nemá.
A.cz: Která bolestivá místa tato novela řeší a co je naopak podle Vás "nad plán"?
Obecný cíl, tedy zlepšování kvality vysokých škol, je věcně v pořádku. Na druhou stranu toho můžeme dosáhnout napsáním zákonné normy, která bude všechno řešit, nebo se podíváme na jednotlivé problémové body a zjišťujeme, zda nejsou řešitelné v rámci současného zákona.
Myslím si, že změny spojené se změnami postavení a pravomocí rektorů jsou vesměs zbytné - vše je možné již v současnosti udělat, pouze to předpokládá určitý dialog uvnitř dané školy a jakousi mobilizaci k tomu, aby rektor na svou stranu získal ony "rozhodující hráče". Představa, že se to spraví pravomocí takové věci nařizovat, mi přijde zcela iluzorní.
A.cz: Co oblast akreditací?
Tam by byla úprava vhodná, na druhou stranu by mělo logiku, kdyby existoval samostatný zákon, který by akreditace upravoval. Kdyby tu byla přesnější představa, tak tam nejsou nechána místa, která budou dána na vypracování nějakých dalších standardů.
A.cz: Jaké standardy máte na mysli?
To se týká rozdělení studijních programů na profesní, akademické a vědecké (resp. výzkumné, pozn. red.). Ale veškeré bližší vymezení je ponecháno na podzákonné normy, ty však doposud nefungují ani v náznaku.
A.cz: Jak si vůbec představit rozdíly mezi "akademickými" a "výzkumnými" programy?
Tu představu má asi každý v hlavě, nicméně každý ji tam má trochu jiným způsobem. Někde na začátku byla nespokojenost s plošným přístupem ve financování škol, kde se bere ohled pouze na počet žáků, nic jiného.
To vedlo k představě, že by se ustanovily „výzkumné univerzity" a vedle toho by byly univerzity plnící jiné poslání. Ještě za ministra Dobeše byla představa výzkumných univerzit jednou z těch nosných - podle tehdejších představ by jich bylo v Česku zhruba pět.
S tím souviselo například to, že ne každá škola by měla třeba doktorský program, když produkuje absolventy relevantní pro místní trh práce nebo důležitých z pohledu rozvoje kraje.
A.cz: Kde tedy nastal problém?
Ukázalo se, že to není úplně dobře realizovatelná představa. Mnoho menších škol si začalo naříkat na to, že mají jeden nebo dva špičkové obory a jak k tomu mají přijít, když se na ně bude hledět jako na školy, které nejsou výzkumné. Proto bylo rozhodnuto, že se bude diverzifikovat na úrovni studijních programů.
Myslím, že je za tím pouze neschopnost přijít s rozumnější formulí na financování studentů, takovou, která bude zvýhodňovat ty školy, které mají výzkumné programy.
Řečeno teorií her, je to hra s konečným součtem, konečným objemem peněz, který se rozděluje. V okamžiku, kdy se někomu přidá, musí se někde ubrat. Je to jen snaha uchlácholit prostředí vysokých škol. Ministerstvo jakoby sleduje zlepšení podmínek a ve skutečnosti je to jen způsob, jak několika málo institucím přidat a těm ostatním vysvětlit, že na ně peníze nebudou. Na základě kvalitativních kritérií by se to mohlo dělat už dnes.
A.cz: Ještě zpět k akreditacím. Postupuje se zde správným směrem?
U těch akreditací si dovedu představit, že některé školy s prokázanou kapacitou dostanou právo si o řadě věcí rozhodovat v rámci školy.
To je věc, která by mohla mít smysl. Nejsem si jistý, nakolik případy typu plzeňské právnické fakulty jsou jen ojedinělými anomáliemi a zda by v případě, když se vysokým školám příliš uvolní ruce, tak zda by k něčemu takovému nedocházelo na více místech.
Dozor Akreditační komise není úplně ideální, protože tam rozhodují podkomise, jejichž členy mohou být lobbisté, kteří nechtějí pustit konkurenci do hry, ale v tom, co se plánuje, nevidím nic, co by opravňovalo věřit, že to bude vypadat lépe.
A.cz: V čem by se současná Akreditační komise měla lišit od chystané Národní akreditační agentury?
Zatímco dnes Akreditační komise pouze dává podklady pro správní rozhodnutí učiněné ministerstvem školství, Národní akreditační agentura by se stala správním orgánem, který by měl rozhodovací pravomoci.
Druhou věcí je institucionální akreditace, kdy si může o některých oborech rozhodovat sama, pokud je v dané oblasti uznána jako dobrá.
A.cz: Další velkou oblastí, od které se hodně slibuje, je kontraktové financování. Jsou ta očekávání opodstatněná?
Ministerstvo zatím neřeklo, jak by tyto smlouvy vypadaly. Není tedy jasné, jakou bude mít kontrakt podobu z hlediska vymahatelnosti závazku státu vůči vysoké škole. Informace, které jdou postranními cestami, říkají, že s touto představou nesouhlasí ministerstvo financí a že žádá o odložení účinnosti těchto změn.
Ministerstvo financí je tak v této věci klíčovým hráčem, protože jestli má fungovat na více let, tak se tím odebírají pravomoci Parlamentu schvalovat konkrétní podobu rozpočtu, což v případě, že ty finance budou dostatečně vysoké, může být chvályhodné.
Ta kompromisní podoba může znamenat, že ty kontrakty budou pouze na nějaké minimální částky a stejně by nic nechránilo školy od poklesu financí.
A.cz: Měla by být rovněž zavedena místa takzvaných mimořádných profesorů, od nichž si mnozí slibují motivaci pro zkušené lidí ze zahraničí nebo z firem přijít na školy.
Ale to je dnes fakticky taky možné, protože v zákoně není nic, co by spojovalo pracovní místa docentů a profesorů s těmi tituly. Titul je něco, na co získáte dekret, ale neznamená to, že vás na to místo někdo posadí. A v zákoně není žádný předpis, že by na takové místo nemohl být obsazen někdo dostatečně kvalitní z venku.
Hájí se to tím, aby se takto mohli brát špičkoví lidé ze zahraničí, kteří neprošli tuzemským kariérním systémem, pesimistický pohled na to je, že se tak otevírají možnosti pro různé "kamarádíčkování" rektorů s šéfy některých podniků.
Otevírají se tu však dveře k něčemu, k čemu ty dveře nejsou zavřené.
Co si slibujete od reformy vysokých škol? Sdílíte výhrady profesora Zlatušky, nebo s nimi nesouhlasíte? Diskutujte na mé facebookové stránce!
