Praha - Pohled na bedny, pod nimiž se roztékala krev, šestnáctiletému Františku Suchému pokaždé napověděl, co bude ten večer s tatínkem dělat. Psal se rok 1942. Jeho otec, ředitel strašnického krematoria, dohlížel na spalování těl sťatých a zastřelených odbojářů, tehdejší elity československého národa. A František přepisoval po večerech v tajnosti jména popravených z německých dokumentů, které poté nacisté likvidovali.
Popel popravených 2154 mužů, žen a dětí z let 1941 až 1945 měl podle nařízení zmizet v kompostu. Ředitel František Suchý starší ho přesto ukládal na odlehlé místo hřbitova, aby ho mohl - až bude možnost - pietně uložit. Za ukládání popela i za přepisování tisíců jmen, která měla navždy zmizet, byl trest smrti.
"Dělali jsme jen to, co by udělal každý poctivý Čech. Věřili jsme, že nacisté válku projedou a chtěli tak zachovat památku pro budoucí generace," vysvětluje dnes motivy svého jednání za nacistické okupace František Suchý (90).
Některá přepisovaná jména, například Ladislava Vančury anebo armádních generálů, znal ještě z dob první republiky.
"A co nám přepisování stovek a stovek jmen běželo hlavou? Byli jsme z toho s tátou celí vydření. Zle nám z toho bylo. Byli jsme velmi nešťastní, když jsme sypali popel nikoliv do kompostu, jak nařídili nacisté, ale na tajné místo stranou," svěřuje se František Suchý.
Plány z roku 1946 se naplnily až dnes
V roce 1946 byl popel obětí vyzvednut z provizorního umístění a uložen na strašnickém hřbitově - napravo od vstupu do hlavní budovy krematoria.
Okolí bylo tehdy jen provizorně upraveno, počítalo se s vybudováním důstojného památníku. Mezi tím místo postupně zarostlo břízami a keři. V čestné pohřebiště se místo se stovkami zavražděných československých vlastenců změnilo až nyní zásluhou pražského magistrátu, kdy byl celý prostor pietně upraven.
Spočívají v něm ostatky mnoha mimořádných osobností československé armády, mezi nimi generálů Josefa Bílého, Josefa Balabána, Josefa Mašína, Václava Šáry, Mikuláše Doležala, Olega Svátka, Josefa Churavého anebo také spisovatele Vladislava Vančury včetně části obyvatelů Lidic (i nejbližších příbuzných letců RAF Josefa Horáka a Josefa Stříbrného).
Jen díky statečnosti rodiny Suchých mají dnes historici důkazy, že do Strašnic byly ke konci války přiváženy lidské ostatky z různých míst říše, které neměly být nikdy identifikovány.
Poprava Slánského zachránila odbojáři Suchému život
Po roce 1948 se k hrůze rodiny Suchých začaly do Strašnic opět vozit bedny s popravenými lidmi a jejich popel se znovu nesměl dostat k pozůstalým. To je i případ Milady Horákové. V tu dobu se už o ředitele Suchého i jeho syna zajímala StB. Nakonec je zatkla kvůli protistátním letákům a kontaktům se Západem.
"Buď, ty hajzle, podepíšeš spolupráci, anebo tě pověsíme," hulákal na studenta Suchého vyšetřovatel.
"Zlobil by se někdo na pětadvacetiletého kluka, který chtěl žít, že to podepsal?" ptá se František Suchý. Odpovědí udivil i otrlého vyšetřovatele: "Tak mě pověste." Vyšetřovatelé mu nakonec řekli, že nebudou věšet studenty ve stejnou dobu, kdy to čeká generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského, což Františku Suchému zachránilo život.
Rodina Suchých skončila ve vězení a ostatky Slánského ve strašnickém krematoriu. Jeho popel StB rozsypala na zledovatělé silnici za Prahou.
