V soukolí hrozeb z perzekuce, kompromitace či slibů lepších vyhlídek Státní bezpečnosti (StB) se ovšem nakonec v jidáše podle historiků měnili leckdy i nedobrovolní agenti z donucení. To je i případ korespondentky listu Pravda Věry Hložkové. Ta byla obdařená mimořádnými půvaby, ale i inteligencí. Trefná je ovšem i jiná charakteristika - politiky obletovaná žena, přítelkyně ministrů. A právě proto byla pro StB zajímavou adeptkou na agentku donašečku.
Historička Markéta Doležalová, která příběh Věry Hložkové zpracovala, vysvětluje: "Osobní integrita člověka, který vzdoruje systému - to je příběh dějin… a to je koneckonců i příběh Bible. Vzpomeňme na Jidáše. A jidáškou byla nepochybně i Věra Hložková. Neustále se to opakuje. Stále těm útokům čelíme. Stále je důležité nenechat se chytit do nejrůznějších sítí. Stále tu také budou skupiny lidí, kteří nechtějí respektovat demokratické zákony anebo je respektují jen tak, jak se to hodí jim. A stejně tak tu budou lidé, které tyhle sítě semelou. Jde o stále aktuální téma, které je nutné připomínat."
Se jménem Věry Hložkové se lze setkat ve všech větších politických procesech 50. let minulého století. StB ji využívala jako profesionální univerzální svědkyni. Svědčila v procesu s protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským, ale i v tom zmanipulovaném s pozdějším československým prezidentem Gustávem Husákem. A nasazena byla jako agent donašeč i do cely Milady Horákové.
Z Věry Hložkové se tak podle historičky Doležalové stal mezi agentkami StB fenomén, unikátní případ. Zejména šíří kontaktů a konexí, které dokázala obsáhnout - i když ne zcela z vlastní vůle. "Šlo o inteligentní bytost, s níž se táhly potíže ještě z dob nacistické okupace. Chtěla tehdy pomoci vězněnému strýci a naivně se přitom zapletla s agenty gestapa. To byl pro ni také začátek všeho zla, i když byla po válce pro nedostatek důkazů osvobozena z obvinění z kolaborace," konstatuje Doležalová.
Jako poválečná korespondentka listu Pravda se Věra Hložková pohybovala v Poslanecké sněmovně, ale i mezi vlivnými politiky. S mnohými z nich navázala i důvěrná přátelství. Zájem StB o ni tím jen rostl.
A když se při služební cestě do Bruselu náhodně setkala s majorem Ladislavem Prchalou, synem exilového armádního generála Lva Prchaly, nepřijatelného nejen pro komunisty, ale i pro předúnorový politický establishment, rozjela to StB vůči ní už naplno. Nejdříve se pokusila Hložkovou vtáhnout do vykonstruovaného vytváření nepřátelské špionážní sítě.
Krátce nato už známou novinářku přitlačila a začala ji bez skrupulí vydírat: Buď budete spolupracovat, anebo je s vašimi výsadami a životem v luxusu konec. Hložková dostávala jako korespondentka Pravdy na tehdejší poměry horentní plat 6500 Kčs měsíčně.
"Nejvíce mě šokovalo, že i přes všechnu svou snahu vymanit se z osidel StB do nich stále více zabředávala. Překvapil mě i obrovský cynismus lidí, kteří s ní měli více než dobré a někdy snad i intimní vztahy, a přesto ji do plánů a diskreditace StB ještě více namočili. Lidí z nejrůznějších politických stran," popisuje historička Doležalová roztáčející se soukolí totalitní tajné služby.
StB se ve zneužívání pohledných žen učila od gestapa a KGB
StB si podle mínění historiků v bezohledném zneužívání a ničení pohledných žen v ničem nezadala s gestapem či KGB. Ostatně i Věru Hložkovou vynucená spolupráce s StB fyzicky a psychicky zcela zničila, zdeptala, takže to její osobnost podle Markéty Doležalové nakonec zcela rozložilo.
"Ptáte se, zda trpěla výčitkami? Určitě. Pokud by je ostatně neměla, nebyla by tak často kvůli zdravotním a zejména psychickým potížím hospitalizována. Odtud také její těžké psychosomatické stavy. Pokaždé když se chtěla StB vymknout, ocitla se bez dobře placené práce. A potřebovala ji i kvůli luxusu, na který si zvykla," míní Doležalová.
Příběh muži i politiky obletované Věry Hložkové nutí proto i dnes k otázkám: jak to, že se lidé jako ona ocitli v tak osudově těžkých situacích, které vyústily v ničení dalších desítek lidí, s nimiž přišli do kontaktu? A stále více se přitom do sítě StB zaplétali?
StB ničila životy lidí, ale i své agenty-donašeče
- Osm českých historiků zpracovalo v ojedinělé publikaci Ústavu pro studium totalitních režimů "Člověk v soukolí StB" třináct příběhů agentů-donašečů komunistické Státní bezpečnosti.
- Publikace je ojedinělá i v tom, že agenty StB neukazuje jen jako bezcharakterní kreatury, jako například kněze Adolfa Ungera, ale i oběti, které tajní vydíráním a hrozbami přinutili ke spolupráci a přesto je nepřipravili o důstojnost a čest. Takovým byl například špičkový zemědělský odborník Oldřich Barták. "Jemu podobných byly tisíce," říká editor publikace Milan Bárta, když se rozhovor stočí na český charakter.
- V síti StB převažovali vždy nedobrovolní agenti. Ti byli ovšem vždy bráni jako ti méně spolehliví. Jen asi třicet procent z tisíců agentů-donašečů se podle hrubých odhadů nabídlo StB dobrovolně - za peníze, anebo kvůli zvrhlému pocitu moci nad lidmi. Jen v letech 1948 až 1960 bylo zbylých sedmdesát ke spolupráci donuceno vydíráním, vykonstruovaným zatčením či hrozbami z postihu dětí a rodiny.
V určitém okamžiku žila Věra Hložková opravdu už jako moucha v síti, z níž nebylo úniku. Nakonec vypovídala o lidech i proto, aby se jim pomstila. Jako třeba proti zatčenému náměstkovi ministra národní bezpečnosti Karlu Švábovi či Gustávu Husákovi, předsedovi slovenského Sboru pověřenců, obviněnému z buržoazního nacionalismu.
"Mstila se jim za to, jak od ní dali ruce pryč, když byla naopak ona vyšetřována. A věděla o nich poměrně dost - třeba o jejich zábavách na rozptýlení či večerních pitkách. Jak už jsem zmínila: stala se novodobou jidáškou, kterou - tuto kdysi velmi pohlednou ženu - spolupráce s StB doslova a do písmene psychicky i fyzicky rozložila," doplňuje Doležalová.
Lovem na lidi, kteří se pak měnili v agenty, se vyznačovala 50. léta
Historik Martin Tichý připomíná, že objektivní hodnocení člověka, jehož si StB vytipovala jako agenta, takže se ocitl v kolizní a rozporuplné situaci, je možné jen tehdy, pokud je znám celý kontext jeho příběhu. Tedy to, co ovlivňovalo jeho chování, nakolik se mohl rozhodovat svobodně a pod jak velkým tlakem se musel o spolupráci s StB rozhodovat.
"Vždy se proto snažím - alespoň zpočátku - dívat na člověka, který podepsal spolupráci s StB, jako na oběť. A teprve když odkryji pozadí této spolupráce, tedy proč podepsal, jak aktivně spolupracoval, na koho a proč donášel, jaké za to dostával odměny… teprve potom mohu agenta hodnotit," říká historik Tichý.
A pokračuje: "Že například někdo spolupracoval ze zištných důvodů, zatímco jiní se stali obětí nevybíravého vydírání, vyhrožování a nátlaku StB. Přičemž drsné metody, k nimž se tajní běžně uchylovali, jsou dnes pro mnohé z nás jen obtížně představitelné. I proto se pak snadno dopouštíme zjednodušených soudů."
Medializované obrazy minulosti přispívají často podle Tichého spíše k rychlým a zkresleným hodnocením než na hony vzdálené pravdě. A jak dodává, lidé podepisovali spolupráci s StB pod tlakem či vydíráním zejména v 50. letech minulého století, kdy vrcholily rozsáhlé politické represe. Především v tomto období se proto historik dívá na agenty StB jako na oběti.
"Určitě ale neplatí, že každý agent StB jí byl. Mnozí lidé si totiž jako agenti vydobyli slušnou kariéru a dobrou existenci. Spolupráci s StB využívali ke svému prospěchu. My jsme se ale ve studii Člověk v soukolí StB tentokrát snažili podívat na spolupracovníky komunistické tajné policie i tak trochu z jiného úhlu pohledu," vysvětluje Tichý.
Ukázkovým příkladem vzdorujícího agenta StB, který neztratil tvář čestného muže, byl podle historika Milana Bárty ředitel dlouhodobě prosperujícího zemědělského družstva v Novém Bydžově Oldřich Barták.
Současně jde o důkaz toho, jak si režim neváží vynikajících odporníků a likviduje je jen proto, že mu nepochlebují. Oldřich Barták prokázal navíc jako odbojář nemalou statečnost i za druhé světové války, když pomáhal protektorátnímu ministrovi Karlu Feierabendovi při útěku do Velké Británie. Už krátce po válce musel ale Oldřich Barták bojovat i se svou rodinou o holou existenci. Spolupráci s StB podepsal otec dvou malých dětí až po nevybíravém a soustavném nátlaku tajné policie.
Historik Tichý: Važme si, zvláště v době covidu, kriticky smýšlejících expertů
Profesní diskreditace špičkových odborníků nenastala totiž podle historika Tichého až po komunistickém puči v únoru 1948, ale pod taktovkou bolševiků už v roce 1945. Agrárníci sice nastupujícímu socializujícímu režimu nijak neškodili, ale také se k němu nepřiklonili.
Ale i to vadilo, takže se na ně v terminologii StB pohlíželo jako na "bývalé lidi", jako na reakcionáře, s nimiž je nutné zatočit. "Podobných Oldřichů Bartáků, kteří ztratili ze dne na den životní perspektivu, byly v Československu statisíce," domnívá se Martin Tichý.
Žádný stát a žádná společnost nemá podle něj tolik odborníků, aby jimi mohl plýtvat a škatulkovat je podle toho, zda konvenují, či naopak ne politické reprezentaci.
"Profesionál dělá svou práci vždy s plným nasazením, ke prospěchu celku - stejně jako kdysi ředitel zemědělského družstva Oldřich Barták. Takových lidí bychom si měli vážit bez ohledu na jejich kritická vyjádření. Nejde totiž o nepřátelský postoj, ale o názor odborníka," srovnává někdejší Bartákovo vydírání s tlakem na ministra zdravotnictví Jana Blatného, jehož by prezident Miloš Zeman rád odvolal, protože se staví proti očkování ruskou vakcínou Sputnik V, jejíž bezpečnost evropská léková agentura EMA dosud neprověřila.
"Protože ztrácíme sociální i mentální kontakt s generací, kterou StB terorizovala, tak se naivně domníváme, že se to, co naši předci prožili a protrpěli, nemůže už opakovat," varuje historik Tichý.
Moc nad lidmi? Až opájející a motivující droga
K dobrovolným agentům donašečům StB patřil i kněz Adolf Unger, který ovšem podle historika Milana Bárty udával bez váhání kohokoliv a kdykoliv. "Práskal by za každého režimu, jen aby z toho měl profit. A ten měl třeba i z pocitu nadvlády nad ostatními," analyzuje Bárta. Příběh kněze Ungera je podle něj nutné zkoumat i proto, že církevní hodnostáři nebyli vždy jen obětí soukolí StB, jak je obvykle - a právem - tradováno.
"Kněz Adolf Unger byl konfident par excellence. Omlouvám se, ale nemám pro něj jiné označení než hajzl k pohledání, který udával na potkání. Mstil se komukoliv, tedy i svým nadřízeným, v jakémkoliv režimu - v první republice, za nacistické okupace, ale i v době vlády komunistů. I takoví lidé se StB hodili," srovnává Bárta.
O pestré agenturní škále Státní bezpečnosti svědčí i fakt, že agenty donašeči se stávali dokonce i ti, kteří pomáhali budovat komunismus a byli po protestech proti invazi armád Varšavské smlouvy v roce 1968 z tajné policie vyhozeni.
"Pro některé z nich byla nová nabídka StB zadostiučiněním, že se mohou vrátit k práci, kterou dělali dříve. A snad se jim vrátil i pocit důležitosti, moci nad lidmi. Leckdy s tím souvisely i existenční problémy anebo obava o budoucnost jejich dětí. Tlak na děti a rodinu byl mimochodem součástí oblíbené hry StB," připomíná Bárta. Stejně jako fakt, že po počátečním vzepětí a nesouhlasu většiny příslušníků StB s okupací Československa začali všichni opět plnit úkoly nového normalizačního vedení resortu vnitra.
Nakonec to ale většině z nich nebylo nic platné. V roce 1969 pak nastaly, podle Bárty, na vnitru mnohem tvrdší čistky než po komunistickém puči v únoru 1948.
Smysl diskuse o motivech lidí, kteří spolupracovali s StB - ať již z donucení, či dobrovolně -, vidí historici i v tom, že má stále velký význam poznávat nástrahy let totality, ale i to, jak relativně snadno lze lidi zmanipulovat a ovládat.
"Zvláště touha ovládat lidi přivedla mnohé ke spolupráci s StB. Stejně jako fakt, že v zaslepenosti nereálnými komunistickými ideály přestali vnímat svou službu zlu. A třebaže byli, tak jako například Gustáv Husák, mučeni a žalářováni, stále věřili v pravdu komunistických myšlenek, které v jejich očích pokroutil stalinismus," uzavírá Milan Bárta nahlédnutí historiků do mechanismu soukolí StB, z něhož nebylo možné až na vzácné výjimky vyváznout.
VIDEO: Jste na Západě, slyšeli. A pak sklapla past StB, vysvětluje Václava Jandečková
