Praha - Spojení britského Královského vojenského letectva (RAF) a českých letců vyvolává vzpomínky na společný pětiletý boj proti nacismu za druhé světové války, ale nebylo tomu tak vždycky. "Jen o čtvrt století dříve - v letech 1917 až 1918 - si totiž Češi s Brity šli nekompromisně po krku v bojích na život a na smrt nad severní Itálií," podotýká Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu.
Od jednoho z největších leteckých soubojů na severoitalské frontě první světové války uplynulo 31. srpna 95 let a právě historik Rajlich zmapoval s pomocí rakouských a britských archivů celou tuto pozapomenutou leteckou bitvu, v níž Češi sloužili ještě v barvách rakousko-uherského mocnářství.
Ti samí někdejší rakousko-uherští piloti pak vychovali o pár let později elitu československého vojenského letectva - Josefa Františka (letecké eso bitvy o Británii), Františka Peřinu, Františka Fajtla, Aloise Vašátka a desítky dalších.
Jen na vysvětlenou: Na severoitalském nebi se ve srovnání se slavnými leteckými bitvami válečné budoucnosti utkávaly jen hrstky nepřátel - zpravidla tří- až šestičlenné hlídky. Takže i dva sestřelené letouny najednou byly brány jako velká ztráta. Tím spíše, pokud byly za několik minut smeteny z oblohy čtyři stroje najednou.
Hrdinství zoufalců
Co se tedy nad ránem 31. srpna 1918 přesně stalo?
Z letiště Romagnano odstartovala šestice rakousko-uherských stíhačů v čele s velitelem letecké roty Miroslavem Navrátilem a Stephanem Stecem. Krátce nato si Stec všiml osamoceně letícího britského letounu typu Bristol. Ostřílení piloti Navrátil a Stec okamžitě přidali plyn a plně se soustředili na útok. "Osádka ´Brisfitu´ se srdnatě bránila a navzdory nepřátelským ztečím vytrvale směřovala na svou stranu. Po přistání Navrátil se Stecem ohlásili, že jej sestřelili sedm kilometrů za nepřátelskými liniemi," odvolává se na archivní záznamy historik Rajlich.
Svým méně zkušeným kolegům, kteří vše pozorovali, předvedli Navrátil se Stecem ukázkový sestřel. Plně zaujati bojem však nezpozorovali, že své podřízené ztratili postupně z dohledu - mimo jiné i proto, že měli rychlejší stroje a podřízení jim nestačili.
Velitelé své piloty ztratili, ale našla si je dvojice leteckých es RAF Joseph Cottle a Richard James, které doprovázel mladý a nezkušený Kanaďan Randal Davis. Tito tři pilotovali legendární stroje Sopwith F.1 Camel, považované za nejobratnější ze všech letounů států Dohody. Rakousko-uherští piloti přijali boj s hrdinstvím zoufalců, avšak už po několika minutách James sestřelil Jaroslava Kubelíka a Stanislawa Tomického. Cottle pak Josefa Purera a Otto Forstera. Velitel letecké roty Miroslav Navrátil se po této katastrofě úplně zhroutil.
Smrt v plamenech
Jiřímu Rajlichovi se podařilo vypátrat unikátní svědectví stíhacího esa Normana McMillana ze 45. peruti RAF v Itálii, který se po válce stal zalétávacím pilotem a uznávaným leteckým žurnalistou. Nás zajímá ta část jeho svědectví, která se týká odvážného českého pilota Jaroslava Kubelíka, jehož sestřelil britský pilot Richard James.
"Po zneškodnění Poláka Tomického James zaútočil na nepřítele, který na něj útočil v piké. Po krátkém boji James dokázal nejen nabrat výšku (ztratil ji při sestřelení Tomického - pozn. red.), ale v zatáčce se přiblížil za soupeřův (Kubelíkův - pozn. red.) ocas. Po několika dávkách z velmi malé vzdálenosti tento nepřátelský letoun padal kolmo k zemi a Cottle s Kanaďanem Davisem potvrdili, že se poblíž Arsiera rozpadl ve vzduchu... Pilot (Kubelík - pozn. red.) vyskočil z letounu nízko nad zemí. Byl zabit. Mnoho z jeho letounu nezbylo," čteme v dobovém McMillanově záznamu.
Jakkoliv Feldpilot Jaroslav Kubelík svými zkušenostmi zřejmě nedosahoval jejich kvalit, piloti z RAF se o něm přesto vyslovili s uznáním. Kubelík zaútočil čelně na stoupajícího Jamese, ale boj rozhodla větší zkušenost Kanaďana a vyšší obratnost jeho Camelu. Ostatně i McMillan se zmiňuje o tom, že James rozstřílel Kubelíka ve vzduchu na kusy, protože "jeho protivník bojoval velice dobře".
"Nešťastného Kubelíka potkala patrně věc, která byla noční můrou každého tehdejšího pilota: zásah do palivové nádrže proměnil kokpit v ohnivé peklo. Aby tedy unikl strašné smrti uhořením zaživa (nově zaváděný padák tehdy neměl žádný z pilotů, který se boje zúčastnil - pozn. red.), vyskočil Kubelík před dopadem explodujícího stroje do hloubky pod sebou," míní Rajlich.
Boj Františka Procházky
Piloti rakousko-uherských Albatrosů od Fliku 3J nebyli jedinými protivníky, s nimiž se trojice Camelů britské RAF ten den utkala. Čtyřicet minut po výše popsaném střetu se v 10.25 odehrál ve výšce kolem 4000 metrů v prostoru Posina další vzdušný souboj. Tentokrát s rakousko-uherským "dvoumístníkem" pilotovaným osmadvacetiletým Pražanem Františkem Procházkou.
Vypomozme si opět rekonstrukcí Normana MacMillana: "... Cottle uviděl nepřátelský dvoumístný letoun, letící vysokou rychlostí ve 12 000 stopách směrem k vlastním liniím. Okamžitě se na něj vrhl shora na plný výkon svého motoru, a nechal tak zbylé dva Camely za sebou. Jakmile se dostal na vzdálenost 200 yardů, vypálil dvě dlouhé dávky a v tu ránu byl bez munice. Nepřátelský pozorovací letoun palbu neopětoval a Cottle naposledy spatřil soupeře v 7 000 stopách, jak jde střemhlav dolů bez kontroly směrem k Val Sugana."
Právě historik Jiří Rajlich vypátral, že oním "dvoumístníkem", donuceným přijmout nerovný boj, byl nový a poměrně rychlý rakousko-uherský dvoumístný průzkumný letoun UFAG C.I., tehdy teprve nedávno zavedený do výzbroje. Vzlétl z letiště Corbolone, které Italové označují jako Stradatta.
Stabsfeldwebel (poddůstojník) František Procházka je dnes podle Jiřího Rajlicha známý jen několika málo odborníkům. V srpnu 1918 patřil ovšem jako ostřílený veterán k nejzkušenějším rakousko-uherským pilotům. Svědčí o tom mimochodem fakt, že vedle jiných ocenění získal i Zlatou medaili za statečnost, což bylo nejvyšší rakousko-uherské vyznamenání, které mohl poddůstojník získat.
V souboji se stíhačem RAF Josephem Cottlem se František Procházka soustředil na prudké únikové manévry. Jeho parťák - pozorovatel poručík Emil Bauer, který seděl za jeho zády - palbu na útočícího Brita neopětoval. Podle všeho ho smrtelně zasáhla jedna z dávek ještě dříve, než stačil vypálit sám.
Ti, kteří učili „Fajtly"
Pilot Procházka si určitě oddechl, když Camel po vypálení dvou dávek vyklidil scénu. Správně se domníval, že Britovi došla munice. S vážně poškozeným letounem a těžce zraněným pozorovatelem se pak dokázal protáhnout přes linie a nakonec přistál na základně. Jeho pozorovateli nepomohl ani rychlý transport do lazaretu. Smrtelným zraněním podlehl následujících dne.
Štábní šikovatel Procházka měl to štěstí, že přežil i zbylé dva měsíce války. Posléze vstoupil do Leteckého sboru československé armády a stal se jedním z nejoceňovanějších učitelů létání československého letectva, jehož rukama prošlo několik generací pilotů, z nichž se mnozí vyznamenali ve službách britské RAF v bojích proti hitlerovské Luftwaffe.
Například Procházkův letecký kolega z dob rakousko-uherského mocnářství Bohumil Landa bojoval dokonce i v následující válce - 17. října 1940 byl sestřelen jako kapitán bombardéru Wellington nad okupovaným Nizozemskem.
„Základy české letecké školy, která se tolik proslavila v bojích proti nacismu na západní a poté i východní frontě, položili právě takoví letci jako František Procházka, Bohumil Landa, Karel Janhuba, Vojtěch Svozil či Rudolf Němec, ačkoliv, anebo snad právě proto, si vysloužili pilotní ostruhy ještě za císaře pána," shrnuje výsledky svého bádání historik Jiří Rajlich o jedné z nejtěžších porážek rakousko-uherského letectva před pětadevadesáti lety.
