reklama
 
 

Dýcháme strašné karcinogenní koktejly. Rodiny se musí vzdát více aut, říká Brabec

27. 3. 2019 5:30
Ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) odmítá kritiku, která minulý týden zazněla na protestech studentů. Podle nich politické elity nedělají dost pro odvrácení klimatické katastrofy. Brabec tvrdí, že důležité změny odstartovaly právě za jeho vedení resortu, zatímco začal bojovat s pozůstatky minulosti - přesvědčením, že globální oteplování neexistuje, které podle něj v Češích vyvolal bývalý prezident Václav Klaus. Dodává ale, že záchrana klimatu začíná u každého z nás. Lidé musí přestat nezřízeně nakupovat a například rodiny se musí vzdát více aut.

Máte dva syny. Myslím, že nejsou o moc starší než studenti, kteří minulý týden zaplnili ulice, aby dali najevo, že jim globální změny klimatu nejsou lhostejné…

Určitě ne. Klukům je 17 a 22 let.

Také stávkovali? 

Nestávkovali. Pokud vím, nebylo mimo Prahu mnoho škol, které se do toho zapojily. Jeden z mých synů studuje v Kladně. Tam si nejsem jistý, zda vůbec nějaká stávka byla. Ten druhý v Praze, ale myslím, že jeho škola do toho zapojena nebyla.

Bavili jste se spolu o tom, proč studenti protestují?

Zajímají se, takže se o tom spolu bavíme, ale není to úplně středobod jejich zájmu. Doposud jsem měl obecně pocit, že to nebyl ani středobod pozornosti mladé generace, což byla určitě škoda, protože je to záležitost, která se jich bude rozhodně týkat.

Teď dali poměrně výrazně najevo, že je to zajímá…

To je samozřejmě fajn. Pro mě je důležité, jak budou aktivity studentů pokračovat. Pokud by ten zájem byl opravdu silný, předpokládám, že se studenti budou o tuto problematiku zajímat víc, aby aktivně mohli něco změnit i sami u sebe. Protože to je ta největší výzva pro nás všechny, začít uvažovat nad vlastní uhlíkovou stopou. To někdy hodně bolí. Útočíme tím na svoje vlastní pohodlí a na styl života, na který jsme zvyklí. Pokud budou mít mladí zájem o odborné přednášky, jsme s mými kolegy, třeba klimatology z ČHMÚ, připraveni se takových besed zúčastnit.

Studenti mají očividně pocit, že jste to vy politici, kdo by se měl hlavně změnit…

Když jsme byli mladí, dívali jsme se na to asi stejně. Ale je naprosto jasné, že pokud chceme opravdovou změnu, tak musí být celosvětová a musí být v hlavách nás všech. A to je to, co říkám, že bude bolet. Samozřejmě dopady klimatické změny už bolí, ale budou bolet ještě víc. Bylo by fajn, kdyby chtěli poslouchat.

Co chcete, aby slyšeli?

Že je to o obrovské změně toho, jak žijeme, kolik věcí spotřebováváme, že chceme mít pořád něčeho víc, že je celý svět založený na neustálém postupu dopředu, růstu ekonomik, růstu HDP. To vše je v drtivé většině případů spojeno s většími emisemi CO2 a nic z toho se stále ještě nezměnilo. Jsem rád, že se studenti zajímají o budoucnost, protože ta bezstarostnost let minulých, skutečně končí. V tuto chvíli je to na každém z nás. Není to jen o tom, že to necháme na politicích a budeme chtít žít způsobem života, který jsme žili doteď. 

Studenti vyhrožují, že pokud politici nezmění svůj přístup, budou stávkovat znovu. Ovlivňuje to nějak vaši práci?

Určitě neovlivňuje. Nemám se za co stydět. Když jsem nastupoval na ministerstvo životního prostředí před pěti lety, tak jsme nejen v téhle oblasti nezačínali v bodě nula, ale v bodě minus sto. Navazovali jsme na vládu ODS, pro kterou byl pojem klimatická změna sprosté slovo nebo něco, o čem se nemluvilo, protože to byl údajně výmysl v hlavách chorých alarmistů. Už tenkrát přitom byly důkazy, že se to děje. Začali jsme úplně od začátku a troufám si říct, že díky našemu ministerstvu vůbec vznikly klíčové vládní strategie, jako je politika ochrany klimatu, či akční plán, který obsahuje koncepci boje se suchem.

Studenti to takhle ale nevnímají…

Protože nemají všechny informace. My jsme jasně nastavili plány plnění  závazků, které pro Českou republiku vyplývají z takzvaného energeticko-klimatického balíčku EU nebo z Pařížské dohody. Kdyby tady byly jiné vlády, tak je pravděpodobné, že ještě dnes popíraly klimatickou změnu a nebyl by vůbec žádný zájem s tím něco dělat. Tady je to ještě dědictví bývalého premiéra a prezidenta Václava Klause, který je bezpochyby obrovsky silná osobnost. On přesvědčil velkou část českého národa, že ten problém neexistuje.

Jeden muž?

Díky tomu, jak velká osobnost byl, tak se mu to prostě povedlo. Kdybyste se jen před několika málo lety podíval na průzkumy veřejného mínění, jak se jiné státy a jejich obyvatelé staví k problému klimatické změny, zjistil byste, že jsme byli nejen daleko za západoevropskými státy, které to už řešily řadu let, ale byli jsme pozadu i v rámci V4. To byly dopady masáže Václava Klause, který se netajil tím, že princip globálního oteplování neuznává. Ani dnes není vůbec jednoduché lidem vysvětlit, že to nebyla pravda a že lidský vliv na klimatickou změnu je zřejmý. 

Podle vás tedy Česko dělá pro lepší klima dost? Studenti si to nemyslí…

Všechny země na světě by mohly bezpochyby udělat víc. Nepochybně se to týká i České republiky, ale vždy je to za nějakou cenu. Když se podíváte na energetickou bilanci České republiky, dal by se určitě nějaký zdroj odstavit dřív, než je teď plánováno. Ale velmi pravděpodobně by to mělo výrazný dopad třeba na ceny energií. Vždycky je to něco za něco. 

Bavíme se o uhlí?

Například. Ještě před několika desítkami let byla u nás výroba elektrické energie založena zásadně na uhlí. Dneska se z uhlí vyrábí asi 42 procent elektrické energie, ale třeba Polsko má pořád 80 procent. Oni neudělali žádnou významnou změnu, my ji děláme. Směřujeme podle energetické koncepce k 10, maximálně 15 procentům v roce 2040. Občas někdo říká, ať to uděláme jako severské státy nebo Rakousko. A já odpovídám, ať se podívají, kde ty státy leží a jestli mají moře.

Rakousko moře nemá…

Rakousko sice ne, ale zase má velké vodní elektrárny. Navíc Rakousko je daleko méně průmyslová země než Česká republika. To jsou věci, které je potřeba srovnat.

Připustil jste ale, že můžeme dělat víc…

Vždycky je potřeba vzít v úvahu, že máme nějakou historii a tu měníme. Můžeme se bavit o tom, že ji lze měnit i rychleji, ale nikdy by se to nemělo dělat bez rozmyslu, jak některé země předvádí. To občas předváděla i Evropská unie, že se prostě řeklo nějaké procento, ale nebylo podložené žádnými daty o tom, co to pro jednotlivé země znamená.

My jsme na správné cestě a směřujeme k tomu, abychom v roce 2030 snížili emise CO2 o 45 procent a o 80 procent do roku 2050. I z té studie, kterou máme na osmdesátiprocentní snížení, ale vyplývá, že je to absolutní revoluce. Řada věcí bude muset fungovat úplně jinak, než jak jsme dnes zvyklí. V průmyslu, dopravě, zemědělství. A přitom je to "jen" o osmdesát procent.

Zastavme se u prachových částic. Od roku 2007 do roku 2016 se podařilo Česku snížit množství vypouštěného prachu o tři tisíce tun. Do roku 2030 nám tak chybí 22 tisíc tun, abychom splnili naše závazky. To znamená sedmkrát vyšší tempo než doposud. To bude chtít skutečně spíše revoluci než drobné úpravy v systému. 

Za prvé, my dneska plníme čtyři z pěti našich mezinárodních závazků z hlediska kvality ovzduší a ke splnění pátého se blížíme. S prachem je to tak, že 18 zemí EU je zažalováno Evropskou komisí pro neplnění limitů PM10 (polétavých prachových částic menších než 10 mikrometrů, pozn. red.).

S námi je ale také vedeno řízení pro neplnění povinností… 

To ano, ale nikoliv žaloba. Právě díky tomu, že jsme byli schopni Evropské komisi představit řadu opatření. Prachové částice v ovzduší jsou největší výzvou, kterou aktuálně řeší vyspělé země. Dnes v tomhle ohledu není, až na výjimky, tak velký problém s průmyslem jako dřív, ač tam stále rezervy ještě jsou. Například některé moravskoslezské podniky snížily za posledních 25 let emise prachu až o 95 procent, což jsou obrovská čísla.

Průmysl zvládneme, díky kotlíkovým dotacím a změnám legislativy zvládneme v nejbližších letech i lokální topeniště, ale největší problém bude automobilová doprava. Obce mají například možnost už řadu let zavádět nízkoemisní zóny. Hádejte, kolik obcí toho využilo? Žádná. Máme 6300 obcí a žádná obec zatím nepřistoupila k nízkoemisní zóně. 

Pražský náměstek pro životní prostředí Petr Hlubuček prý jedná s vaším ministerstvem, aby se v české legislativě definovaly emisní normy Euro 5 a 6 tak, aby Praha mohla zavést účinnou nízkoemisní zónu. Podle něj je problém v tom, že se dá nízkoemisní zóna udělat jen na Euro 4, což ale už většina aut splňuje. Vyjdete Praze vstříc?

Vím, že o tom pan náměstek hovořil, ale upřímně řečeno z médií. Mluvil jsem o tom se svým náměstkem, který má toto na starosti, a on nevěděl o tom, že by takové jednání probíhalo. 

Přesto, vyšel byste takovému nápadu vstříc?

Měli bychom se logicky soustředit na opatření, která mohou mít největší efekt. Německo třeba zavedlo nízkoemisní zóny v řadě měst, kde dokonce omezili i moderní vozidla Euro 5. Podle mých informací to nepřineslo takový efekt, jaký od toho Němci očekávali. Některá města od toho prý i ustoupila.

V České republice jsou mnohem větší problémy s vymontovanými filtry pevných částic. 80 procent znečištění, které jde především z osobní automobilové dopravy, pochází zhruba z pěti procent vozů. To jsou vozy často moderní, ale mají nějaký technický problém, ať už záměrně, nebo ne. 

Před chvilkou jste si stěžoval, že města nezavedla emisní zóny, teď říkáte, že se na to nemá cenu soustředit…

To já vím, ale ona ta města nezavedla zóny ani na starší vozy, Euro 1, 2 a 3. 

Těch už z ulic ale ubývá…

Aut, co splňují maximálně Euro 3, je ještě velká spousta. Je to třeba výrazná část vozů, které se dováží ze zahraničí. Jsme připraveni se o nízkoemisních zónách bavit, jen říkáme, že musíme řešit primárně větší problémy s větším dopadem na zdraví a životné prostředí. Ve chvíli, kdy stáhneme ze silnic stovky tisíc aut, která tady jezdí s vymontovanými nebo poškozenými filtry, uděláme revoluci v kvalitě ovzduší. My často dýcháme strašné karcinogenní koktejly. 

V Praze vyjely do ulic první policejní kontroly, které se na to zaměřují. Bylo dokonce vypsáno výběrové řízení na mobilní přístroje, které takové vozy odhalí přímo v provozu.

Ano, ale to se rozjelo díky našim lidem a ve spolupráci s ÚAMK a ministerstvem dopravy. Troufám si říct, že jsme hybatelem v tomhle procesu. 

Řada lidí si neuvědomuje, jak jsme na tom špatně. Pokud se bavíme o jemném prachu, tedy o částicích menších než 2,5 mikronu, máme v žebříčku deseti nejvíc znečištěných měst v EU hned tři - Věřňovice, Ostravu a Český Těšín. Hůře už jsou na tom jen Poláci, ti tam mají měst pět. Nejsou to navíc žádné výjimky, v první stovce máme hned 26 měst a znovu jsme za Poláky vůbec nejhorší. To je přece strašná vizitka.

Všechna ta města v první desítce jsou výrazně ovlivňována Polskem. Zrovna ty Věřňovice jsou přímo na hranici. To je obecně problém Moravskoslezského kraje, který řešíme s naším sousedem už velmi dlouho. V některých oblastech jde až o 80 procent emisí z Polska. Zlepšuje se to, ale jde to pomaleji, než bychom si přáli.

Máte v tomhle ohledu na Polsko nějaké páky?

Co považuji za revoluční změnu, je, že se Polsko inspirovalo našimi kotlíkovými dotacemi a udělalo vlastní obrovský desetiletý plán na výměnu milionů polských kotlů, které jsou založeny především na spalování relativně nekvalitního uhlí. My jich máme stovky tisíc, oni jich mají mnoho milionů. Druhý problém dlouho byl, že Polsko si při vstupu do EU vyjednalo výjimky pro velké a střední zdroje znečištění. Ty výjimky teď postupně končí, i Polsko tak již musí plnit limity znečištění, podobně jako Česká republika.

Ve stovce prachem nejvíc znečištěných měst v EU jsou ale i další česká města, nejen v Moravskoslezském kraji. Je tam Beroun, Děčín, Zlín, Brno, Hradec Králové, Znojmo nebo třeba Pardubice…

Často se člověk ptá, z čeho to proboha vlastně je, když tam není průmysl ani  přeshraniční dopad. Mnohde to jsou lokální kotlíky, nepochybně, a jsem přesvědčen, že tam revoluce nastane postupně během tří let. Ale za většinu znečištění často může automobilová doprava. Pokud by pokračoval takhle zásadní nárůst automobilové dopravy, osobní i kamionové, bude ta situace neudržitelná.

Zde sehraje významnou roli elektromobilita a obecně čistá mobilita, třeba autobusy na vodík a CNG. Dokud ale rodiny budou chtít mít tři auta a minimálně používat hromadnou dopravu, tak s tím prostě budeme bojovat navždy. To je ta odvrácená strana, která jde proti našemu pohodlí a proti našemu způsobu života. 

Přestože mluvíte o alternativních palivech, stát nedávno oznámil, že nebude finančně podporovat soukromé vlastnictví elektromobilů…

To vám jednoduše vysvětlím. My jsme před dvěma lety oslovili automobilky a dovozce automobilů a nabídli jsme jim, že uděláme model podpory elektromobility jako v Německu. Tam půlku dává občanům stát a půlku automobilky, ale oni nás odmítli. Není to ale tak, že bychom se na to vykašlali. Celá čtvrtina z dvou tisíc elektromobilů v Česku je na silnicích díky dotacím ministerstva životního prostředí pro obce, kraje a jejich organizace, které za ně vyměnily staré vozy.

Čtvrtina je jich ale právě proto, že je elektromobilů v Česku tak málo. Třeba i proto, že to stát nedotuje.

To je pravda. Ale role státu by v tomhle měla být podle mého názoru jiná. Měl by zejména výrazně podporovat výstavbu nabíjecích stanic, kde skutečně musíme přidat. Celá řada projektů je ale už v běhu a v příštích letech vzniknou tisíce dobíjecích stanic. Část postaví stát, další ČEZ, automobilky a jiné města a kraje. 

Nemyslíte, že Češi slyší spíše na finanční motivace?

Když se podíváte na průzkumy veřejného mínění v oblasti elektromobility, zjistíte, že pro zájemce jsou rozhodující dvě věci. A kupodivu to není dramatický rozdíl v ceně. Je to právě infrastruktura, tedy dostatečně hustá síť dobíjecích stanic, která skutečně během dvou tří let bude. A pak to jsou užitné vlastnosti vozu, jeho dojezd a rychlost dobíjení a samozřejmě množství modelů na trhu.

Například na Slovensku se vydali cestou dotací na nákup elektromobilů a ten program tam teď končí a už ho neprodlužují. Zdaleka to nepřineslo ten zamýšlený efekt. Ani dva tisíce eur lidi ke koupi nerozhoupaly, protože ta auta měla zatím průměrně dojezd jen zhruba 200 kilometrů a chyběla dostatečně hustá síť dobíječek.

Je možné, že si dotace na nákup elektromobilů ještě rozmyslíte?

Ne, v této chvíli nepočítáme s podporou fyzických osob. To stále platí.

autoři: Jakub Heller, Iva Studená | 27. 3. 2019 5:30

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama