V Hotelu Legie v centru Prahy je v posledních dnech nebývalý shon. Je to ale dobré znamení. Ukazuje totiž, že se mise, během které se podařilo zachránit 160 uprchlíků z válkou zasažené Ukrajiny, zdařila. V noci z úterý na středu se do hotelu, který patří Československé obci legionářské (ČsOL), povedlo také přivést téměř devadesát volyňských Čechů, potomků krajanů, kteří kdysi na území dnešní Ukrajiny z českých zemí odešli.
Od recepce hotelu, kterou od rušné Sokolské ulice dělí tlusté sklo, vycházíme po schodech nahoru. Několikrát se nám do cesty připletou pobíhající děti. Společně se svými babičkami a matkami tvoří naprostou většinu zdejšího osazenstva. Lila, blonďatá paní ve středních letech, vstřícně souhlasí s rozhovorem s novináři. "Vzbudili nás ráno a řekli, že už přichází bombardování, utíkali jsme do krytu, měli jsme den na to se rozhodnout, zda chceme být evakuovaní," líčí. Lila patří k volyňským Čechům, kteří uprchli z města Žytomyr, ležícího 150 kilometrů od Kyjeva. Na Žytomyr Rusové začali letecky útočit minulou neděli, rakety přitom dopadaly i na obytné domy. "Rozbombardovali centrum města, školu. Naše bydlení srovnali se zemí," popisuje.
Na cestu autobusem, který zajišťovalo Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, se Lila a ostatní krajané vydali ze Žytomyru v pondělí. "Jeli jsme autobusem, na kterém bylo napsáno děti, takže nás díky bohu nikdo nezastavil a dokázali jsme se normálně dostat na západ Ukrajiny a pak přes hranice a dál do Česka," vysvětluje Lila.
Naše povídání tlumočí z ukrajinštiny Vladimír, spolupracovník Československé obce legionářské. Organizoval záchranu prvních 70 uprchlíků z Kyjeva, Dněpropetrovské oblasti nebo i ze Lvova, kteří do pražského Hotelu Legie dorazili už před týdnem. Mezi nimi byla třeba rodina se sedmi dětmi. Vladimír se zamýšlí nad tím, kolik káv denně vypije, aby veškerou práci zvládl. Šálky přestal počítat hned první den. Navzdory únavě je na něm vidět radost z povedené mise.
Po pár minutách hovoru si k Lile tiše přisedá mladá tmavovláska. Je to její dcera Juliana, která spolu s matkou, svým synem a mladší sestrou do Česka utekla. Na svůj český původ jsou hrdé. "Moje babička je Češka, prababička taky. Cítíme se tu jako doma, jako ve velké rodině," říká Lila a pochvaluje si práci, kterou Československá obec legionářská v hotelu zajišťuje. "Hrozně moc vám děkujeme, nedokážu vyjádřit, jak jsme vám vděčni, že nás přijímáte," popisuje a u toho se rozpláče. S uslzenýma očima dodává, že jí na Ukrajině zůstal bratr i matka.
"Nakrmili jste nás, oblékli a dali nám střechu nad hlavou. Přijeli jsme sem jen s malým batůžkem a tady jsme dostali vše," děkuje Lila znova za českou solidaritu s Ukrajinci a učiní tak během rozhovoru ještě několikrát. Poté co se ubytovali v Praze, už mohou podle ní mít klidnější spaní. Na válku ve své zemi však i přesto myslí neustále. "S příbuznými si na Ukrajinu denně voláme prostřednictvím aplikace Viber. Pořád sledujeme zprávy o situaci v našem městě, modlíme se, aby Bůh ochránil celou naši rodinu," říká žena.
"Už první den útoku jsme věděli, že něco musíme udělat. Věděli jsme, že tam máme lidi s kořeny z Česka, a celá naše organizace vznikla na základě poznatků z války a jejím cílem je dál předávat humanitu. Už den po invazi, v pátek ráno jsme začali řešit transport lidí do Česka," vysvětluje Jiří Charfreitag, činovník Československé obce legionářské a předseda Jednoty ČsOL Praha 3. Na pomoc uprchlíkům vyhlásila obec sbírku.
"Nečekala bych, že bude vše tak skvěle uspořádáno"
Charfreitag nás provádí prostorami hotelu, který má už zcela zaplněnou kapacitu. Uprchlíci tady mají k dispozici pět pater. Na jednom z nich se zastavujeme v místnosti plné hraček a dětí.
Menší děti se už z dramatických válečných vzpomínek pomalu oklepávají. Když jsme se Lily ptali, jestli si ji můžeme s celou její rodinou vyfotit, se smíchem odpověděla, že svého dvanáctiletého vnuka ani na chviličku nezastaví, protože tady má kamarády a je pořád v pohybu. Děti nejrůznějšího věku si hrají s puzzlem, malují si nebo jezdí na odrážecích motorkách. "Ty jsou dost oblíbené," komentuje Jiří Charfreitag, když kolem nás v rychlosti projede malý chlapec.
Kontrast mezi náladou menších dětí a dospělých je zřetelný. Na jejich matkách je znát, že mají starosti. Pochopitelně. Myslí na rodinu, své příbuzné, většinou muže, kteří museli zůstat v napadené Ukrajině. Mezi dětmi se prochází i posmutnělá tmavovláska s bledým obličejem. Když chce redakce znát její jméno, trošku zaváhá, pak se ale osmělí a představí se jako Ksenie, mluví dobře česky, hned také upozorní, že je česká krajanka.
"Jsem volyňská Češka. Přijela jsem do Prahy z Dubna, ze západu Ukrajiny. Jela jsem autem do Polska a pak do Česka i s devítiletou dcerou, jsem členka sdružení volyňských Čechů," vysvětluje. I ona hned vyjadřuje vděk za solidaritu, které se jí v Česku dostalo. "Nečekala bych, že bude vše tak skvěle uspořádáno, moc za vše děkuji. Když jsem se dozvěděla, že mohu přijet do Česka, byla jsem moc ráda. Všeho je tu dost, máme dokonce oblečení navíc. Ostatní země se bojí toho zlého strýčka, vy Češi ne," dodává žena s nadsázkou v narážce na Vladimira Putina, jehož armády tvrdě útočí na její zemi.
Volyňští Češi jsou menšinou žijící ve Volyňské oblasti na Ukrajině. Jsou to potomci českých přistěhovalců, kteří odešli na severozápadní Ukrajinu na konci 19. století.
Zapojily se hned do práce
Když scházíme dolů několik pater hotelu, na schodech potkáváme mladé Ukrajinky, které se společně s dobrovolníky z obce legionářské již stihly zapojit do chodu hotelu, nosí čisté prádlo nebo uklízí. Marcela Tolarová ze sekretariátu Československé obce legionářské, která má na starost ubytování uprchlíků, vysvětluje, že hlavně mladé dívky chtějí pomáhat, aby se vymanily z myšlenek na svou rodnou zemi.
"Mladší dívky umí anglicky, na všem se tak můžeme domluvit, jsou hrozně vděčné, že se zapojí do domácích prací. Je tu i holka, která přijela úplně sama a nikoho tu nemá, ta nám chce hodně pomáhat, aby nemusela myslet na všechny strasti," říká Tolarová.
Popisuje také, jak se po první noci strávené v Česku uprchlíkům ulevilo. "První část přijela v neděli uprostřed noci. Měli za sebou dlouhou cestu, přijeli s ubrečenými děti, které třeba i zvracely vlivem několika hodin na cestě. Pak ale všichni dostali jídlo, čisté oblečení a ráno bylo vše jinak. Děti tady začaly radostně běhat. Jakmile měly vyřešené základní potřeby, začaly se dívky zajímat o kosmetiku, shánět nějaké šminky, deodoranty a podobně," popisuje.
Přestože legionáři v hotelu ubytovávají i těhotné ženy či úplně malé děti, nejmenšímu je jen šest měsíců, povedlo se jim materiálně zajistit úplně všechny. Obec vyhlásila sbírky, do kterých mohl kdokoli donést potřebné oblečení, potraviny i hygienické potřeby.
"Sbírky už jsme ukončili, bylo nejdůležitější primárně zajistit věci nejnutnější potřeby. Nashromáždilo se toho tolik, že ani vše nevyužijeme, takže máme vedle místnost, takový bazar, kam si může pro oblečení a různé věci přijít kdokoli s ukrajinským pasem," vysvětluje Jiří Charfreitag. Místnost, do které se vchází z ulice vedle hotelu, vypadá skoro jako běžný second hand, je plná úhledně srovnaného oblečení, ale třeba i kosmetiky.
S jídlem pro uprchlíky pomáhá Fakultní nemocnice Motol, která do hotelu vozí obědy a večeře. Kromě jídla a střechy nad hlavou se ale legionářská obec uprchlíkům stará i o zábavu. V pátek jeli například na Vltavu na parník. V pondělí se jeli podívat, jak Hradní stráž vyvěšovala ukrajinskou vlajku na Pražském hradě. "Pro nejmenší děti děláme odpoledne program, včera tu byl koncert," doplňuje Charfreitag. A legionáři myslí i na vzdělání, jedna z místností hotelu se aktuálně předělává na učebnu. V plánu je uprchlíkům rovněž zajistit výuku češtiny.
Přestože z hovorů s uprchlíky je cítit, že o budoucnosti zatím moc neměli čas přemítat, někteří už mluví o tom, že v Česku chtějí zůstat. "Zaregistrovali jsme se zatím na policii na krátkodobý pobyt na 90 dní, máme v plánu tady zůstat a pracovat, zařídit si pracovní víza a pojištění," uzavírá Ukrajinka Lila.
Jak dlouho budou uprchlíci ubytovaní v hotelu, nikdo přesně neví, Jiří Charfreitag ale počítá s tím, že jim poskytnou péči na následující týdny.
