Čtrnáctileté studentce osmiletého gymnázia Natálii se na její škole nejvíc líbí, že má více hodin matematiky a fyziky, než kolik měla na základní škole. Oba předměty ji zajímají a baví. "Jsem ráda, že na gymnáziu nejsou pracovní činnosti nebo vaření. To je mi k ničemu," vysvětluje dívka, která se ve volném čase věnuje astronomii a chodí do biologického kroužku.
Natálie patří mezi nadané žáky, kteří se rychle a snadno učí a v inteligenčních testech dosahují hodnoty IQ vyšší než 120. To, že děti do této skupiny patří, se často projeví už ve velmi brzkém věku. Například Natálii vždy šla matematika. Už v prvních ročnících na základní škole nejdřív spočítala svoje příklady a pak hned i ty svých spolužáků.
"Na mě tam bylo strašně pomalé tempo. Ani teď na gymnáziu mi to nepřijde o tolik lepší. Chtěla bych se učit rychleji, ale moji spolužáci nestíhají. Takže když se hlasuje, většina jich řekne, že zvolené tempo je v pohodě," popisuje dívka.
Právě dětem, jako je Natálie, se zhruba před dvaceti lety rozhodla věnovat Dana Havlová z Mikulovic na Znojemsku. To když její syn začal také vykazovat známky nadání. Vstoupila proto do Mensy, začala pro tyto děti vymýšlet nejrůznější aktivity a před patnácti lety pro ně začala pořádat i tábory. Ty dlouho probíhaly pod hlavičkou Mensy, kde se Havlová stala místopředsedkyní. Před pár lety však ze společnosti sdružující lidi s vysokým IQ odešla a založila vlastní společnost Mindnet, pod kterou tábory probíhají dnes.
"Přišlo mi důležité, aby se děti s nadáním, které jsou v běžném životě vyčleněny z kolektivu, měly možnost potkat se a navázat kontakt s někým, s kým najdou společné téma a kdo je zhruba stejného věku," vysvětluje Havlová.
Děti s vysokým IQ přemýšlejí jinak než ostatní. Jsou zvídavé, potřebují neustálý přísun nových informací a chtějí věcem porozumět do hloubky. Zajímají se o náročná témata, v mnohém jsou napřed. Kromě jiných zájmů ale mají i jiný smysl pro humor než jejich vrstevníci, proto se často setkávají s neporozuměním, a přátelí se tak s výrazně staršími dětmi. Tábor pro ně představuje možnost, jak najít podobně staré kamarády, se kterými mají stejné záliby a s nimiž pak udržují kontakt i v budoucnu.
"Už na začátku školní docházky velmi dospěle přemýšlí o věcech, u kterých bychom nečekali, že je děti budou řešit. Například řeší vážná témata, jako proč jsme na světě, jestli existuje Bůh nebo jestli rodiče zvládnou splácet hypotéku," popisuje Havlová. Také jsou schopny velmi rychle řešit problémy a hned potřebují další práci, aby měly čím zaměstnat mozek.
"Některým věcem potřebují přijít na kloub natolik do hloubky, že vyžadují od okolí, aby jim předkládalo spoustu informací. Často přeskakují z tématu na téma, nebo naopak jedou 'tunelově' v jednom tématu. Také je stresují věci, které nejsou logické nebo nejsou fér, například když někdo někomu ubližuje," vysvětluje Havlová.
V běžném životě to mají složité, tady najdou kamarády hned
Na tábor do Mikulovic může přijet jakékoliv dítě, některé se dokonce vrací každý rok. Samy mohou mluvit do toho, jaký zde budou mít program. Oblíbené jsou vědomostní soutěže nebo deskové hry. I ti mladší tu vydrží hrát třeba tři hodiny jednu strategickou hru. Táboru se podle Havlové často účastní i děti s poruchou autistického spektra nebo Aspergerovým syndromem.
Na tábor přijeli i Dan s Šárkou, kteří si tu hned padli do noty a už po pár minutách od seznámení to vypadalo, že se znají několik let. Oba navštěvují víceleté gymnázium. Dana baví matematika a fyzika, Šárku zase vaření.
Když se Dan baví s reportérkami, potřebuje si každou odpověď důkladně promyslet. Nad otázkou, jak si představuje ideální školu, dlouze hloubá. Nejdříve začne odpovídat, že by v ní mělo být více prostoru na projekty a méně dřepění v lavicích. Pak se ale zarazí.
"Nad tím bych se musel víc zamyslet," vysvětlí a slíbí, že za pár dní bude mít připravenou odpověď. Jsou ale věci, o kterých má hned jasno a které si jen těžko nechá rozmluvit. Například neustálé nošení holínek, které pokládá za nejpraktičtější boty - stačí nazout a může se jít kamkoliv.
Dan i ostatní děti zde jsou zkrátka jiné a často to tak pro ně v běžném životě není jednoduché. Své o tom ví i dnes již třiadvacetiletý syn Havlové Vladan. Ten se řadí do kategorie mimořádně nadaných, jejichž IQ přesahuje 130. Několikrát změnil školu, než našel takovou, která by mu vyhovovala.
"Většinou jsem měl problém s přístupem učitelů. Mám mírnou dysortografii (specifická porucha pravopisu), což znamená, že jsem měl problémy v časově náročných situacích, jako jsou diktáty. Jenže ve školách se nešlo domluvit. Zaznívalo, že kdyby mi vyhověli, tak by to pak chtěl každý. A tím pádem už to nešlo ani u žádných projektů nebo v jiných situacích," vzpomíná Vladan.
Spokojený byl až na soukromém gymnáziu, kde mu učitelé dali prostor, aby se mohl věnovat projektům, které ho zajímaly a na které by v běžné škole nebyl prostor. "Nebránili mi v tom, abych se posouval dál a věnoval se i jiným věcem, než které se ve školách běžně učí," líčí Vladan.
Výjimečnost přináší i šikanu a myšlenky na sebevraždu
Jeho výjimečnost mu způsobila i mnoho starostí. Prošel si i šikanou. Dětem připadal divný, protože zkrátka přemýšlel jinak a měl jiné zájmy. Inklinoval proto k outsiderům, kteří měli více pochopení pro odlišnosti a nevytvářeli na něj tlak, aby se choval jinak. Nejvíce si ale rozuměl se staršími dětmi.
Dnes Vladan studuje pedagogickou fakultu a v budoucnu by se chtěl zaměřit na vzdělávání nadaných dětí. I on se stále každoročně účastní táborů, které pořádá jeho matka. Pomáhá je organizovat a vytváří program. A zmiňuje, že pro děti je důležité, že si mohou dělat, co chtějí, aniž by je za to kdokoliv odsuzoval.
Podle Havlové je důležité, aby se i učitelé naučili, jak s nadanými dětmi lépe pracovat a jak je vůbec odhalit. Pokud s nimi zachází jako s jinými dětmi, a ony se tak nemohou v učivu posouvat tempem, které jim vyhovuje, vede to k jejich frustraci nebo i vážným psychickým problémům.
"Tyto děti přichází do školy natěšené, že teď to přijde a konečně získají potřebné informace. Jenže zjistí, že třeba kromě psaní psacím písmem už všechno umí. Zdržuje je to, protože chtějí nasávat informace, ale nemohou. Když nemají možnost uplatnit svůj intelekt, vede to k tomu, že si začnou myslet, že jsou divné. Stresuje je to a rozčiluje," vysvětluje Havlová.
Části dětí toto neporozumění může způsobit i tikové poruchy a deprese, některé z nich dokonce přemýšlí o sebevraždě. "Společně přitom podporou jejich rozvoje získá v budoucnu sebevědomé a pracovité lidi, kteří mají potenciál řešit zásadní civilizační problémy," uzavírá Havlová, proč je potřeba se nadaným dětem věnovat.
