Paška měl podvod spáchat v roce 1994, v té době ale jeho jednání nebylo podle Ústavního soudu trestné.
Ústavní soud tak kritizoval práci Nejvyššího soudu na tomto případu. Nejvyšší soud navíc při zamítnutí mužova dovolání nezákonným způsobem změnil svou judikaturu, tedy ustálený výklad konkrétního zákona. Změnu neprojednal velký senát Nejvyššího soudu, což je podle ústavní soudkyně Elišky Wagnerové v rozporu s českým právním řádem.
Na začátku byl úvěr od banky
Odsouzený Jiří Paška si v roce 1994 půjčil od banky 60 milionů korun. Peníze nesplácel, nicméně úvěr zajistil zástavním právem k nemovitosti. Krajský soud v Brně Pašku poslal na 10 let vězení za podvod, Vrchní soud v Olomouci mu trest pouze snížil na 8,5 roku. Nejvyšší soud Paškovo dovolání zamítl, ačkoliv měl podle své dosavadní judikatury muže osvobodit.
"Nemůže jít o trestný čin podvodu, bylo-li při čerpání bankovního úvěru poskytnuto zajištění v podobě zástavního práva k nemovitosti s hodnotou stejnou nebo přesahující hodnotu úvěru s příslušenstvím," uvedl mluvčí soudu Michal Spáčil.
Nejvyšší soud chyboval. Několikrát
Podle Ústavního soudu porušil Nejvyšší soud hned několik zásad: princip rovnosti, právní jistoty a takzvaný princip řádného procesu legitimizujícího změnu judikatury. Nejvyšší soud musí v kauze Jiřího Pašky rozhodnout znovu a je přitom vázán právním názorem Ústavního soudu. Přehodnotit také musí svou judikaturu.
Ustanovení zákona, které soudci špatně vykládali, již neplatí, rozhodování se tedy týká jen dosud nedořešených případů, které se vlečou od dob jeho platnosti.
