Aktuálně.cz: Jak jste se na skoro dvacet let ocitl na ulici?
Václav Zitta: Za krádeže jsem byl ve vězení. Nešlo o banky, ale o obyčejné krádeže. Ve čtyřiadevadesátém mě pustili.
Jak dlouho jste byl ve vězení?
Dva a půl roku. Mezitím se se mnou rozvedla žena. Přišel jsem domů, domluvili jsme se, že dostanu nějaké odstupné za byt. Dala mi necelých sto tisíc a byt byl její. Bydleli jsme v Děčíně, ale říkal jsem si, co tam budu dělat, když tam s prominutím chcípl pes na práci? Pojedu do Prahy. Jenže jsem se v Praze chytil nějaké party, začal jsem hrát automaty, peníze jsem prošustroval. A teď co? Šel jsem mezi bezďáky, sedával jsem hlavně u hlavního nádraží v Sherwoodu (Vrchlického sady u Hlavního nádraží v Praze - pozn. red.). Pil jsem víno… bylo mi všechno jedno.
Kdy jste si řekl, že už to stačilo?
Asi po třech letech přišel den, kdy už jsem toho měl plný kecky. Řekl jsem: Kluci, já končím, jdu pryč. Nemůžu být tady. To bych se buď uchlastal, nebo udělal nějakou blbost a šel bych znova sedět. To se mi nechtělo. Na ulici jsem zůstal, ale začal jsem dělat brigády. Jenom takové jednodenky. Stávali jsme s dalšími třeba na Výstavišti v Holešovicích a čekali jsme, jestli nás někdo vezme do práce. Večer nás vyplatili, to bylo super. Prostě jsem si začal žít sám. Byl jsem samotář. Lidí jsem si nevšímal, oni si nevšímali mě.
Přesunul jsem se k finančnímu úřadu na Strossmayeráku. Tři roky jsem bydlel pod Hlávkovým mostem. V zimě jsem využíval ubytovny pro lidi bez domova. Chvíli jsem taky bydlel v zemljance. Vyhloubil jsem si takový kopeček u řeky, udělal jsem si místnost, dal si tam prkna, aby mi nepadala hlína na hlavu. Měl jsem to tam hezký. Ale pak přišla povodeň v roce 2002 a všechno mi vymetla.
Takovým způsobem jste tedy přežíval dvacet let? Kde jste získával jídlo, pití, hygienické potřeby?
Je spousta možností, kde se může člověk najíst. Tenkrát fungovaly třeba sestry na Malovance, arcibiskupství na Pražském hradě také dávalo jídlo každý den. Obešel jsem to, nejsem náročný, stačí mi chleba s máslem nebo tak. Kdekoli v kostele jsem zaklepal, že mám hlad, tak mi něco dali. Navíc mám ještě svůj invalidní důchod. V té době to bylo nějakých 1800 korun, dnes mám pět a půl tisíce. S tím se dalo existovat.
Ale potřeboval jsem záchytný bod, kde bych byl sám. Aby mě nikdo neotravoval. Právě pod tím Hlávkovým mostem nás bylo v takových malých místnůstkách pod chodníkem celkem sedm. Každý měl svou. Tam jsme si rozuměli. Jeden tam vždycky zůstal a hlídal všem věci.
Přivydělávali jsme si třeba sbíráním papíru do sběru. Jinak když byl hlad, hodně jsme chodili k Albertu. Zametl jsem jim kolem kontejnerů a oni to, co ten den prošlo lhůtou, nedávali do kontejneru, ale mně do tašky. Tenkrát to ještě šlo. Dneska kontejnery zamykají, protože bezdomovci, jak to prohrabují, tak tam dělají bordel. Ale v té době bylo jídla celkem dost.
Jak vám tento způsob života vyhovoval?
Musím přiznat, že po pěti letech, co jsem žil venku, jsem tam chtěl zůstat. Ten život se mi začal líbit. Člověk má určitou svobodu a tak dále. Ale už mi není dvacet, za pár let mám jít do důchodu. Musím ještě dosáhnout na nějaký základ, abych mohl dožít. Mám dluhy u Dopravních podniků. Dlužím jim asi 260 tisíc, protože jsem jezdil na černo. Tady v Přestupní stanici mi holky zařídily celoroční lítačku.
Kdy jste si tedy definitivně řekl, že chcete z ulice?
To bylo s pomocí pana sociálního kurátora Pěnkavy. To je hlavní sociální kurátor pro Prahu 1, zlatej člověk. Do dneška jsem s ním v kontaktu. To on mě inspiroval k tomu, abych začal úplně jinak. U něj je nějakých dva a půl nebo tři tisíce evidovaných bezdomovců. On dokáže pomoct, když vycítí, že má člověk zájem. Chodil jsem k němu, když jsem potřeboval oblečení. Neumím žebrat a chci chodit čistý. A navíc jsem košilák. Nikdo nemusí vědět, že jsem na ulici.
A jak jste se snažil dostat zpátky předtím, než jste se dostal do Přestupní stanice?
Chvíli jsem prodával časopis Nový prostor. Pak přišel rok 2006 a já jsem tenkrát bydlel v Čimicích ve squatu.
Na tohle strašně rád vzpomínám - jel jsem na kole nakoupit do Alberta a tam seděla jedna babička a brečela. Říkám jí: Babi, co se vám stalo? Ona na to: Někdo mi ukradl kabelku, támhle utíká. Sedl jsem na kolo a najel jsem přímo do něj. Řekl jsem mu, jestli nechceš mít problémy, tak kabelku vrať a uteč, nebo zavolám policajty. Kabelku jsem přivezl babičce zpátky a ona mě vzala k sobě na kafe. Byla silně věřící a zvala mě do kostela. Já jsem říkal, že na to nejsem, že do kostela chodím, jen abych slyšel to ticho.
Druhý den za námi od té paní přijeli čtyři lidi do squatu a přivezli nám věci. Zase nás lákali do kostela, ale my jsme nechtěli. Pak jsem ale říkal, že někdo by tam měl jít aspoň poděkovat. Šel jsem já, všiml si mě farář a ptal se, jestli mám práci. Tak jsem tam začal dělat zahradníka. Dva roky, vypláceli mě každý den.
Co bylo dál?
Nechali mě bydlet přímo v kostele. Jenže tam se furt někdo modlí, to nebylo nic pro mě. Pak mi farář řekl, jestli bych se nechtěl nechat pokřtít. Tak jsem to zkusil, chodil jsem na přípravu a v roce 2012 jsem byl pokřtěný. Takže mám ještě druhé jméno - Jan.
Už tam jsem začal přemýšlet o tom, že bych chtěl bydlet. Farář mi říkal, že je dobré všem odpustit a hlavně se dát dohromady s rodinou. Rodina mě odsunula do pozadí, ale řekl jsem si, že to zkusím. Jel jsem za bráchou, pak za sestrou, všechno jsme si v pohodě vyříkali.
A co děti?
S dcerou vycházíme dobře. Ale můj syn, který je devětatřicetinásobný mistr republiky ve veslování, mě odepsal, když mu bylo 14 let. To bylo tenkrát, když jsem byl ve výkonu (trestu, pozn. red.). Na Facebooku jsem si našel jeho telefonní číslo, zavolal jsem mu a řekl jsem mu, že chci vidět jeho a vnoučata. Řekl mi, že mě nezná a ať už mu nevolám. Ale pak najednou zničehonic před dvěma měsíci mi volal, jestli bych s nimi nejel na chalupu. Úplně mi vešly slzy do očí a říkám: Jedu! A teď už mám čtyři vnoučata, to je nádherný.
Chybí vám několik prstů, co se vám stalo?
Ve vězení jsem dělal na cirkulárce špalky na palety. Bachař přišel zezadu, zavolal na mě a já se otočil. To se nemá, on má přijít zepředu. Soudil jsem se s nimi a vysoudil jsem 180 korun.
Nohy mám špatné od narození. Narodil jsem se bez kotníků, do čtrnácti let jsem byl na invalidním vozíku. Pak si mě všiml jeden autobusák a ptal se, jestli bych s nimi nešel plavat. Tak jsem začal plavat závodně za tělesně postižené. Jsem čtyřnásobný mistr Československa v plavání mezi tělesně postiženými. Voda mě dala dohromady. Těší mě, že ji má rád i můj syn.
V Přestupní stanici pracujete od dubna. Kromě toho už ale máte i jinou práci, že?
Dělal jsem ostrahu ve Stodůlkách na stavbě. Ale jeden kolega tam měl průšvih, ukradli mu materiál. Firma zrušila s ostrahou smlouvu a my jsme dostali jinou práci. Všechno špatné je pro něco dobré, protože já teď dělám v nemocnici na vrátnici a mám o čtyři koruny na hodinu víc. Potřeboval jsem jenom, aby mi někdo věřil. U ostrahy i tady v Přestupní stanici mi věří. Mám klíče, pokladnu, všechno.
A máte kromě práce už i bydlení?
Bydlím v podnájmu. U svého kolegy, se kterým jsem dělal na stavbě. Je to starší pán, zemřel mu syn. Sám blbě utáhne nájem. Tak jsme se dali dohromady a dáváme to napůl.
Jak dlouho tam jste?
Už čtvrtý měsíc.
Máte přítelkyni. Bydlíte i s ní?
Ne. Jsme spolu 13 měsíců. A ona má takovou zvláštní povahu, zmizí třeba na tři neděle pryč. Ona to neměla v životě vůbec jednoduché. Bez domova už je třicet let. Je zvyklá bydlet ve stanu. Měla strašné mládí.
Řekl jsem, že až se uklidní, tak spolu můžeme začít bydlet. Musí mi dát najevo, že kašle na tenhle způsob života. Teď na tom pracujeme, snaží se. Minulý týden jsem sehnal přes Facebook psa, tak ho teď má u sebe ona. Má povinnost se o něco starat.
Teď se chystáte k moři, je to tak?
Ano, poprvé v životě. Mám dovolenou, poprvé v životě si to vychutnám.