Boletice - Už jen jedny dveře nás dělí od oddělení, kde žijí děti, jež spáchaly těžké zločiny. Děti, které zabily. Zbavit se v tuto chvíli svíravého pocitu v žaludku jde těžko.
Na speciálním oddělní v budově na okraji Boletic u Děčína žije celkem devět chlapců. Kromě malých lupičů, kteří mají na svědomí škody za statisíce, i pět dětských vrahů.
Chlapec, který ve 13 letech zavraždil svoji spolužačku, hoši, kteří zabili důchodkyni v Olešnici, mladík, který ukopal bezdomovce v Ostravě.
Ti všichni tu sedí u jednoho stolu, spí spolu na pokojích se speciálními nerozbitnými skly. Chodí spolu do školy i na vycházky. V patnácti letech ústav opustí a vrátí se do života nebo přejdou do běžného výchovného ústavu.
Jednoho z nich čeká taková cesta už za pár měsíců.
Spáchal jsem vraždu
Události po odemčení posledních dveří vedoucích na speciální oddělení nabírají nečekaný spád. Jeden z hochů zve návštěvu do místnosti s pianem. Usedá k němu a začíná suverénně hrát. Bez not, s očima upřenýma na klávesy. Klasiku, jazz i lidovky.
Po chvíli se k němu přidává jeden z vychovatelů, se zápalem odehrávají čtyručně Bacha. Skladba dozní a zůstáváme s chlapcem, říkejme mu Filip, sami.
"Kdyby to šlo, seděl bych u klavíru pořád a jen bych hrál a hrál," plaché oči mu těkají po místnosti. "Jedině u muziky zapomínám na to, co jsem udělal."
"Spáchal jsem neúmyslnou vraždu," říká. Je mu patnáct let.
Má to smysl
Dálě čtěte
Před týdnem policie z Kutnohorska oznámila další případ, kdy obvinila dítě ze zabití jiného člověka. Kauza opět oživila téma dětské zločinnosti. Zde jsou články, které Aktuálně.cz publikovalo.
Filip je v ústavu osmý měsíc. Pro ředitele Boletic Jaroslava Žejdla je jedním z příkladů, že práce lidí v ústavu má smysl a efekt.
"Chytla ho muzika a je v tom dobrý. Poprvé v životě tu zažívá pocit úspěchu, poprvé ho někdo pochválí a uzná, že něco umí, že je taky člověka," popisuje ředitel. "Jeho matka žila na ubytovně, otec ve vězení, chlapec byl neoprávněně ve zvláštní škole. Vraždil, když byl opilý. Kdyby mu nikdo z dospělých alkohol nenaléval, nemuselo se to stát."
Podle ředitele Žejdla má Filip velmi dobré vyhlídky - pokud nebude pít.
Hlavní vychovatel Aleš Hambálek to potvrzuje. "Když sem přišel byl úplně emočně plochý," říká. "Tady si postupně uvědomil, co provedl, změnilo se jeho sociální cítění. Pro ostatní se teď stal tak trochu kápo, říká jim, co mají a nemají dělat."
Sny o Rayu Charlesovi
Filip strávil letošní vánoce doma s matkou. Zpátky do ústavu se vrátil, včas a střízlivý.
"Takového kluka jsem tu nezažil," říká pedagog Jan Kudrmann. "Nic jiného nemá, celý život s ním lidé zacházeli hrozně. Pochází se sociálně patologické rodiny, snažíme se mu tady nahradit, co nedostal."
Panu Kudrmannovi, chlapovi jako hora, se objevují na tváři slzy. "Vím, co provedl, ale vím také, že toho lituje a že v něm je něco, co jsem dosud v nikom jiném neviděl," říká po chvíli.
Společně tráví hodně času, pan Kudermann učí Filipa na hudební nástroje, vede také "ústavní" kapelu.
"Jednou jsem mu přinesl film o Ray Charlesovi, byl z toho úplně paf," říká Kudrmann. "Slíbil jsem mu, že když teď vyhraje soutěž, vezmu ho na jazzový koncert."
"Toužil jsem po téhle práci," říká pan Kudermann. "Asi jsem tušil, že tu bude kluk, který mě potřebuje, a kterého naučím hrát Bacha."
Mají šanci
Za dobu 25 let, po které ředitel Žejdl boletický ústav vede, měl v péči víc jak deset dětí, které někoho zabily. "Ani jeden z nich po odchodu z ústavu svůj čin nezopakoval," říká. "S některými se vídám dodnes, mají manželky, práci, děti."
Podle Žejdla tyto děti, když se s nimi včas začne pracovat, mají šanci překonat to, co udělaly. Podle statistik polovina klientů celého ústavu nebude už mít nikdy problémy se zákonem.
"Jsou ještě ve vývoji, lze je ovlivnit a změnit jim pohled na svět," říká. "Paradoxně jsou perspektivnější ti, kteří zavraždili než ti, kteří přepadávali. Ti totiž záměrně a opakovaně vyhledávají staré a nemohoucí a cíleně páchají zločin za vidinou zisku. Ti, co zavraždili, jednali často v afektu, svůj čin nepromýšleli a litují toho."
Ředitel i jeho kolegové jsou přesvědčeni, že se vyplatí věnovat mladým delikventům energii a čas. "Je důležité, aby něco dělali, cokoliv, co je zaujme," říká ředitel. "Kdo si hraje, nezlobí. Proto vybírám personál, který umí něco specifického, co by jim mohl předat."
Kdo si hraje, nezlobí
Děti v ústavu proto mají přístup k televizi, DVD, sportují, chodí na vycházky, jezdí na kole, chodí do divadla, hrají v kapele.
Vše ale mají za odměnu, volné vycházky získají jen při plném počtu kladných bodů. Někomu se to podaří jednou za měsíc, většině nikdy. Třikrát týdně chodí na vycházky s vychovatelem.
"Vždy s nimi jdou fyzicky zdatní zaměstnanci, kteří jsou schopni v případě pokusu o útěk, klienta dohonit," říká Žejdl. Za dobu dvouleté existence speciálního oddělení dosud nikdo z vycházek ani z ústavu neutekl.
V ústavu jsou celou dobu pod dohledem kamer.
Na devět chlapců v oddělení se střídá 32 pracovníků, mezi nimi i tři ženy. Prakticky tak při nepřetržitém provozu připadá na jednoho klienta jeden vychovatel.
Odchod ze společenské místnosti na toaletu klienti hlásí. Ke dveřím je vždy někdo doprovází.
K pěti ložnicím se přichází dlouhou chodbou. Chlapci spí po dvou. Kromě postelí je místnost úplně prázdná, žádná skříň, polička, ani obrázek. Stěny jsou nově barevně vymalovány.
Mříže v oknech nahradila nerozbitná skla, do poloviny zmatněná tak, aby nebylo vidět ven, ani dovnitř. Naopak ve vstupních dveřích je okénko ke kontrole.
Už vím, co je správné
"To, že jsem tady, má dvě stránky. Tu špatnou, že jsem přišel o mládí, nemůžu si ho užít venku, s rodinou," říká Filip. "Ale dobré je, že jsem tu našel učitele, který se mi věnuje a učím se muzice."
Filip se naučil hrát na tahací harmoniku, basu, kytaru, bicí, klavír. Hraje sólo i v kapele, kde také zpívá. Minulý pátek získal první místo v soutěži výchovných ústavů za hru na klavír.
"Už vím, co je správné a co ne," říká. "Udělal jsem chybu, že jsem pil alkohol a bral drogy. V deseti letech jsem se poprvé opil, pak už se to táhlo."
Filipův otec byl roky ve vězení, tak hodně času trávil se starším bratrancem. "Vždycky mě naučil, co odkoukal od starších kamarádů. Hráli jsme si na starší, opíjeli se, pusinkovali holky. Střízliví jsme se nepobavili," popisuje své dětství. "Z bratrance je dneska ještě větší grázl, je v kriminále."
Odejde z Boletic?
Za několik měsíců by měl Filip Boletice opustit a jít do běžného výchovného ústavu. "Už nesmím pít. Chci se vyučit zámečníkem, udělat si svářečský kurz a jít do železáren. Chci vést slušný život," říká. "Lituji, že kvůli mně přišel někdo o život. Nikdy jsem nebyl přes bitky, nevím, kde se to ve mně tu noc vzalo. Takové nervy jsem nikdy neměl. Když nehraju a ležím na pokoji, často na to myslím."
Přestože by podle pravidel měl Filip ústav po dokončení školní docházky - tedy za pár měsíců, opustit, ředitel se v těchto dnech rozhodl, že pakliže Filip bude chtít, pokusí se zařídit, aby v Boleticích zůstal. Už ne ve speciálním oddělení, ale v části s normálním režimem.
"Zažil tady první pocity úspěchu, změnila se jeho hodnotová orientace a jsem přesvědčen, že se může dál měnit," říká ředitel Žejdl. "Změna prostředí by byla kontraproduktivní. Dostal se do fáze, kdy se může normálně zařadit, ale musí mít kolem sebe okolí, které ho bude vnímat. Bojím se, aby ho jinde nezničili."
