Praha - V Praze příští týden začne pátý ročník festivalu sexuálních menšin Prague Pride. Ten předchozí se snažil upozornit na sílící ruskou homofobii a porušování lidských práv.
Pashagi Andrey z Ruska před pár lety odešel. Situace se podle něj v zemi nezměnila, naopak. "Zákony, které schvaluje ruská vláda, mají chránit děti a podporovat tradiční rodinu. Ve skutečnosti dále porušují svobodu lidské identity, přirovnávají homosexualitu k deviantnímu chování, jakým je například pedofilie," popisuje situaci v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Aktuálně.cz: V pondělí v Praze odstartuje Prague Pride. Je možné, aby se podobná akce pořádala v Moskvě?
Ne. Je proti tomu velký odpor ve společnosti. Dlouho se prosazovala akce podobná Prague Pride, ale dopadlo to, jak to dopadlo. Společnost na to prostě ještě není připravena. Bohužel ani v Moskvě, která je v tomto o krok dál než zbytek země.
Prague Pride 2015
LGBT festival Prague Pride se uskuteční od 10. do 16. srpna v Praze. Festival vyvrcholí průvodem, který vyjde z Václavského náměstí a projde přes ulici Na Příkopě, Revoluční a Dvořákovo nábřeží na Čechův most a odtud po schodech na Letnou.
A.cz: Jaké jsou tedy hlavní důvody odmítání gayů a leseb ruskou společností?
Není to jen o homosexuálech, ale o lidských právech obecně. Největší problém je v tom, že ruská společnost je hodně uzavřená. Historicky. Je to odmítání všeho odlišného. Ti lidé se nedokáží oprostit od atmosféry strachu a uzavřenosti, která v Rusku v době Sovětského svazu panovala. Nejde jen o aktuální politickou situaci, která nepodporuje svobodu jednotlivce, ale i psychologické zdeformování společnosti.
A.cz: Co živí tu vyhrocenou situaci?
Vláda Putina, celý politický diskurs, který má ruská vláda. Je to přímý směr k budování totalitního státu.
A.cz: Je v Rusku naděje na změnu této situace?
Ne. Co se týče aktuálního dění, tak Rusko žádnou naději nemá a v budoucnu tam zřejmě ani nebude. Čím dál více to jde úplně opačným směrem.
Kdo je Pashagin Andrey
Narodil se v roce 1985 v Moskvě. Vystudoval právnickou fakultu Justiční akademie v Moskvě. V roce 2005 se rozhodl z Ruska odejít a přestěhovat se do České republiky. V Česku začal studovat lékařskou fakultu Karlovy univerzity, kterou v roce 2012 úspěšně dokončil. Dnes působí jako lékař na interním oddělení v jedné z pražských nemocnic.
A.cz: Ani za dvacet, za třicet let?
To je těžké říci. Nečekám ale změny v dosavadním směru, kterým se Rusko rozhodlo vydat. Vůle změnit tu xenofobii a nesnášenlivost, to je otázka deseti, možná dvaceti let. Je třeba odvahy. Spousta lidí však ztratila chuť s věcmi pohnout. Buď kvůli tomu, že prostě nevidí žádnou alternativu, nebo se nechtějí vzdát svého komfortu.
A.cz: Takže homosexuálové, ale i lidé, kteří bojují za lidská práva, jakou mají možnost? Odjet ze země?
Žádnou. Buď se smířit s tím, že budou žít ve společnosti, která o změnu nestojí, nebo prostě odjet. Nic jiného jim nezbývá. Smířit se s tím, že budou fungovat podle šablon společnosti, kterým se musím přizpůsobit. Je to jak ve všem jiném, buď něco změň, nebo si zvykni.
A.cz: Není to poraženectví?
Je to snaha přežít.
A.cz: Co ty lidi čeká?
Nic dobrého. Čím dál více se bude krize ve společnosti prohlubovat. Momentálně v té zemi není politická síla schopna něco změnit.
A.cz: Představme si následující situaci. Žiji ve Vladivostoku v panelovém bytě a jednoho dne se svěřím rodičům s tím, že jsem homosexuál. Jaká reakce by následovala?
Podívají se na vás jako na nemocného člověka. Budou vás brát jako psychicky nemocného. A u vrstevníků, například ve škole, to bude úplně stejné. Musím říci, že situace v Moskvě a Petrohradu není zase tak hrozná. Tam je ta situace lepší. Nejhorší je ale ruský venkov. Tam je mnohem větší pravděpodobnost, že se stanete terčem útoků kvůli své sexuální orientaci.
A.cz: Říkáte, že jste vyrůstal v Moskvě. Takže jste se s útoky nesetkal?
Párkrát ano. Jednou, když jsem se vracel domů, tak na mě fyzicky zaútočila jedna skupinka. Vytáhli na mě nože. Naštěstí rychle běhám, tak jsem přežil. Nevím, jestli to ale nebyla jen náhoda. V blízkosti toho parku byl gay klub, tak je možné, že tam čekali na někoho jiného. Na někoho, kdo z toho klubu vyjde.
A.cz: Jsou takové útoky v Rusku běžné?
To je těžké říci, protože federální kanály o tom neinformují. Co jsem odposlechl z opozičních rádií nebo z internetového vysílání, tak ano. Kromě Moskvy jsou ty útoky vůči homosexuálům docela běžné. Dokonce hodně lidí po útocích zemřelo. A to jen proto, protože vypadali trochu odlišně.
A.cz: A konkrétně?
Poslední případ, o kterém vím, se stal v malém kině při promítání dokumentu Děti 404. Pověděl mi o tom jeden můj známý, který byl svědkem. Během promítání do sálu vnikla skupina aktivistů s policií. Zablokovali dveře a začali se všemi sepisovat protokoly o porušení zákona o ochraně tradiční rodiny a zákazu homosexuální propagace. Nechápu, jak je možné, že se tyto věci dějí ještě dnes, ve 21. století, a to ve státě, jehož vláda mluví o demokracii a dodržování lidských práv. To je naprosto nepochopitelné.
A.cz: Jak přesně vyšetřuje ruská prokuratura a policie útoky na LGBT komunitu?
Já si myslím, že nijak. Nedá se říci, že by policie v Rusku tyto lidi chránila. Naopak, spíše tomu mlčky přihlíží. Takže pokud na vás někdo zaútočí, policie přijede na místo, sepíše nějaké papíry a pak je pravděpodobně někde založí.
A.cz: Kvůli tomu jste odjel?
Chtěl jsem udělat životní změnu. A tu změnu jsem tu našel. Začal jsem studoval medicínu, tu jsem dostudoval. Možná to bylo to, co jsem potřeboval. Ale do Ruska se nevrátím.
A.cz: Proč?
Z důvodu porušování lidských práv. Vždy jsem se hodně angažoval v tom, aby se lidé mohli svobodně projevovat. A nežít podle toho, jak po nich chce zrovna společnost. Nestydět se za svůj život, nebát se projevit svůj názor. Mít možnost říci, co si myslím. Prostě svobodu vyjadřování.
A.cz: Za těch deset let, které uplynuly, je ta propast mezi Ruskem a zbytkem Evropy stále větší?
Vnímám to tak. Největší změny se odehrávají v politické situaci. Na konci devadesátých let, když jsem začal být společensky a politicky aktivní, byla v Rusku docela velká a reálná naděje na liberalizaci společnosti. Momentálně je ale ruská společnost každým rokem uzavřenější, konzervativnější, méně tolerantní. A to je i patrné v porovnání právě s těmi devadesátými léty.
A.cz: Česká republika byla dlouho pod vlivem Sovětského svazu. Jak je tedy možné, že se situace tady tak radikálně změnila k lepšímu a v Rusku se xenofobie/nenávist zakonzervovala?
V první řadě je to vliv okolních států. Dá se říci, že třeba Německo má na vás obrovský vliv, stejně jako na zbytek kontinentu. A to je jedna z nejtolerantnějších zemí v Evropě.
A.cz: Takže máme štěstí, že jsme pod politickým vlivem Německa a Západu?
Já si myslím, že určitě. I když si myslím, že ani v Čechách ta situace není nějak extra dobrá. Stále je tu řada lidí, kteří kladou odpor vůči například Prague Pride.
A.cz: Zúčastníte se i letos Prague Pride?
Ano. Prague Pride beru jako akci, která zčásti bojuje za prosazení větší rovnoprávnosti. Na druhou stranu je to i politická akce, která ukazuje na přetrvávající rozdíly ve společnosti.
