Jeseník nad Odrou - Povodně jsou pro tentokrát pryč, snad alespoň pro tuto část léta. Ne však pro lidi, které postihla. Mnozí přišli o vše, co celý život budovali, i když jejich domy zůstaly stát.
Z domu paní Ludmily z Jeseníku nad Odrou zůstala vlastně jen otlučená skořápka. Byly tam přes dva metry vody, která se tam během několika minut vedrala okny, dveřmi i odtoky z umyvadel. Podlahy, omítky, obklady, veškeré zařízení, všechno je pryč.
Dům beze všeho
Dům, který nemá patro ani sklep, sice stojí, demolice prý nebude nutná, ale je bez vody, bez plynu, bez tepla, bez koupelny, bez některých zdí, naprosto neobyvatelný. Do takového domu se tento týden vrátila z nemocnice pětašedesátiletá vdova.
Před třemi týdny stála tři a půl hodiny na okenním parapetu po krk ve vodě, držela se garnyže. Jak voda stoupala, musela mít hlavu venku. Odolávala proudu vody, tlaku plovoucích věcí ze své bývalé útulné kuchyně a volala o pomoc. Kolem plavaly velké klády, mrtvá zvířata, krysy, slyšela, jak i další lidé volají o pomoc. Tehdy přežila třetí infarkt.
"Babička v nemocnici pořád říkala, ať jí hlavně nachystáme doma nějakou komůrku, kde by mohla žít. Jenže nic takové teď v jejím domě není," říká vnučka majitelky domu Markéta, která jí i s mužem pomáhá.
Ona i další příbuzní, kteří teď otloukají zdi a dělají další práce, byli z toho skleslí, když viděli její zděšení po návratu z nemocnice. Z domu, který s manželem koupila v roce 1968, ale pryč nechce.
Jsem tady doma
"Kam bych šla? Neuvažuji nad tím, jak to dám dohromady a za co, ale je to můj dům. Nic jiného nemám," říká žena, která žije z malého důchodu. S prací musela skončit kvůli slabému srdci dříve. Naposledy dělala v sodovkárně.
Zatím přespává u sestry a domů chodí přes den, podívat se, jak tam členové rodiny a také dobrovolníci z Charity, kteří také pomáhají, pracují.
"Dělám sanitáře ve vojenské nemocnici v Praze. Jsem ale z Ostravy. Mám dovolenou, tak jsem si řekl, že pomůžu. Jednou jsem také vytopil sousedy, tak jsem to asi chtěl odčinit," vysvětluje mladý muž, který v Jeseníku nad Odrou pracuje prostřednictvím ostravsko-opavské charity.
Majitelka domu je uznalá a vděčná. I když sama nic nemá, pomocníky pohostila klobásami.
Ani lžička, ani talířek
"Neměla jsem tady ani talířek, ani lžičku," říká drobná žena, která má kromě slabého srdce také potíže s kyčlemi, takže při chůzi trpí bolestmi.
"Dnes tady byli vodaři a plynaři," říká. Na otlučenou cihlovou zeď si pověsila alespoň křížek. "Ještě chvíli a už bych to nevydržela. Hasiči mne vytahovali malou škvírou. Do nemocnice jsem jela jen v hasičské kombinéze," vzpomíná.
Podobně jsou na tom v Jeseníku nad Odrou i v dalších obcích na Novojičínsku stovky lidí. Někteří dopadli hůř. Šestatřicet domů šlo k zemi jen v obcích Jeseník nad Odrou, Kunín a Životice, devět lidí z tohoto regionu zemřelo. Někteří mají aspoň kde spát, protože mají suchá patra.
Lidé dostali menší finanční obnosy od kraje, státu, obcí i od různých dárců. "Včera přišel pan farář a dal nám pět tisíc korun ze sbírky," říká Libuše Mikulenková z Jeseníku nad Odrou, která má vytpené a zničené celé přízemí domu.
Je jasno, že nic moc nebude
Většinou už lidé vědí, na čem jsou, jestli jejich dům přežije, co je nenávratně zničeno, jestli zachrání vytopenou pračku, ledničku či auto. Co většinou ještě neví, je, jak dopadnou u pojišťoven.
"Pojištěná jsem, ale ještě nevím, kolik dostanu. Asi nic moc," říká paní Ludmila. Povodeň ji postihla v menším měřítku už v roce 1997. Poté s manželem dali dům do pořádku a pořídili spoustu nových věcí. Všechno už měla splaceno.
Někteří už ví, že jim pojišťovna nepomůže.
"Nejsme pojištěni, takže máme jasno," říká Marie Kovářová, která přišla o půl domu. Je to případ takzvané částečné demolice. Voda si vzala část domu. "Teď musíme spát s mladými nahoře," říká. Přitom pracuje u otevřeného okna v provizorně zprovzněné kuchyni. "Ledničku jsem dostala, sporák jsme si půjčili," vysvětluje.