Ilustrační foto. | Foto: Shutterstock

Strávili jsme s dítětem odpoledne na hřišti a chceme jít domů. Ono si chce však stále hrát a odmítá odejít. Jak postupovat?

Ještě než začneme mluvit, je potřeba si uvědomit, jaké jsou pravděpodobné potřeby skryté za jeho chováním a jaké jsou naše potřeby. Napadne nás třeba, že dítěti to bylo málo a chce pokračovat ve hře nebo chce vyzkoušet něco, co ještě nedělalo. Je pro ně těžké odloučit se od jiných dětí. Možná testuje naši reakci. Čeká, co uděláme a jak situaci zvládneme. Naopak naše potřeby spočívají v tom, že máme ještě další program, potřebujeme se zastavit v obchodě nebo je nám prostě zima.

A pak o tom s dítětem mluvit: "Ještě ses chtěl sklouznout na klouzačce. Chápu, že je těžké odejít, když jsou tu další děti. Já ale potřebuji ještě něco koupit v drogerii, než zavřou, a chtěla bych být doma do pěti, abych stihla udělat večeři. Jak to vyřešíme? Navrhuji, že se pětkrát sklouzneš a pak půjdeme. Co ty na to? Nebo máš jiný nápad, abys byl spokojený a já stihla, co potřebuji? Můžeme sem přijít zase zítra. Pomohlo by ti, kdyby sis s sebou něco odnesl? Třeba tady ten kamínek nebo kaštan?"

Použít tuto trojici dovedností: Dát najevo porozumění pro potřeby dítěte, vyjádřit vlastní potřeby a zeptat se, jak to uděláme, aby to bylo přijatelné pro dítě i pro nás. To zakládá dobrou šanci na dohodu. Kdyby to nestačilo, můžeme být důraznější a říct: "Fakt už potřebuju odejít. Nechci se tu dohadovat." Vstát a dát najevo, že to myslíme vážně.

V krajním případě vzít dítě za ruku nebo náruče a odejít. Vyhnout se přitom výčitkám ("Kvůli tobě nám zavřou obchod."), nálepkám ("Ty jsi ale umíněný kluk."), lamentacím ("Proč já musím mít takové dítě."). Pokud se budeme poctivě snažit použít dovednosti popsané výše, takový konec pravděpodobně nenastane.